30 Cdo 143/2026-167 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 65 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 14/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2024, č. j. 20 C 14/2022-73, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 209/2024-113, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2024, č. j. 20 C 14/2022-73, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 65 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 12. 2021 do zaplacení z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem a rovněž nezákonným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5 ze dne 8. 2. 2017, č. j. MC05 78590/2016/ODP/Tu, kterým byla žalobci uložena povinnost odstranit vrak vozidla. Žalovaná částka představuje cenu zlikvidovaného vozidla a věcí, které v něm byly uskladněny. Pochybení žalované spatřoval žalobce nejen ve vydání následně zrušeného rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, ale zároveň v nesprávném úředním postupu spočívajícím v tom, že správní řízení bylo postiženo vadami a žalobci byla odňata možnost v něm uplatňovat svá práva, neboť správní orgán neučinil žádná opatření k tomu, aby se žalobce mohl tohoto řízení účastnit, nedošlo k řádnému doručování jeho osobě a ani žalobci nebyl ustanoven opatrovník. Dle žalobce bylo jeho vozidlo chybně označeno za vrak, v důsledku čehož došlo k jeho likvidaci. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2024, č. j. 20 C 14/2022-73, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II). 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 209/2024-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které nejprve podal sám, následně však bylo doplněno jeho právní zástupkyní. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 7. Dovolání není v první řadě přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 8. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby z důvodu, že ve vztahu k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí je nárok jednak promlčen a jednak zde ani neexistuje odpovědnostní titul, neboť tvrzené nezákonné rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, poněvadž bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, a ani nebylo předběžně vykonatelné. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu pak není dle odvolacího soudu dána příčinná souvislost mezi ním a vznikem škody. Za této situace se otázkou, zda není námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud již nezabýval (viz zejména odstavce 21 a 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 9. V dovolání žalobce nejprve uvedl, že odvolací soud věc nesprávné právně posoudil, čímž zapříčinil neúplné zjištění skutkového stavu, a dále že napadené rozhodnutí závisí na posouzení (blíže nespecifikované) otázky procesního práva, kterým se odvolací soud odchýlil od (opět blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu. Dále žalobce namítal, že se odvolací soud vůbec nezabýval jeho námitkou rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, ačkoliv podle něj tato námitka rozporná s dobrými mravy byla, čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, a další v něm uváděné judikatury týkající se důvodů rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobce rovněž trval na tom, že odvolací soud špatně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty, aniž však uvedl jakýkoliv předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k této otázce. Současně žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o neexistenci nezákonného rozhodnutí, kterým se měl tento soud odchýlil od (rovněž nespecifikované) ustálené judikatury, vymezil se proti závěru odvolacího soudu o „nezákonnosti“ zrušujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu a trval na nezákonnosti zrušeného rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, neboť ve správním řízení byl jeho automobil chybně označen za vrak, nebyly splněny podmínky pro fikci doručení a jelikož mu nebylo správně doručeno, byl zkrácen na svých právech. V neposlední řadě pak žalobce uváděl, že jeho automobil měl být před fyzickou likvidací odstaven s možností vyzvednutí, případně následné dražby, což se taktéž nestalo. Ani ve vztahu k těmto námitkám však žádné předpoklady přípustnosti dovolání žalobce nevymezil. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 11. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). 12. Těmto požadavkům však žalobce v části dovolání nedostál, neboť ve vztahu k námitkám ohledně nesprávného určení počátku běhu promlčecí doby, neexistence nezákonného rozhodnutí včetně nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o „nezákonnosti“ zrušujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu a tvrzení důvodů nezákonnosti zrušeného rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 žalobce předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám netvrdil buď vůbec nebo je tvrdil nedostatečně, neboť pouze obecně uvedl, že závěrem o neexistenci nezákonného rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od „ustálené judikatury“, kterou však nijak nespecifikoval (a to nejen označením konkrétního rozhodnutí, ale např. ani citací jeho konkrétních závěrů). Na tom pak nemůže nic změnit ani jeho opět jen obecné tvrzení, že se odvolací soud při řešení (blíže nespecifikované) otázky procesního práva odchýlil od (opět blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu, neboť z tohoto vyjádření není zřejmé, jaké otázky se týká, ani od jaké konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit. V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné. 13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá poslední otázka týkající se (ne)posouzení rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 14. V posuzované věci potvrdil odvolací soud zamítnutí žaloby ve vztahu k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí jednak z důvodu promlčení a jednak z důvodu neexistence odpovědnostního titulu a ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi ním a vznikem škody. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody (neexistence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí) nebyl dovoláním žalobce relevantně zpochybněn, jak je rozebráno výše, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani dovolatelem předložená otázka, zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba ve vztahu k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí zamítnuta (promlčení žalovaného nároku, resp. posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. Ve vztahu k náhradě škody z titulu nesprávného úředního postupu pak žaloba s poukazem na promlčení nároku zamítnuta nebyla, v tomto směru se tudíž tato otázka s právním posouzením odvolacího soudu zcela míjí. 15. Namítal-li žalobce současně, že se odvolací soud s jeho námitkou rozporu s dobrými mravy nevypořádal, namítal tak případnou vadu řízení, která sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě splněno není. Navíc odvolací soud svým postupem nijak nepochybil, pokud se touto námitkou z důvodu hospodárnosti (jak sám uvedl) již nezabýval, neboť k zamítnutí žaloby přistoupil nejen z důvodu promlčení nároku, ale i z důvodu nesplnění dalších podmínek jeho vzniku, jak je rozebráno výše. 16. K dovolání sepsanému samotným žalobcem nelze vzhledem k ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu). Navíc toto podání ani řádné vymezení zákonných náležitostí dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř. nad rámec výše uvedeného neobsahuje. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu