30 Cdo 1868/2025-149 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Masarykova onkologická nadace v Brně, IČO 44992106, se sídlem v Brně, Žlutý kopec 543/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 124 430 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 127/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 29 Co 448/2024-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1 124 430 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, které trvalo od 7. 2. 1997 do 20. 12. 2022 (25 let, 10 měsíců a 13 dnů). Svůj nárok v celkové výši 1 396 680 Kč uplatnila žalobkyně u žalované dne 26. 5. 2023, přičemž ze strany žalované byla žalobkyni dne 13. 6. 2024 uhrazena částka ve výši 272 250 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2024, č. j. 43 C 127/2023-81, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 123,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 123,50 Kč od 27. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 087 306,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 124 430 Kč od 26. 5. 2023 do 26. 11. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 087 306,50 Kč od 27. 11. 2023 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 37 123,50 Kč s příslušenstvím zamítá; v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Není třeba jej napadat samostatně dovoláním, jak to učinila dovolatelka, neboť bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadne tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud k vymezení přípustnosti dovolání ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání sepak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. V části 1.2 písm. A) bod 1. až 4. (žalobkyní označené jako „Kritérium složitosti řízení“), B) (žalobkyní označené jako „Kritérium tzv. instančnosti řízení“) a D) (žalobkyní označené jako „Kritérium postupu soudů“) vymezení podmínek přípustnosti dovolání chybí. Dovolání žalobkyně proto v tomto rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu Nejvyšší soud k uvedeným námitkám nepřihlížel. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 70/2022, v části 1.2 písm. A) dovolání se zjevně týká otázky typové složitosti posuzovaného řízení, na jejímž zodpovězení však napadený rozsudek ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). K otázce žalobkyně ohledně možného snížení základní částky zadostiučinění o více než 50 % Nejvyšší soud uvádí, že byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011), podle které je možné, aby došlo ke snížení u jednotlivého kritéria i o více než 50 %. Otázky uvedené v části 1.2 písm. C) a části 2 (týkající se kritéria významu řízení pro poškozeného – právnickou osobu), jež se obsahově shodují, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť je odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně nesdílela se svou právní předchůdkyní újmu mající původ v nepřiměřené délce řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod III, dále jen „Stanovisko“; a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017). Okolnost, že je dovolatelka právnickou osobou, případně i s veřejně prospěšným účelem činnosti, na těchto obecně platných závěrech nic nemění. Totéž by platilo v případě, kdy by dědicem byla fyzická osoba, která by o poměrech svého právního předchůdce ve vztahu k posuzovanému řízení neměla žádné povědomí. S tím související otázka žalobkyně uvedená v části 1.1., týkající se práva na vysvětlení rozdílu při posouzení výše přiznaného zadostiučinění v případě právnické osoby oproti osobě fyzické, dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní napadený rozsudek nestojí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž nesnížil celkovou částku zadostiučinění proto, že žalobkyně je právnickou osobou (a nikoli fyzickou), ale proto, že o posuzovaném řízení po dobu, kdy se jej účastnila její právní předchůdkyně, nevěděla, a nemohla tak sdílet se svou právní předchůdkyní újmu z nepřiměřené délky řízení. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka valorizace základní částky zadostiučinění, kterou odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, uveřejněný pod č. 4/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25). Dovolatelkou předložená argumentace nevede Nejvyšší soud k tomu, aby na těchto závěrech cokoli měnil, neboť ekonomická situace v České republice není sama o sobě referenčním rámcem pro stanovení výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení. Nad rámec toho lze jen dodat, že ani odvolací soud v této věci se rozmezím uvedeným ve Stanovisku zcela neřídil a vyšel ze základní částky 25 000 Kč za první dva a každý další rok trvání řízení. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 3. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu