30 Cdo 246/2026-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o zaplacení 13 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 182/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 68 Co 235/2024-190, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého příjmu z titulu nesprávného úředního postupu žalované při posouzení jeho důvěryhodnosti v souvislosti s jeho (ne)jmenováním do funkce člena představenstva společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., v roce 2019. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 18 C 182/2023-132, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 18 C 182/2023-146, zamítl žalobu o zaplacení částky 13 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud žalobce v dovolání, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 237/2023, uvádí, že odvolací soud (ani nalézací soud) se nikterak nezabýval okamžikem vzniku žalobcem uplatněné škody a pouze strojově konstatoval její promlčení, aniž by zohlednil povahu uplatňované škody jakožto opakovaného plnění, jehož jednotlivá plnění jsou samostatnými nároky a počátek doby tak běží u každého z uplatněných nároků zvlášť, jde o nepřípustné uplatnění nových skutečností, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně ani u odvolacího soudu (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), když žalobce k počátku běhu promlčecí doby v průběhu řízení pouze uváděl, že za počátek nelze považovat již den 25. 6. 2019 (ale ani den 23. 9. 2019), nýbrž až okamžik, kdy se do jeho právní dispozice dostalo negativní písemné stanovisko žalované k jeho důvěryhodnosti, tj. dopis S. z 11. 6. 2019, k čemuž došlo až v rámci jiného soudního řízení, a to řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 326/2021, které žalobce zahájil dne 3. 8. 2021. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit tvrzení dovolatele, že námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy, tudíž nepožívá právní ochrany, neboť žalovaná postupovala mimo svou zákonnou kompetenci, zneužila svého vrchnostenského postavení a následně se tento svůj postup po několik let pokoušela před žalobcem skrýt, úmyslně mu v tomto směru opakovaně uváděla lživé informace, pročež žalobci předmětné stanovisko nikdy nevydala a žalobce si fyzickou dispozici a seznámení s jeho konkrétním obsahem musel vynutit až prostřednictvím soudu v rámci jiného řízení. Dovolatel totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky možností dohledu ze strany žalované a jeho souladu s unijním právem, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Podle odvolacího soudu žalobce neuplatnil své právo včas a žalovaná se dovolala promlčení, proto považoval za nadbytečné zabývat se věcnou stránkou sporu (naplněním jednotlivých odpovědnostních předpokladů na straně žalované) a neshledal tak ani důvod předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku stran toho, zda předběžná ingerence centrální banky při obsazení statutárních orgánů pojišťoven je v souladu s unijní legislativou, jak žalobce opakovaně navrhoval. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu