30 Cdo 2234/2025-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, o zaplacení částky 676 058 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 210/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 12 Co 278/2024, 12 Co 46/2025-163, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 12 Co 278/2024, 12 Co 46/2025-163, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2024, č. j. 22 C 210/2023-87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 12. 2024, č. j. 22 C 210/2023-139, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 22 C 210/2023-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 486 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 642 572 Kč s příslušenstvím a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 000 Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 12. 2024, č. j. 22 C 210/2023-139, soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 5 000 Kč s příslušenstvím. 2. Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, č. j. 12 Co 278/2024, 12 Co 46/2025-163, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žaloba se co do částky 28 486 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku II napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na náhradě nákladů před soudy obou stupňů přiznal žalované proti žalobkyni částku 3 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 676 058 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to jako odškodnění nemajetkové újmy. Její vznik odvozovala od nepřiměřené délky řízení o uznání zahraničního vysokoškolského magisterského vzdělání a kvalifikace dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 734/10, u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako odvolacího orgánu, Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 316/2018, Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 161/2021 a Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2519/22, a to konkrétně za část řízení trvající od 30. 10. 2018 do 11. 10. 2022. Ačkoli těmito daty vymezila část řízení, za níž se domáhala odškodnění, žalovanou částku počítala za celkem 4 333 dnů, tedy od počátku řízení o uznání magisterského vzdělání. 4. Žalobkyně již dříve podanými žalobami požadovala odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Nejprve se dvěma samostatnými žalobami domáhala samostatně odškodnění řízení o uznání bakalářského studia a o uznání magisterského studia. Obě řízení byla spojena a spojené řízení probíhalo před Okresním soudem Plzeň – město. O nároku bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 17 C 332/2019-548, který byl částečně změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2022, č. j. 13 Co 40/2022-650. Na základě těchto pravomocných rozhodnutí soudů se žalobkyni dostalo odškodnění v podobě peněžitého zadostiučinění v částce 160 509,20 Kč s příslušenstvím jako odškodnění újmy za nepřiměřenou délku obou řízení v období od 2. 9. 2010 do 29. 10. 2018. Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že ačkoliv žalobkyně uplatnila žádost o uznání bakalářského a magisterského vzdělání samostatnými žádostmi a správní řízení i soudní řízení probíhala odděleně, nelze jí s ohledem na okolnosti případu přiznat zadostiučinění za nepřiměřenou délku každého řízení zvlášť. Oběma řízeními o uznání vysokoškolského zahraničního vzdělání v oboru právo sledovala žalobkyně úzce související a vzájemně se doplňující cíl, tedy uplatnění se na trhu práce v oboru právo. Po dobu, kdy nebylo správními orgány vyhověno žádosti žalobkyně o uznání ani jednoho z dosažených titulů (bakalářského ani magisterského), se jednalo o jedinou újmu. Prakticky po celou dobu se obě správní řízení překrývala, i jejich průběh byl velice podobný. Tvrzení žalobkyně, že vnímala újmu způsobenou jí průtahy v každém z řízení o uznání jejího vysokoškolského vzdělání zvlášť, proto Krajský soud v Plzni pokládal za účelová. Žalobkyni tak přiznal za nepřiměřenou délku obou řízení zadostiučinění stanovené pouze z jedné základní částky ve výši 20 000 Kč ročně. Tu Krajský soud v Plzni zvýšil o 40 % pro postup orgánů veřejné moci a snížil rovněž o 40 % (10 % pro složitost věci a 30 % pro nižší význam řízení pro poškozenou). Snížení o 30 % odůvodnil tím, že postupem času se pravděpodobnost úspěšné nostrifikace studií žalobkyně významně snižovala a „žalobkyně si možnosti, že úspěšná nebude, nemohla nebýt vědoma“. Zvýšení a snížení se vzájemně eliminovalo. Výše přiznaného odškodnění se tedy odvíjela od trvání řízení po celkem 2979 dnů a denní sazby 54,80 Kč; s redukcí odškodnění prvních 100 dnů trvání řízení o polovinu základní částky. 5. Řízení o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o uznání bakalářského zahraničního vysokoškolského vzdělání za období řízení od 25. 10. 2018 do 30. 12. 2020 probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 1. Ten rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 77 C 167/2022-314, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 16 Co 24/2024-343. Žalobkyni byla přiznána částka 34 722 Kč s příslušenstvím. Základní částku 20 000 Kč ročně Městský soud v Praze snížil o 10 % pro skutkovou složitost, o 10 % pro procesní složitost a o 10 % pro řízení před dvěma instancemi. Zvýšil ji pak o 10 % pro postup státních orgánů. Ohledně významu řízení pro žalobkyni Městský soud v Praze nesouhlasil se závěrem Krajského soudu v Plzni. Sám dospěl k závěru, že „pokud by byl zamítavý výsledek posuzovaného řízení skutečně tak jistý a zřejmý, jak se mělo žalobkyni jevit, pak lze jen stěží pochopit, proč tomu neodpovídá průběh řízení a z jakého důvodu žádné z dosavadních správních rozhodnutí neobstálo“. 6. V projednávané věci odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, „že na požadavek žalobkyně na odškodnění jí tvrzené újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o uznání jejího bakalářského studia a jejího magisterského studia je třeba pohlížet jako na újmu jedinou“. Odůvodnil to tím, že z průběhu posuzovaných řízení (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně) je zřejmé, že řízení spolu úzce souvisí, „neboť bez bakalářského vzdělání, by se žalobkyně nemohla účastnit studia v magisterském odboru právo na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině“. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že je třeba na obě řízení pohlížet jako na řízení navazující a úzce spjatá, což nemůže vést k závěru o tom, že by žalobkyně délkou každého z obou řízení utrpěla samostatnou újmu. V této souvislosti pak shledal správným závěr soudu prvního stupně, že za nemajetkovou újmu, o níž žalobkyně tvrdila, že jí vznikla za období od 25. 10. 2018 do 30. 12. 2020, již byla žalobkyni poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 34 722 Kč s příslušenstvím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2023, č. j. 77 C 167/2022-314 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 16 Co 24/2024-343.“ Dle odvolacího soudu se tedy soud prvního stupně správně zabýval odškodněním nemajetkové újmy žalobkyně za nepřiměřenou délku řízení o uznání magisterského vzdělání jen za období od 31. 12. 2020 do 11. 10. 2022. Se závěrem soudu prvního stupně o přiznání odškodnění za tuto dobu však odvolací soud nesouhlasil. Dle odvolacího soudu si žalobkyně v předmětné době musela být plně vědoma, že jí uváděné zahraniční vzdělání nemůže být akceptováno v České republice a postaveno na roveň vzdělání získanému v oboru právo na některé z českých vysokých škol. Řízení již bylo vedeno převážně jen před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem a žalobkyně si musela být vědoma, že úspěšná být nemůže. S ohledem na závěr o jediné újmě týkající se obou řízení a snižujícímu se významu pro žalobkyni dospěl odvolací soud k závěru, že dosud poskytnuté odškodnění v celkové výši 195 231,20 Kč „plně saturuje vzniklou nemajetkovou újmu“. Rozsudek soudu prvního stupně prvního stupně tedy změnil tak, že zamítl žalobu i ohledně částky 28 486 Kč s příslušenstvím. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, z nějž lze dovodit následující dovolací otázky či námitky, při jejichž řešení se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. 8. Dle žalobkyně závisí dovoláním napadený rozsudek na vyřešení otázky, zda nepřiměřenou délkou dvou samostatných řízení o uznání bakalářského vzdělání a o uznání magisterského vzdělání vzniká poškozenému jediná újma jen proto, že bez bakalářského vzdělání by se poškozený nemohl zúčastnit magisterského vzdělání. Úzkou souvislost mezi řízeními tak odvolací soud dovodil nikoli ze souvislosti řízení, ale ze souvislosti studií. Odvolací soud se dle žalobkyně měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020. Tam uvedená výjimka na projednávanou věc nedopadá, protože rozhodnutí v jednom řízení nijak neovlivní rozhodnutí v druhém řízení. K takovému závěru odvolací soud ani nedospěl. 9. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně ji měl poučit a vyzvat k navržení důkazů dle § 118a odst. 3 o. s. ř., měl-li za to, že nenavrhla důkazy k tvrzení o dvou samostatných újmách ze dvou samostatných řízení. Odvolací soud se s touto odvolací námitkou žalobkyně nevypořádal a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. To je dle žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2364/24. 10. Žalobkyně rovněž namítla, že soudy obou stupňů svévolně rozšířily předmět řízení i na újmu způsobenou v řízení o uznání bakalářského vzdělání. Žalobkyně v projednávané věci požaduje náhradu nemajetkové újmy za část řízení o uznání magisterského vzdělání probíhající od 30. 10. 2018 do 11. 10. 2022. Odvolací soud však za předmět řízení považoval pouze období od 31. 12. 2020 do 11. 10. 2022. Bez vůle žalobkyně tak určil jiný předmět řízení, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně s jeho usnesením ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 25 Cdo 125/2023. Měly-li soudy zato, že předmět řízení je jiný, měla být žalobkyně poučena a vyzvána dle § 118a o. s. ř. 11. Další dovolací námitka se týká extrémního skutkového závěru odvolacího soudu. Ten bez provedení jakýchkoli důkazů dospěl k závěru, že za dobu od 31. 12. 2020 do 11. 10. 2022 nelze žalobkyni přiznat další odškodnění, protože v té době již nemohla trpět nejistotou z výsledku řízení, když bylo zcela zřejmé, že se svým požadavkem úspěšná být nemůže. Její újma za tuto dobu byla již natolik nepatrná a zanedbatelná, že už za ni nelze poskytnout další odškodnění. Vycházel přitom také z již citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni a nevypořádal se s již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze. Proti shodnému závěru soudu prvního stupně žalobkyně v odvolání vznesla řadu námitek, se kterými se však odvolací soud také nevypořádal. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014. Odvolací soud tak porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces, přičemž se žalobkyně odvolala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1576/2022. 12. Žalobkyně v dovolání položila rovněž otázku, zda se odvolací soud musí vypořádat se všemi relevantními námitkami účastníka řízení. K tomu uvádí přehled nevypořádaných odvolacích námitek, které se prakticky kryjí s námitkami dovolacími. Poukazuje na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014. 13. Žalovaná podala k dovolání vyjádření, souhlasila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobkyně. K otázce jediné újmy uvedla, že úzká souvislost mezi oběma posuzovanými řízení vyplývá z cíle, o který žalobkyně usilovala. Jednalo se o uplatnění na trhu práce v oboru právo. Žalovaná nesouhlasila s námitkami žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými tvrzeními a námitkami žalobkyně, a to včetně předmětu řízení či snižující se pravděpodobnosti uznání vzdělání. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), rovněž jen „o. s. ř.“. 15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Námitka žalobkyně týkající se „rozšíření předmětu řízení“ přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud neomezil ani nerozšířil předmět řízení. Část uplatněného nároku však posoudil jako nedůvodný, protože žalobkyně byla dle jeho názoru za období od 25. 10. 2018 do 30. 12. 2020 odškodněna zadostiučiněním poskytnutým v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení ve věci uznání bakalářského vzdělání. Dovolací námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. 19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládají zbylé dovolací otázky, protože při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 20. Dovolání je důvodné. 21. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 22. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst.1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). 23. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). 24. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ust. § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. 25. V rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že účelem náhrady nemajetkové újmy je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020, bod 20). Přitom je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně a nestačí, jestliže skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta s přihlédnutím k výsledku souběžného řízení, aniž by bylo na místě s jistotou očekávat, že výsledek později ukončeného souběžného řízení je v úplnosti a předem determinován výsledkem dříve skončeného souběžného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3584/2024, bod 22). 26. V projednávané věci se tedy odvolací soud měl důsledně zabývat tím, zda řízení o uznání bakalářského vzdělání a řízení o uznání magisterského vzdělání jsou skutečně natolik úzce související řízení, že mají být odškodněna jako řízení jediné. Pokud dospěl k závěru o takto úzké souvislosti, „neboť bez bakalářského vzdělání by se žalobkyně nemohla účastnit studia v magisterském oboru právo na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině“, odchýlil se od v předchozím bodu citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Porovnával totiž vzájemnou souvislost vzdělání, a nikoli vzájemnou souvislost řízení o jejich uznání. Otázkou, zda by výsledek jednoho řízení o uznání vzdělání ovlivnil výsledek řízení druhého takového řízení, se odvolací soud nezabýval vůbec. Odchýlil se tak i od výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně. Svůj závěr o vzájemné souvislosti vzdělání navíc odvolací soud učinil s odkazem na skutková zjištění uvedená v bodu 9 rozsudku soudu prvního stupně. V tomto bodu, ale ani v celém rozsudku, však nebyla učiněna žádná skutková zjištění vypovídající o vzájemné podmíněnosti vzdělání bakalářského a magisterského. Odvolací soud tak vycházel ze skutkového závěru, který nemá oporu ve skutkových závěrech soudu prvního stupně, přičemž sám žádné dokazování neprovedl. Nesprávné právní posouzení souvislosti řízení se projevilo i v nesprávném závěru odvolacího soudu, že žalobkyni byla již poskytnuta náhrada nemajetkové újmy za část řízení o uznání magisterského vzdělání probíhající od 30. 10. 2018 do 30. 12. 2020, když ji za tuto dobu již byla poskytnuta náhrada za řízení o uznání bakalářského vzdělání. Na tento nesprávný závěr žalobkyně upozorňovala svou námitkou o rozšíření předmětu řízení. 27. Dovolací námitku, že soud prvního stupně měl žalobkyni poučit a vyzvat k navržení důkazů dle § 118a odst. 3 o. s. ř., měl-li za to, že nenavrhla důkazy k tvrzení o dvou samostatných újmách ze dvou samostatných řízení, Nejvyšší soud shledal jako důvodnou. Žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že nepřiměřená délka každého ze dvou řízení jí způsobuje samostatné újmy. U jednání dne 6. 3. 2024 se žalobkyni dostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a byla vyzvána k předložení důkazů pouze ve vztahu k příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a úmrtím otce žalobkyně a onemocněním žalobkyně. V rozsudku se pak soud prvního stupně „pouze“ ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni učiněným v rozsudku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 13 Co 40/2022-650, o jediné újmě z obou řízení. Žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že měla být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., měl-li soud prvního stupně za to, že nenavrhla důkazy ke svému tvrzení o dvou samostatných újmách. Poučení podle citovaného ustanovení se žalobkyni nedostalo ani u odvolacího soudu a ten na její námitku stran absence poučení nijak nereagoval. Soudy obou stupňů tedy dospěly ke skutkovému závěru o jediné újmě z tzv. souběžných řízení, který byl pro žalobkyni nepříznivý, aniž by žalobkyni poučily a vyzvaly k navržení důkazů podle § 118a odst. l až 3 o. s. ř. Řešení dané procesněprávní otázky, z něhož napadené rozhodnutí vychází, je tudíž nesprávné, a napadené rozhodnutí proto i z tohoto pohledu neobstojí. 28. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důležité připomenout, koho obecně tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně jediné újmy (ohledně tzv. souběžných řízení). Výše bylo rozebráno, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť. Jedná se tedy o pravidlo a tzv. souběžná řízení jsou výjimkou, přičemž výjimky mají být vykládány restriktivně. Pro účely posouzení, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, lze využít judikaturu ohledně zvýšeného či sníženého významu řízení. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu. Standardní význam je tedy pravidlem a případný snížený či zvýšený význam je nutno tvrdit a prokazovat. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou stranu a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1575/2025, bod 35). Platí-li u sníženého významu řízení pro poškozeného, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti tíží žalovanou stranu, tím spíše to platí u jediné újmy z tzv. souběžných řízení. 29. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací námitkou žalobkyně týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy ohledně závěru odvolacího soudu, že v období od 31. 12. 2020 do 11. 10. 2022 již žalobkyně nemohla trpět nejistotou z výsledku řízení, když bylo zcela zřejmé, že se svým požadavkem úspěšná být nemůže. 30. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018). 31. Soud prvního stupně v bodu 10 svého rozsudku pouze uvedl, že „žalovaná ještě soudu předložila články z let 2018–2020 z tisku a zveřejněné na portálu ČAK, ze kterých vyplývá, že byly zveřejňovány informace o problematičnosti uznávání zahraničních vysokoškolských vzdělání v oboru právo dosažených na Ukrajině“. Žádné další skutkové zjištění ohledně případné vědomosti žalobkyně o předpokládaném výsledku řízení v rozsudku soudu prvního stupně není. Odvolací soud neprovedl žádné dokazování a v bodu 49 svého rozsudku uzavřel, že „se žalovanou je třeba souhlasit v tom směru, že žalobkyně již po uvedené období nemohla očekávat, že by o její žádosti mohlo být kladně rozhodnuto, nýbrž jí muselo být známo, že o její žádosti bude rozhodnuto zamítavým způsobem, tak jako u ostatních absolventů uvedené školy“. Obdobný závěr učinil odvolací soud i v bodu 47 svého rozsudku. Vycházel přitom pouze z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2022, č. j. 13 Co 40/2022-650. Žádné důkazy v tomto směru provedeny nebyly. Nadto se odvolací soud nevypořádal s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 16 Co 24/2024-343, který dospěl ke zcela opačnému závěru než Krajský soud v Plzni. Závěr odvolacího soudu o nedostatku nejistoty žalobkyně ohledně výsledku řízení je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť (jak již bylo uvedeno) soud prvního stupně v tomto směru žádné skutkové závěry neučinil a odvolací soud ani žádné dokazování neprováděl. Závěry odvolacího soudu jsou tak v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a i z tohoto důvodu napadený rozsudek neobstojí. 32. Dovolání žalobkyně je důvodné i ohledně otázky, zda se odvolací soud musí vypořádat se všemi relevantními námitkami účastníka řízení. Jak je zřejmé z výše uvedeného, odvolací soud skutečně odvolací námitky žalobkyně důsledně nevypořádal. Taková absence sice představuje jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž je možné přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., ovšem jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jejíž esenciální součástí je vyřešení dílčích právních otázek, které (zcela nebo jen zčásti) jsou podchyceny v užité právní argumentaci předmětného účastníka řízení, přičemž odvolací soud si (jak lze zjistit z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku ve vazbě na obsah podaného odvolání žalobkyně) byl takto uplatněnou právní argumentací žalobkyně vědom, avšak přesto na ni nijak v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, pak popsaná absence vypořádání se s takovou právní argumentací jde i na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5253/2015). 33. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení, než které již byly vypořádány v souvislosti s dovolacími námitkami, Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. 34. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, dopadají i na rozsudky soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tyto rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). 35. Soud prvního stupně i odvolací soud jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny. Přitom budou vycházet i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nárokem jediným, a to i v případě, že byla jeho dílčí část uplatněna již v průběhu průtažného řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1575/2025, bod 29, a ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1871/2025, bod 45). Řádně se také vypořádají s rozdílnými závěry o významu posuzovaných řízení pro žalobkyni učiněnými v předchozích odškodňovacích řízeních. 36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 5. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu