30 Cdo 1527/2025-886 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně REMA Systém, a.s., IČO 64510263, sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 581 711 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 94/2014, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 70 Co 533/2024-804, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 70 Co 533/2024-804, se v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 2 973 000 Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 581 711 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení vedeném Ministerstvem životního prostředí (dále jen „MŽP“), na jehož základě byla v letech 2005 až 2011 zapsána v Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením ze skupiny 3 podle přílohy č. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a prováděcí vyhlášky č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi, vedeném MŽP (dále jen „Seznam“), společnost ASEKOL s.r.o. (nyní ASEKOL a.s. – pozn. Nejvyššího soudu, dále jen „ASEKOL“), přestože tato společnost nesplňovala podmínky zápisu do Seznamu. Škoda vzniklá žalobkyni je představována jednak ušlým ziskem v důsledku ztráty významného klienta CANON CZ s.r.o. ve výši 9 103 000 Kč, dále ušlým ziskem v důsledku změny podílu na trhu a vznikem škody ve výši 227 651 000 Kč a poklesem cen v důsledku vlivu společnosti ASEKOL na cenovou tvorbu ve výši 344 957 000 Kč. Předmětem dovolacího řízení je pouze nárok na náhradu ušlého zisku v důsledku ztráty významného klienta CANON CZ s.r.o. ve výši 9 103 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované, žalovaná žádosti nevyhověla. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 5 C 94/2014-740, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38 853 449 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 542 857 551 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2014 do zaplacení (výrok II), uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 409 018,08 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni nahradit státu zálohované znalečné ve výši, která bude stanovena v samostatném rozhodnutí (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I o věci samé v rozsahu částky 6 129 994 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2014 do zaplacení a v zamítavém výroku II o věci samé v rozsahu částky 2 973 006 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2014 do zaplacení s tím, že změnil pouze lhůtu k plnění podle výroku I na 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 32 723 455 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 539 884 545 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku III o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku IV o nákladech státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Návrhem vedeným pod sp. zn. 5194/ENV/720/05 ze dne 11. 10. 2005 podala žalobkyně a jí zastoupení výrobci elektrozařízení návrh na zápis do Seznamu. Návrhem vedeným pod sp. zn. 5193/ENV/720/05 ze dne 12. 10. 2005 podala společnost ASEKOL a jí zastoupení výrobci elektrozařízení návrh na zápis do Seznamu, mj. rovněž pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností skupiny 3. Rozhodnutím MŽP ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5193/ENV/720/05, bylo rozhodnuto o zápisu společnosti ASEKOL a jí zastoupených výrobců elektrozařízení do Seznamu. Rozhodnutím MŽP ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5194/ENV/720/05, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu žalobkyně a jí zastoupených výrobců elektrozařízení na zápis do Seznamu. Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, sp. zn. R/1829-/-, byl zamítnut rozklad žalobkyně podaný proti rozhodnutí, jímž žalobkyně nebyla zapsána do Seznamu. 5. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006-113, bylo napadené rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že jestliže do Seznamu může být zapsán pouze jeden provozovatel kolektivního systému, který bude zajišťovat financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro danou skupinu elektrozařízení, a to ten s největším podílem na trhu, a o zápis zároveň usiluje více subjektů, které tvrdí, že právě oni disponují největším podílem na trhu, je povinností správního orgánu dát všem stejnou možnost, aby svá tvrzení prokázali. Všichni uchazeči o zápis do Seznamu měli mít dle správního soudu stejná procesní práva, tj. měli mít postavení účastníků řízení. Ministr životního prostředí jako odvolací orgán přitom nijak nekonkretizoval, jaký podíl na trhu mají jednotliví žadatelé o zápis do Seznamu a jak tedy určil toho žadatele o zápis, který skutečně disponuje největším podílem na trhu, což způsobilo dle správního soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. 6. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010-294, byl rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 5 Ca 187/2006-113, potvrzen. Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3172/10, byla ústavní stížnost podaná společností ASEKOL proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 17/2010-294, odmítnuta. Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 9. 12. 2009, č. j. 5367/M/09, 98491/ENV/09, bylo rozhodnutí MŽP ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5194/ENV/720/05, zrušeno a věc vrácena k novému projednání s tím, že správní orgán nadále musí respektovat právní názor soudu vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 5 Ca 187/2006-113. 7. Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 10. 3. 2006, č. j. 1420/M/06, 18930/ENV/06, sp. zn. R/l 811, byl zamítnut rozklad podaný žalobkyní do rozhodnutí o zápisu ASEKOL do Seznamu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006-165, bylo toto rozhodnutí ministra životního prostředí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že žádost o zápis do Seznamu podalo více provozovatelů kolektivního systému než pouze žadatel ASEKOL, který byl do Seznamu zapsán, avšak MŽP nevedlo společné řízení o všech žádostech o zápis do Seznamu, správní orgán se tak dopustil vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 3 As 8/2011-287, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006-165, potvrdil. 8. Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 25. 5. 2011, č. j. 1312/M11, 23927/ENV/11, bylo rozhodnutí MŽP ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5193/ENV/720/05, zrušeno a věc vrácena k novému projednání s tím, že je nutné, aby správní orgán zjistil podíl žalobkyně a ASEKOL, případně dalších žadatelů o zápis do Seznamu, na trhu elektrozařízení, neboť tento podíl je určující pro zápis konkrétního žadatele. 9. Dne 14. 3. 2012 MŽP usnesením č. j. 21841/ENV/12, 1424/720/12, řízení ASEKOL a řízení žalobkyně spojilo do společného řízení vedeného pod sp. zn. 21841/ENV/12 a dále s tím, že účastníkem je ve společném řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu i společnost RETELA, s.r.o., IČO 27243753; v řízení bylo dle skutkových zjištění soudu prvního stupně MŽP až do konce roku 2013 zcela nečinné. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, č. j. 10 A 22/2012-155, stanovil MŽP, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 21841/ENV/12 vydalo rozhodnutí ve lhůtě 50 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 11. 2013 a vykonatelnosti dne 30. 12. 2013. Jelikož žalovaná ve stanovené lhůtě v řízení vedeném pod sp. zn. 21841/ENV/12 rozhodnutí nevydala, žalobkyně podala návrh na exekuci. 10. MŽP rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, č. j. 25821/ENV/14, 1794/720/14, a usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 25826/ENV/14, 1796/720/14, rozhodlo o zapsání ASEKOL do Seznamu a návrh žalobkyně na zápis do Seznamu zamítlo. Žalobkyně podala dne 22. 4. 2014 proti těmto rozhodnutím rozklad. Usnesením MŽP ze dne 25. 2. 2015, č. j. 11030/RNV/15, 621/720/15, byla žalobkyně zapsána do Seznamu. Usnesením MŽP ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39183/ENV/15, 2343/720/15, bylo řízení vedené pod sp. zn. 21841/ENV/12 zastaveno ke dni 1. 10. 2014 v důsledku čl. II. odst. 3 zákona č. 184/2014 Sb. 11. Dle soudu prvního stupně bylo dále prokázáno, že dle návrhů na zápis ke dni 12. 10. 2005 společnost RETELA, s.r.o., vykazovala 3 124,749 tun (12 %) a 3 037 755 ks (21 %), žalobkyně 16 522,379 tun (63 %) a 8 404 462 ks (59 %), ASEKOL 6 663,93 tun (25 %) a 2 857 265 ks (20 %) množství elektrozařízení výrobců zapojených do jednotlivých systémů. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že z celkového počtu elektrozařízení uvedených na trh prostřednictvím výrobců zapojených do kolektivních systémů ve skupině 3 činil tržní podíl v roce 2006 žalobkyně 58,3 % a ASEKOL 19,8 %. 12. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že do žalobkyní provozovaného kolektivního systému byl zapojen výrobce elektrozařízení CANON CZ s.r.o. Dne 8. 3. 2006 byla u společnosti CANON CZ s.r.o. provedena Českou inspekcí životního prostředí kontrola s výsledkem, že tato společnost neplní některé povinnosti stanovené právními předpisy, když je zapojena do kolektivního systému žalobkyně, který však není oprávněn zajišťovat financování nakládání s historickými elektrozařízeními ve skupině 3. CANON CZ s.r.o. ukončila dopisem ze dne 3. 5. 2006 spolupráci se žalobkyní a přešla ke společnosti ASEKOL. 13. Revizním posudkem společnosti KPMG Česká republika, s.r.o., (dále jen „KPMG“) č. 001862/2023, bylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že výše škody, která vznikala žalobkyni za období od 1. 1. 2006 do 1. 7. 2011, představující ušlý zisk, kterého by žalobkyně dosáhla, pokud by společnost CANON CZ s.r.o. zůstala zapojená v kolektivním systému žalobkyně na základě smlouvy o zajištění povinností odděleného sběru, zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu a jeho financování číslo RMS0508213 uzavřené dne 20. 9. 2005 mezi žalobkyní a společností CANON CZ, činí částku 6 129 994 Kč. 14. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že žaloba byla podána v souladu s § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a je dána pasivní legitimace žalované. 15. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly v daném případě naplněny podmínky dané § 5, § 6 a § 7 OdpŠk, když v řízení vedeném MŽP byla vydána pravomocná rozhodnutí o zápisu ASEKOL do Seznamu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5193/ENV/720/5, a zamítnutí návrhu na zápis žalobkyně do Seznamu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5194/ENV/720/05, která byla zrušena jednak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j 7 Ca 118/2006-165, (ve věci ASEKOL) a dále rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006-113. Jelikož správní rozhodnutí byla Městským soudem v Praze přezkoumávána v rámci správního soudnictví, muselo se dle soudu prvního stupně jednat o správní rozhodnutí již pravomocná, neboť ve správním soudnictví se věcně přezkoumávají pouze pravomocná rozhodnutí. Podmínka zrušení pravomocných rozhodnutí pro odpovědnost státu za škodu tak byla splněna. 16. Soud prvního stupně dovodil jednoznačnost naplnění nezákonnosti rozhodnutí ministerstva o zápisu ASEKOL do Seznamu a rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o zápis do Seznamu, když musela být pravomocná, přičemž z odůvodnění rozsudků je zřejmé, že došlo k nezákonnému průběhu řízení, neboť mělo být vedeno řízení pouze jedno a nikoliv řízení o každé žádosti samostatně, což ostatně konstatoval v odůvodnění rozsudku i Nejvyšší správní soud. K otázce zákonnosti pak také soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, jež konstatoval, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna již zrušením rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení. 17. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že v případě, že by bylo řádně vedeno jedno řízení ohledně zápisu, pak to byla žalobkyně, která měla být do Seznamu zapsána, neboť podle § 5 odst. 8 vyhlášky č. 352/2005 Sb., ve znění do 30. 9. 2014, byl okolností podstatnou pro zápis do Seznamu podíl na trhu jednotlivých provozovatelů kolektivních systémů, kdy tento podíl se určoval podle množství elektrozařízení uvedených v České republice na trh za předcházející kalendářní rok všemi výrobci. Pokud by MŽP vedlo jedno řízení o všech uchazečích o zápis, pak by z údajů o množství elektrozařízení doložených uchazeči o zápis ke dni 12. 10. 2005 (datum, do kterého musely být podány žádosti o zápis) bylo dle soudu prvního stupně jednoznačné, že k uvedenému dni měla největší podíl na trhu žalobkyně. V případě, že by MŽP v řádně vedeném jednom řízení o zápis do Seznamu vycházelo dne 22. 12. 2005 (kdy bylo rozhodováno o zápisu ASEKOL do Seznamu) ze žadateli dále předložených a MŽP dostupných listin o podílu na trhu, pak by byla do Seznamu zapsána žalobkyně s naprosto převažujícím podílem na trhu. I v případě, že by MŽP nevycházelo z údajů doložených uchazeči ke dni skončení přihlášek uchazečů o zápis do Seznamu, ale až z údajů ke dni rozhodování správního orgánu ohledně zápisu do Seznamu, pak by dle soudu prvního stupně úspěšným žadatelem zapsaným do Seznamu musela být také žalobkyně. Podle soudu prvního stupně je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav právě v době vydání rozhodnutí. 18. Soud prvního stupně dále uzavřel, že přestože žalobkyně až podáním ze dne 1. 2. 2019 rozšířila důvod pro přiznání předmětného nároku s tím, že nárok na náhradu škody je požadován i z důvodu nesprávného úředního postupu, je námitka promlčení žalované neúspěšná, neboť soud je vázán vyčíslením nároku a nikoliv tím, jak je účastníkem právně vyjádřen. Jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že na rozhodnutí o zápisu ASEKOL do Seznamu byla vyznačena doložka právní moci dne 22. 12. 2005 (a ze strany žalované bylo kontrolováno a vynucováno u subjektů zapojených do kolektivního systému žalobkyně, aby došlo k zapojení do kolektivního systému ASEKOL, jakožto jediného subjektu zapsaného do Seznamu), soud prvního stupně uvedl, že pokud by hypoteticky rozhodnutí o zápisu ASEKOL právní moci nenabylo, avšak právní moc jednoznačně žalovanou vyznačena byla a ve vztahu k dalším subjektům bylo žalovanou vynucováno zapojení do kolektivního systému v souladu s tímto rozhodnutím MŽP, pak došlo také k nesprávnému úřednímu postupu, jehož důsledkem byl vznik škody žalobkyni. 19. Výši škody v rámci všech tří nároků vyčíslil soud prvního stupně v období od 1. 1. 2006, kdy již měl být kolektivní systém ASEKOL provozován podle rozhodnutí MŽP, do 1. 7. 2011, neboť uvedeného data nabyla účinnosti novela vyhlášky č. 352/2005 Sb., a to vydáním vyhlášky č. 158/2011 Sb., která obsahovala mj. přechodné ustanovení, že v případě, že dojde v dané skupině elektrozařízení ke zrušení pravomocného rozhodnutí o zápisu provozovatele kolektivního systému do Seznamu, plní výrobce od okamžiku zrušení tohoto rozhodnutí své povinnosti finančního zajištění nakládání s historickými elektrozařízeními podle části třetí vyhlášky č. 352/2005 Sb. prostřednictvím kolektivního systému, který byl zrušeným pravomocným rozhodnutím zapsán do Seznamu pro zajišťování společného plnění financování nakládání s historickým elektrozařízením, nebo prostřednictvím jiného kolektivního systému, který podal do dne 12. 10. 2005 návrh na zápis do Seznamu v dané skupině elektrozařízení. Dle soudu prvního stupně se tak od 1. 7. 2011 mohli výrobci příslušných elektrozařízení opět zapojovat do kolektivního systému žalobkyně. 20. Při vyčíslení škody v důsledku ztráty významného klienta soud prvního stupně vycházel z výpočtu podle tun, neboť byl názoru, že pro zjišťování množství elektrozařízení pro zajišťování financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácnosti je logičtějším údajem množství tun a nikoliv množství kusů, když náklady pro „likvidaci“ historických zařízení budou sice závislé od množství zařízení v kusech, ale více se projeví v množství elektrozařízení stanoveného v tunách (stejné množství kusů drobných zařízení vyžaduje jiné náklady než stejné množství velkých a těžkých zařízení). 21. Soud prvního stupně dále uzavřel, že příčinnou souvislost mezi vydanými nezákonnými rozhodnutími žalované a vznikem škody lze dovodit, neboť dojde-li ke škodné události, kterou je přerušen určitý proces, který je s to vytvořit zisk (přičemž v předmětném řízení bylo prokázáno, že do kolektivního systému žalobkyně byli zapojeni výrobci elektrozařízení, kteří až v důsledku rozhodnutí MŽP a následně pod tlakem např. kontrol prováděných Českou inspekcí životního prostředí, upozorňování Ministerstvem a ASEKOL o nezákonném zapojení výrobců v kolektivním systému žalobkyně, z kolektivního systému žalobkyně vystoupili), záleží zejména na složitosti přerušeného procesu a fázi, v níž se tento proces nachází, zda bude možné dovodit, že právě tato událost byla příčinou nedosažení konkrétního zisku. V daném případě se nejednalo o zamýšlený záměr, ale již o fungující obchodní vztahy žalobkyně s klienty, které byly v důsledku uvedených skutečností zrušeny. Ušlým ziskem se tak v daném případě rozumí újma spočívající v tom, že u žalobkyně nedošlo v důsledku škodné události, tj. vydání nezákonného rozhodnutí MŽP, k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Soud při zkoumání příčinné souvislosti dospěl k závěru, že s ohledem na údaje rozhodné pro zápis do Seznamu, které MŽP mělo k dispozici, a v případě, že by vedlo řízení zákonně, tj. pouze jedno řízení o všech žadatelích o zápis, tak by za obvyklého běhu věcí byla úspěšným uchazečem o zápis do Seznamu žalobkyně. 22. Žalovanou namítaná skutečnost, že kolektivní systémy jsou provozovány ze zákona jako neziskové, podle soudu prvního stupně neznamená, že žalobkyně nemůže uplatnit nárok na náhradu škody z titulu ušlého zisku, musí však s případným plněním naložit tak, aby se nedostala do rozporu s právními předpisy. 23. S ohledem na vydání nezákonného rozhodnutí, na základě kterého byla zapsána do Seznamu namísto žalobkyně společnost ASEKOL, tak vznikla dle soudu prvního stupně žalobkyni škoda, a to mimo jiné jako ušlý zisk v důsledku ztráty významného klienta CANON CZ s.r.o., když v řízení bylo prokázáno, že klientem žalobkyně byla i tato společnost, která v důsledku odmítnutí žádosti žalobkyně o zápis do Seznamu a v důsledku dalších skutečností jako provedení kontroly Českou inspekcí životní prostředí se závěrem, že CANON CZ s.r.o. porušuje povinnosti vyplývající ze zákona č. 352/2005 Sb., následně dopisem ze dne 3. 5. 2006 ukončila spolupráci se žalobkyní a přešla do kolektivního systému ASEKOL. V důsledku odchodu společnosti CANON CZ s.r.o. od žalobkyně došlo dle soudu prvního stupně k ujití zisku, kterého by žalobkyně dosáhla v případě, že by CANON CZ s.r.o. zůstala zapojená v kolektivním systému žalobkyně na základě uzavřené smlouvy. Výše ušlého zisku byla posudkem KPMG vyčíslena na částku 6 129 994 Kč, a to za období od 1. 1. 2006 do 1. 7. 2011. Soud prvního stupně rovněž stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení od 6. 6. 2014, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u MŽP dne 5. 12. 2013. 24. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Po právní stránce dospěl k závěru, že podmínka nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk byla ve věci splněna. Pravomocné rozhodnutí MŽP ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5193/ENV/720/05, kterým byla do Seznamu zapsána společnost ASEKOL, bylo zrušeno, stejně jako bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, sp. zn. R/1829, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí MŽP ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5194/ENV/720/05, o zamítnutí návrhu žalobkyně na zápis do Seznamu. Zrušení pravomocných rozhodnutí v tomto případě samo o sobě však dle odvolacího soudu nepostačovalo k tomu, aby bylo možné učinit závěr o vzniku odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť po zrušení pravomocných rozhodnutí již MŽP jako správní orgán ve věci meritorně nerozhodlo, protože řízení bylo v důsledku legislativní změny zastaveno. Soud prvního stupně se tudíž musel dle odvolacího soudu vypořádat s otázkou, zda to byla žalobkyně, která provozovala kolektivní systém s největším podílem na trhu. 25. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy by bylo vedeno pouze jedno řízení ohledně žádosti všech uchazečů o zápis do Seznamu, tak by to byla právě žalobkyně, která převyšovala svým podílem ostatní uchazeče o zápis, tudíž měla být zapsána do Seznamu. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že první podmínka odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., kterou je existence nezákonného rozhodnutí, byla splněna, a dále ke správnému závěru, že ztráta klienta byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zápisu ASEKOL do Seznamu. 26. Odvolací soud nezpochybnil škodu stanovenou znalcem KPMG na 6 129 994 Kč za období od 1. 6. 2006 do 1. 7. 2011. Správné bylo dle odvolacího soudu škodu limitovat rovněž datem 1. 7. 2011 a nikoli až dnem 13. 8. 2013. K 1. 7. 2011 totiž v důsledku novely vyhlášky č. 352/2005 Sb., provedené vyhláškou č. 158/2011 Sb., pominuly účinky nezákonných rozhodnutí a výrobci mohli plnit své povinnosti finančního zajištění nakládání s historickými elektrozařízeními podle části třetí vyhlášky č. 352/2005 Sb., v plném rozsahu prostřednictvím kolektivního systému žalobkyně. Žalobkyně sice tvrdila, že v důsledku setrvačnosti trhu přetrvávaly negativní následky nezákonných rozhodnutí i po 1. 7. 2011, ale ve vztahu ke CANON CZ s.r.o. toto své tvrzení dle odvolacího soudu nijak nekonkretizovala, neuvedla, co jí bránilo znovu vstoupit do kolektivního systému žalobkyně. 27. Dle odvolacího soudu tedy soud prvního stupně postupoval správně, když žalobkyni přiznal nárok na náhradu škody za ztrátu klienta ve výši 6 129 994 Kč. Žalobkyni podle odvolacího soudu vznikl nárok i na úrok z prodlení z této částky v zákonné výši od 6. 6. 2014 do zaplacení. 28. Ohledně dalších dvou nároků na náhradu škody (ušlý zisk v důsledku změny podílu na trhu a vznik škody ve výši 227 651 000 Kč a pokles cen v důsledku vlivu společnosti ASEKOL na cenovou tvorbu ve výši 344 957 000 Kč) shledal odvolací soud v rozsudku soudu prvního stupně pochybení, pro něž rozsudek soudu prvního stupně ohledně těchto nároků zrušil. II. Dovolání a vyjádření k němu 29. Do části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé co do částky 2 973 000 Kč s příslušenstvím, podala dovolání žalobkyně. 30. Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně omezily rozsah náhrady škody datem 1. 7. 2011 s odkazem na novelu vyhlášky č. 352/2005 Sb. (první otázka), ačkoli žalobkyně tvrdila, že důsledky nezákonných rozhodnutí přetrvávaly i po tomto datu. Právní závěr soudu o limitaci náhrady škody dnem 1. 7. 2011 není dle žalobkyně správný, neboť vychází z nereálných možností výrobců okamžitě ukončit vztahy s dosavadním monopolním provozovatelem a přejít do jiného kolektivního sytému. Návrat do kolektivního sytému žalobkyně byl nadto omezen délkou původních smluvních závazků a smluvními limitacemi jejich ukončení. 31. Pokud měl odvolací soud za to, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení, měl postupovat v souladu s § 118a odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. a vyzvat žalobkyni k doplnění konkrétních tvrzení a současně ji poučit o následcích nesplnění této výzvy. To však odvolací soud neučinil, poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. je přitom nezbytnou podmínkou pro závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012 či sp. zn. 31 Cdo 619/2011, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06. 32. Žalobkyně konečně namítá (jako otázku třetí), že se soud prvního stupně i soud odvolací dopustily vady řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Soudy se s argumentací žalobkyně nevypořádaly a neprovedly dokazování ohledně reálné možnosti výrobců okamžitě se dne 1. 7. 2011 zapojit do nového kolektivního systému. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1235/11 tak dle žalobkyně trpí napadená rozhodnutí ústavněprávním deficitem. 33. Ke všem třem otázkám v dovolání vymezuje žalobkyně přípustnost dovolání tím, že se u nich odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo že tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. 34. Do části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 6 129 994 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2014 do zaplacení, podala dovolání žalovaná, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 35. Návrh na odklad vykonatelnosti zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1527/2025. 36. Žalovaná vymezuje přípustnost svého dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, současně i tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 37. V bodě VIII dovolání žalovaná namítá, že pokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušeném rozhodnutí ve věci ASEKOL a rozhodnutí týkající se žalobkyně, nelze je považovat za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk. Žalovaná je přesvědčena, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 12. 2017, č. j. 8 C 151/2013-345, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 35 Cdo 120/2018-430, podporují její tvrzení o neexistenci nezákonných rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje žalovaná na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 593/2023, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, sp. zn. 25 Cdo 3911/2008 a sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, kdy zastává názor, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a na základě nesprávného právního posouzení dospěl k závěru o jejich nezákonnosti dle § 8 OdpŠk. Podmínka existence odpovědnostního titulu nebyla dle žalované žalobkyní prokázána. 38. Žalovaná tak v dovolání pokládá následující otázky: Za jakých podmínek lze označit rozhodnutí vydané ve správním řízení za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, když správní řízení po zrušení správního rozhodnutí pokračovalo a následně neskončilo meritorním rozhodnutím z důvodu zastavení ex lege? Za jakých podmínek může/musí soud vycházet ze zjištění ohledně existence nezákonného rozhodnutí, o kterém bylo rozhodnuto v jiném řízení mezi týmiž účastníky? 39. V bodě IX dovolání žalovaná tvrdí, že žalobkyně neměla největší podíl na trhu pro zápis do Seznamu, v době rozhodování správního orgánu měla opakovaně největší podíl na trhu společnost ASEKOL. Žalovaná se domnívá, že civilnímu soudu nepřísluší nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a posuzovat, jak měla být správně stanovena výše podílu jednotlivých kolektivních systémů na trhu. Žalovaná je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně oprávnění soudu přezkoumávat správní akty, odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 953/2005, a sp. zn. 3 Cdon 1091/96 a pokládá následující otázky: Za jakých podmínek je oprávněn soud v civilním řízení nahradit vlastní úvahou výrok rozhodnutí správního orgánu ohledně žádosti žadatele, které nebylo vydáno správním orgánem z důvodu zastavení správního řízení ex lege? V jakém rozsahu může soud v civilním řízení přezkoumávat správní akty? 40. V bodě X dovolání žalovaná uvádí, že správní rozhodnutí ve věci ASEKOL i ve věci žalobkyně nebyla pravomocná, nebyl tak v době, za kterou žalobkyně požaduje náhradu škody, určen konkrétní provozovatel kolektivního systému, a proto ani údajná nezákonná rozhodnutí nemohou být v příčinné souvislosti s touto škodou. 41. Žalovaná tedy neshledává za splněnou první podmínku pro vznik odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb., a to existenci nezákonného rozhodnutí, odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 773/2004, dle kterého musí být předpoklady obecné odpovědnosti za škodu splněny kumulativně a není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních. Žalovaná v bodě X dovolání pokládá otázku, zda lze s ohledem na průběh posuzovaného správního řízení a rozhodnutí správních soudů dospět k závěru, že rozhodnutí ve věci ASEKOL a ve věci žalobkyně nenabyla právní moci. 42. V bodě XI dovolání pak žalovaná uvádí, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda ztrátou významného klienta, neboť výpočet provedený posudkem KPMG je postaven na nesprávném hypotetickém základu při vyčíslení jednotlivých škod, aniž by provedl vlastní šetření a zajištění podkladů pro věrohodnost provedených výpočtů. Dle žalované v případě přechodu výrobce k jinému kolektivnímu systému dochází k tomu, že odpovědnost za plnění jeho povinností nadále musí plnit a nést odpovídající náklady tento jiný kolektivní systém. 43. V tomto bodě dovolání pokládá žalovaná následující otázky: V jakém rozsahu je odvolací soud vázán svými právními názory vyjádřenými ve zrušovacích rozhodnutích, která předcházejí pravomocnému rozhodnutí ve věci, kde již od splnění těchto pokynů ustoupil? Může poškozenému vzniknout škoda – ušlý zisk, když ze znaleckého posudku vyplývá, že jeho výpočet je postaven na hypotetických podkladech? Jak lze definovat ušlý zisk jako náhradu škody dle OdpŠk? 44. Žalovaná dále neshledává příčinnou souvislost mezi údajnými nezákonnými rozhodnutími ve věci ASEKOL a škodou žalobkyně, přičemž sama žalobkyně tvrdí pouze to, že do Seznamu byla nezákonně zapsána společnost ASEKOL, žaloba není postavena na tom, že do Seznamu měla být zapsána žalobkyně, což trhá příčinnou souvislost. III. Přípustnost dovolání 48. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 49. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 50. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 51. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 52. Otázka uvedená žalovanou v bodě VIII na str. 9 dovolání, za jakých podmínek lze označit rozhodnutí vydané ve správním řízení za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, když správní řízení po zrušení správního rozhodnutí pokračovalo a následně neskončilo meritorním rozhodnutím z důvodu zastavení ex lege, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť otázku existence nezákonného rozhodnutí v řízení, které nebylo meritorně skončeno, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. bod 28 a 29 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, publikovaného pod č. 35/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), pokud v bodě 23 a 24 napadeného rozsudku dovodil, že pokračování řízení nemá na existenci nezákonného rozhodnutí žádný vliv. Uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byly překonány i závěry žalovanou odkazovaných rozhodnutí, zejména pak rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. 53. Otázka, za jakých podmínek může/musí soud vycházet ze zjištění ohledně existence nezákonného rozhodnutí, o kterém bylo rozhodnuto v jiném řízení mezi týmiž účastníky (str. 9, bod VIII dovolání žalované), přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že podmínka nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk byla splněna za situace, kdy Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 35 Co 120/2018-430, svůj závěr, že zrušená rozhodnutí nelze hodnotit jako nezákonná, nepojal do výroku svého rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní jako s otázkou předběžnou pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné; dále např. bod 28 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 336/2021). 54. Otázky uvedené žalovanou na str. 11 dovolání přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. také nemohou založit, neboť na nich napadené rozhodnutí nestojí. Otázka, za jakých podmínek je oprávněn soud v civilním řízení nahradit vlastní úvahou výrok rozhodnutí správního orgánu ohledně žádosti žadatele, které nebylo vydáno správním orgánem z důvodu zastavení správního řízení ex lege, obsahuje logickou vadu, neboť je zjevné, že soud nemůže nahradit vlastní úvahou neexistující výrok správního orgánu, protože nahradit vlastní úvahou by bylo možné jen závěry výroku existujícího. Otázka, v jakém rozsahu může soud v civilním řízení přezkoumávat správní akty, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud žádné správní akty nepřezkoumával. Uvedená námitka žalované se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 55. Otázka, zda lze dotčená správní rozhodnutí považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, nenabyla-li právní moci (viz bod X dovolání žalované), přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud s ohledem na učiněná skutková zjištění, jejichž revize není v dovolacím řízení možná – srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario – a v souladu s nimiž správní rozhodnutí ve věci ASEKOL i ve věci žalobkyně nabyla právní moci, dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jsou nezákonná ve smyslu § 8 OdpŠk. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, je nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Ohledně dané otázky proto platí, že pokud žalovaná předkládá vlastní skutkové závěry (když tvrdí, že správní rozhodnutí nenabyla právní moci), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 56. Otázkami uvedenými v bodě XI dovolání pak napadá žalovaná skutkový závěr odvolacího soudu učiněný v bodě 27 napadeného rozsudku o výši ušlého zisku v důsledku ztráty významného klienta. Námitky žalované jsou v daném směru námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka, jak lze definovat ušlý zisk jako náhradu škody dle OdpŠk, je pak otázkou obecnou, nikoli otázkou právní ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu daného ustanovení nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 57. Konečně k námitce žalované o nenaplnění příčinné souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Brojí-li tak žalovaná proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že ztráta klienta CANON CZ s.r.o. byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zápisu ASEKOL s.r.o. do Seznamu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). 58. První otázka položená v dovolání žalobkyně, tedy zda je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o limitaci škody datem 1. 7. 2011, aniž by se věcně vypořádal s tvrzeními žalované o přetrvávajících dopadech nezákonných rozhodnutí až do 13. 8. 2013, míří, stejně jako druhá dovolací otázka žalobkyně, na závěr odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení žalobkyní o škodě vzniklé po datu 1. 7. 2011. Přípustností druhé otázky v dovolání žalobkyně se zabývá Nejvyšší soud v následujícím bodě svého rozhodnutí. 59. Dovolání je přípustné pro řešení otázky poučení účastníka řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně své tvrzení, že negativní následky nezákonných rozhodnutí přetrvávaly i po 1. 7. 2011, ve vztahu ke CANON CZ s.r.o. nijak nekonkretizovala a neuvedla, co jí bránilo znovu vstoupit do kolektivního systému žalobkyně, se napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce rozsahu poučovací povinnosti odvolacího soudu rozchází s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 60. Dovolání je důvodné. 61. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. 62. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. 63. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. 64. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno ve výše citovaných ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017). 65. Odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu ušlého zisku v důsledku ztráty klienta za období od 1. 6. 2006 do 1. 7. 2011 s tím, že žalobkyně sice tvrdila, že v důsledku setrvačnosti trhu přetrvávaly negativní následky nezákonných rozhodnutí i po 1. 7. 2011, ale ve vztahu ke CANON CZ s.r.o. toto své tvrzení nijak nekonkretizovala, neuvedla, co jí bránilo znovu vstoupit do kolektivního systému žalobkyně, jinak řečeno, že neunesla břemeno tvrzení. Tento závěr učinil odvolací soud bez toho, aby žalobkyni k tvrzení takových následků v souladu s výše citovaným § 118a odst. 1 o. s. ř., aplikovaným ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř., vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by jí v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil, jak je zřejmé z přepisu zvukového záznamu pořízeného z jednání odvolacího soudu konaného dne 16. 1. 2025. Žalobkyně se přitom tohoto soudního jednání zúčastnila. 66. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi přitom zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). 67. Právní posouzení dotčené procesní otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, odvolacím soudem, je tudíž nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí. 68. Vzhledem k přípustnosti dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v dovolání namítá (jako otázku třetí) nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se měl odvolací soud dopustit nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ohledně reálné možnosti výrobců okamžitě se dne 1. 7. 2011 zapojit do nového kolektivního systému. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal, neboť odvolací soud v bodě 27 napadeného rozsudku odůvodnil své rozhodnutí ohledně ušlého zisku žalobkyně po 1. 7. 2011 právě neunesením břemene tvrzení žalobkyní. Nenastala tak situace, že by bylo znemožněno žalobkyni se v důsledku absence odůvodnění napadeného rozhodnutí proti němu účinně bránit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 69. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil co do zamítnutí žaloby ohledně částky 2 973 000 Kč s příslušenstvím a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 70. Bude tak na odvolacím soudu, aby v dalším řízení žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně poučil o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu ke škodě vzniklé ztrátou významného klienta po 1. 7. 2011 a aby ji zároveň upozornil na následky vyplývající z nesplnění těchto povinností, resp. z neunesení jim odpovídajících procesních břemen. Následně odvolací soud předmětný nárok žalobkyně opakovaně právně posoudí, přičemž zohlední okolnosti konkrétního případu, včetně reálné možnosti návratu společnosti CANON CZ s.r.o. do kolektivní správy žalobkyně po změně právní úpravy. 71. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 72. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu