30 Cdo 2509/2025-150 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně RS – auto s. r. o., identifikační číslo osoby 27382613, se sídlem v Praze 9, Poděbradská 433/65, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 485 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 54 Co 371/2024-121, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 54 Co 371/2024-121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2024, č. j. 24 C 265/2021-91, se v části, jíž byl zamítnut nárok žalobkyně na náhradu skutečné škody v částce 364 140,50 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se původně žalobou domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jejíž vznik dávala do souvislosti s daňovou exekucí vedenou proti daňovému dlužníku QUATTRO SERVICE s. r. o. (dále též jen „daňový dlužník“), v rámci níž byly dne 25. 5. 2015 správcem daně vydány exekuční příkazy prodejem movitých věcí k vymožení nedoplatků daňového dlužníka, kdy však do soupisu movitých věcí daňového dlužníka byla zahrnuta i dvě vozidla ve vlastnictví žalobkyně – Škoda Superb (dále také jen „Škoda“) a Volkswagen Passat (dále také jen „Volkswagen“), a to ačkoliv již při soupisu doložila správci daně doklady potvrzující její vlastnické právo k oběma vozidlům. Dne 21. 1. 2020 odvolací finanční ředitelství v reakci na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, č. j. 6 Af 59/2016-48, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 4. 2016, č. j. 15416/16/5100-41453-711484, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodlo o vyloučení obou vozidel ve vlastnictví žalobkyně z daňové exekuce a 27. 1. 2020 byla tato vrácena žalobkyni. Podle prvotních žalobních tvrzení žalobkyně spatřovala škodu v poklesu obvyklé ceny obou vozidel plynutím času (za období od 25. 5. 2015 do 27. 1. 2020) s přihlédnutím ke stavu, v jakém byla vozidla žalobkyni správcem daně vydána. U vozidla Škoda poklesla obvyklá cena o 256 000 Kč, u vozidla Volkswagen činil pokles 225 000 Kč (celkem 481 000 Kč). Žalobkyně dále uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 4 000 Kč spočívající v nákladech na zpracování znaleckých posudků k určení poklesu obvyklé ceny obou vozidel. Dne 8. 7. 2020 žalobkyně nárok na náhradu škody spočívající v poklesu obvyklé ceny vozidel a v nákladech na znalecký posudek předběžně uplatnila u žalované, která však její požadavek v této části neshledala oprávněným. 2. V návaznosti na vyjádření žalované žalobkyně změnila svou argumentaci a náhradu škody nadále požadovala jednak z důvodu ušlého zisku z nerealizovaného obchodu se společností EMERALD CREDIT a. s. ve výši 56 859,50 Kč u vozidla Volkswagen a ve výši 60 000 Kč u vozidla Škoda, a jednak z důvodu skutečné škody odpovídající nákladům vynaloženým na uvedení vozidel (která jí správce daně v důsledku jejich nevhodného skladování a neprovozování vydal zpět nepojízdná) do původního stavu - u Škody ve výši 196 000 Kč a u Volkswagenu ve výši 168 140,50 Kč. Pokud jde o skutečnou škodu, žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedla, že náklady na uvedení vozidel do původního stavu fakticky nevynaložila. Za příčinu vzniku škody označila nesprávný úřední postup spočívající v tom, že ačkoliv žalobkyně nejpozději v návrhu na vyloučení vozidel z daňové exekuce předložila veškeré doklady svědčící o jejím vlastnickém právu k vozidlům, správce daně vozidla v rozporu s § 179 daňového řádu nevyloučil, a dále v pochybení správce daně při uskladnění vozidel a v nedostatečné péči o ně, v důsledku čehož vozidla degradovala. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 24 C 265/2021-91, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 485 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že společnost EMERALD CREDIT a. s. (dále také jen „Společnost“) si u žalobkyně dne 6. 5. 2015 objednala vozidla Škoda Superb TDi rok výroby 2011 s maximálním nájezdem 180 000 km za nejvyšší možnou cenu 310 000 Kč a Volkswagen Passat 2.0 TDi combi, rok výroby 2012, s týmž maximálním nájezdem a za maximální cenu 280 000 Kč, obé s dodáním do 15. 6. 2015. Dne 18. a 22. 5. 2015 uzavřela žalobkyně jako kupující s daňovým dlužníkem jako prodávajícím kupní smlouvu na vozidla Škoda za částku 302 500 Kč a Volkswagen za částku 270 000 Kč. Dne 25. 5. 2015 si správce daně na základě exekučních příkazů z téhož dne, jimiž postihl majetek daňového dlužníka, převzal v té době pojízdná vozidla žalobkyně. Dne 28. 5. 2015 podala žalobkyně návrh na vyloučení vozidel z daňové exekuce, jejímu návrhu však správce daně rozhodnutím ze dne 23. 6. 2015 nevyhověl, odvolací finanční ředitelství k odvolání žalobkyně rozhodnutí správce daně dne 13. 4. 2016 potvrdilo. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019 bylo rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství pro nezákonnost zrušeno, následujícím rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 1. 2020 byla obě vozidla z daňové exekuce vyloučena a v lednu 2020 byla jako nepojízdná převezena z Brna do Prahy, přičemž z počítadla kilometrů bylo zjištěno, že s vozidly bylo v době jejich držení správcem daně pohybováno. Znalec Tomáš Taraba v posudcích předložených žalobkyní odhadl cenu nutných investic pro uvedení vozidel do provozu u Škody na částku od 36 000 Kč a u Volkswagen na částku od 31 000 Kč. V únoru 2020 žalobkyně vozidla prodala v nepojízdném stavu na náhradní díly, Škodu za 113 000 Kč Petru Kočímu a Volkswagen za 100 000 Kč společnosti AMB servis s. r. o. V červenci 2020 žalobkyně uplatnila u žalované mimo jiné nárok na náhradu škody ve výši 485 000 Kč spočívající v poklesu obvyklé ceny vozidel v období od roku 2015 do 2020 s přihlédnutím ke stavu, v jakém byla žalobkyni vydána, a nákladů na související znalecké posudky. Žalovaná tento její požadavek odmítla. 5. Soud prvního stupně se dále zabýval oprávněností nároků žalobkyně a dospěl k následujícím právním závěrům. Nárok na náhradu škody posoudil soud prvního stupně podle § 1, § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). K existenci možného odpovědnostního titulu uvedl, že postup správce daně, který již v červnu 2015 nevyhověl návrhu na vyloučení vozidel z daňové exekuce, vedl k vydání rozhodnutí, a proto přicházela do úvahy odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým by mohlo být rozhodnutí správce daně z 13. 4. 2016 nebo z 23. 6. 2015. Žalobkyní konstruovaná skutečná škoda ve výši 364 140,50 Kč se však jednak míjela s náklady odhadnutými znalcem na uvedení vozidel do provozuschopného stavu a jednak, a to především, nemohla mít původ v nezákonném rozhodnutí, ale jen v čase a jeho plynutí, neboť k poklesu hodnot vozidel by došlo, i pokud by žalobkyně v uvedeném období měla vozidla u sebe. I pokud by správce daně pochybil a vozidla neošetřoval a neprojížděl, což žalobkyně neprokázala, nebylo by možné dovodit příčinnou souvislost mezi uvedeným (nesprávným) postupem správce daně a konstruovanou skutečnou škodou, která nemohla mít původ v jednorázovém nezákonném rozhodnutí ani v míře péče o vozidla ze strany správce daně, ale pramenila z poklesu cen vozidel v čase, tedy nikoliv z příčin zformulovaných žalobkyní. Ve vztahu k žalobkyní požadované náhradě ušlého zisku neshledal prvostupňový soud příčinnou souvislost mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem či rozhodnutím orgánu státu a ztrátou očekávaného zisku, když uzavřel, že žalobkyní nastíněnou ztrátu důvěry zájemce v ní nelze klást k tíži státu, a dále žalobkyni vytkl, že nenabídla-li zájemci jiná vhodná vozidla, neučinila vše, aby ztrátě z nerealizovaného obchodu předešla. Vzhledem k nedůvodnosti nároku na náhradu skutečné škody i ušlého zisku neshledal soud prvního stupně opodstatněným ani nárok na odškodnění nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl (výrok I). 6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 1. 2023 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 440 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 485 000 Kč od 9. 2. 2021 do 27. 1. 2023 s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 440 000 Kč za dobu od 28. 1. 2023 do zaplacení, jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 7. Odvolací soud shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným poté, co v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí doplnil dokazování svědeckou výpovědí Stanislava Turka a na základě skutkových zjištění učiněných z jeho výpovědi, jakož i z nesporných tvrzení účastníků a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve vztahu k jednotlivým v žalobě uplatněným nárokům, dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. 8. Odvolací soud předně nepřehlédl, že žalobkyně nárok na náhradu škody ve výši 481 000 Kč koncipovala v žalobě jako pokles obvyklé ceny vozidel v čase, v období od jejich zabavení správcem daně do vydání žalobkyni, a právě s tímto odůvodněním také předběžně uplatnila svůj nárok dne 8. 7. 2020 u žalované. Následně, v návaznosti na výzvu soudu prvního stupně reagující na vyjádření žalované, svá tvrzení změnila tak, že požadovala z titulu nesprávného úředního postupu dva nároky v celkové výši 481 000 Kč, a to skutečnou škodu ve výši 364 140,50 Kč odpovídající nákladům žalobkyně na uvedení vozidel do původního stavu a ušlý zisk ve výši 116 859,50 Kč (56 859,50 Kč za vozidlo Volkswagen a 60 000 Kč za vozidlo Škoda) z neuskutečněného prodeje vozidel společnosti EMERALD CREDIT a. s. Soud prvního stupně tak měl vzít v potaz, že žalobkyně fakticky změnila žalobu a v souladu s § 95 o. s. ř. o připuštění této změny rozhodnout. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že uvedená vada nezatížila řízení takovým způsobem, aby pouze z tohoto důvodu přikročil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil za účelem rozhodnutí o připuštění změny žaloby, když přihlédl k tomu, že oběma stranám sporu, jakož i soudu prvního stupně bylo zřejmé, o čem bylo jednáno, při zachování výše požadovaného peněžitého plnění z titulu náhrady škody dle OdpŠk. 9. Pokud soud prvního stupně připustil existenci nezákonného rozhodnutí coby možného odpovědnostního titulu, odvolací soud nemá důvod se od tohoto názoru odchýlit. Ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk shledal odvolací soud v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu ušlého zisku nezákonným rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. město Prahu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 4610598/15/2001-80541-108043 (dále jen „rozhodnutí finančního úřadu“), kterým správce daně nevyhověl návrhu žalobkyně na vyloučení vozidel z daňové exekuce. V návaznosti na výpověď svědka Turka však odvolací soud uzavřel, že ke zmaření uzavření kupní smlouvy v důsledku nezákonného rozhodnutí mohlo dojít pouze ve vztahu k vozidlu Škoda, které splňovalo zadané parametry, když vozidlo Volkswagen bylo namísto požadovaného roku výroby 2012, vyrobeno v roce 2011 (znalecký posudek č. 10006-064-20 předložený k důkazu žalobkyní), přičemž v případě odchýlení se od zadaných parametrů by Společnost koupi nerealizovala. Odvolací soud tedy (rozdílně od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že při pravidelném běhu věcí, tj. pokud by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, v jehož důsledku nebyla v červnu 2015 vyloučena z daňové exekuce vozidla Škoda a Volkswagen, by žalobkyně na základě objednávky ze dne 6. 5. 2015 prodala Společnosti vozidlo Škoda, a to se ziskem 45 000 Kč. Výslednou částku ušlého zisku stanovil odvolací soud rozdílem částek 310 000 Kč (maximální kupní cena vozidla Škoda dle objednávky Společnosti), 250 000 Kč (cena dle kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2019, za níž žalobkyně vozidlo Škoda od daňového dlužníka, společnosti QUATTRO SERVICE s. r. o., zakoupila) a 15 000 Kč (snížení kupní ceny pro poškození laku karoserie, kdy odvolací soud svědkem udané rozmezí 10 000 Kč až 20 000 Kč zprůměroval). Shodně jako soud prvního stupně však odvolací soud shledal nedůvodným požadavek ušlého zisku z nerealizovaného prodeje vozidla Volkswagen, neboť pro nesplnění parametrů dle objednávky by jej Společnost nekoupila, jiného zájemce o jeho koupi žalobkyně neměla a zjevně ho ani nehledala, neboť se (pravděpodobně i pro dočasnou absenci technického průkazu, z něhož byl zřejmý rok výroby) spoléhala nejméně 1,5 roku na to, že jej Společnost koupí. 10. Pokud jde o požadavek žalobkyně na náhradu skutečné škody spočívající v nákladech vynaložených na uvedení vozidel Škoda a Volkswagen do původního stavu, odvolací soud jej shodně jako soud prvního stupně neshledal opodstatněným, byť z jiných důvodů. Předně odvolací soud podotýká, že odpovědnostním titulem k žalobkyní tvrzené skutečné škodě by v obecné rovině mohl být nesprávný úřední postup správce daně spočívající v nesprávné, resp. nedostatečné péči o zabavená vozidla, pokud by byl v řízení prokázán, přičemž na straně žalující nespočívalo důkazní břemeno k tvrzení o nedostatečné péči správce daně o vozidla, ale naopak bylo na straně žalované, která měla vozidla ve své moci, aby tvrzení žalobkyně dovozovaná z konkrétních zjištění (např. z nepatrného rozdílu v nájezdu vozidel vykazovaného při předání správci daně a po vydání žalobkyni) vyvrátila tím, že by prokázala patřičnou starost o vozidla v zájmu předejití jejich poškození (obdobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7. 2022 ve věci SCI Le Chateau du Francport proti Francii, stížnost č. 32/69/18). Odvolací soud nemohl pominout, že v konečném důsledku neměly nesprávné závěry soudu prvního stupně vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu skutečné škody. Žalobkyně na jednání dne 19. 3. 2024 přiznala, že požadované náklady na uvedení vozidel do původního stavu nikdy nevynaložila. Vozidla po jejich vydání správcem daně neopravila a prodala je novým zájemcům v nepojízdném stavu na náhradní díly. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že skutečná škoda na vozidlech tak, jak ji konstruovala žalobkyně, nikdy nevznikla. Druhý předpoklad úspěšnosti nároku na náhradu škody proti státu (vznik škody) tak nebyl naplněn a žalobu bylo namístě v rozsahu nároku na zaplacení částky 364 140,50 Kč zamítnout, aniž by se odvolací soud dále zabýval existencí příčinné souvislosti, či aniž by zkoumal, v jakém stavu se vozidla nacházela v okamžiku předání správci daně. Dle odvolacího soudu nesprávnost konstrukce náhrady škody tak, jak ji žalobkyně uplatnila, je zřejmá již ze skutečnosti, že bez ohledu na případnou řádnou péči by k významné degradaci vozidel Škoda a Volkswagen došlo prostým plynutím času. V daném případě tak nebylo na místě požadovat náklady spojené s uvedením vozidel do původního stavu, jež by zahrnovalo zvrácení následků plynutí času nikoliv toliko následků případné nesprávné péče. Není sice možné vyloučit, že případnou nesprávnou péčí o vozidla žalobkyně mohlo dojít ke zmenšení jejího majetkového stavu, respektive nedojít k jeho očekávanému zvětšení při prodeji obou vozidel, bylo však na žalobkyni, aby tento nárok odpovídajícím způsobem koncipovala, a to pouze ve vztahu k možným následkům tvrzeného porušení povinnosti správce daně o vozidla řádně pečovat. 11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako nedůvodný posoudil nárok na náhradu škody ve výši 4 000 Kč odpovídající nákladům vynaloženým na zpracování znaleckých posudků znalcem Tomášem Tarabou. Oba posudky se vztahovaly ke stanovení poklesu obvyklé ceny vozidel mezi lety 2015 a 2020, což vzhledem ke změně argumentace žalobkyně nebylo podstatné z hlediska jí tvrzených příčin vzniku škody. Náklady na znalecké posudky ve vztahu k nárokům požadovaným v tomto řízení proto nevynaložila účelně. 12. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení z částky 45 000 Kč, odvolací soud zohlednil okamžik uplatnění nároku u žalované a skutečnost, že podle § 15 odst. 1 OdpŠk se stát ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty stát stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Žalobkyně nárok řádně uplatnila až dne 27. 7. 2022, kdy bylo žalované doručeno doplnění (změna) žaloby ze dne 21. 6. 2022. Od tohoto data měla žalovaná podle § 15 OdpŠk šest měsíců na projednání takto uplatněného nároku, a teprve po uplynutí této lhůty, tj. od 28. 1. 2023, se ocitla v prodlení. Až od tohoto data proto odvolací soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“) včasně podaným dovoláním, a to v části výroku I, jíž byl co do částky 440 000 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody a předpoklady přípustnosti dovolání. 14. Odvolací soud se podle dovolatelky ve svém rozhodnutí při řešení následujících právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 15. První otázkou, kterou dovolatelka předložila dovolacímu soudu, je otázka vzniku a výše škody, týkající se nároku na náhradu skutečné škody, tj. zda vzniká nárok na náhradu skutečné škody odpovídající nákladům na uvedení věci do původního stavu i tehdy, pokud tyto náklady nebyly fakticky vynaloženy a poškozený věc prodal v poškozeném stavu. Tato otázka byla dle žalobkyně odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněným pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/1990“), podle něhož při stanovení výše peněžité náhrady není rozhodné, zda věc je skutečně opravována. Na závěry z něj vyplývající dále odkazují i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 956/2019. Odvolací soud dle dovolatelky dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že škoda nevznikla, neboť dovolatelka náklady na uvedení vozidel do původního stavu nevynaložila, vozidla po jejich vydání správcem daně neopravila a prodala je novým zájemcům v nepojízdném stavu. Dovolatelka namítá, že jí škoda vznikla, vozidla, která jí byla nezákonně odňata správcem daně, byla v bezvadném stavu, správcem daně o ně nebylo řádně pečováno a dovolatelce byla vozidla vrácena nepojízdná a v zuboženém stavu. 16. Druhou otázkou, kterou dovolatelka předložila dovolacímu soudu, je otázka procesního práva týkající se dokazování, při jejímž řešení se měl odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, uveřejněného pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, případně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1544/2020 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2597/2024, a to, zda degradace vozidel vlivem dlouhodobého skladování bez náležité péče je notorietou nebo odbornou otázkou vyžadující znalecké dokazování, v jejíž souvislosti dovolatelka namítá procesní vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neprovedení navrženého znaleckého posudku za účelem stanovení výše škody odpovídající nákladům na uvedení vozidel do stavu před škodní událostí. Znalec tak měl zodpovědět odbornou otázku, zda vlivem dlouhodobého neošetření, neužívání, nesprávného skladování a absence pravidelné údržby dochází k poškození částí vozidla, jak byla popsána dovolatelkou. Odvolací soud dle dovolatelky učinil bez znaleckého zkoumání závěr, že k významné degradaci vozidel by došlo prostým plynutím času bez ohledu na případnou řádnou péči o ně. 17. Dále dovolatelka namítá, že v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o zamítnutí nároku na ušlý zisk ve výši 56 859,50 Kč z nerealizovaného prodeje vozidla Volkswagen, vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že zájemce by o něj neměl zájem, neboť dle objednávky se mělo jednat o vozidlo s rokem výroby 2012, dle posudku se však mělo jednat o vozidlo rok výroby 2011, přičemž ve znaleckém posudku ve skutečnosti není uvedeno datum výroby, ale uvedení do provozu. Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů. 18. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Namítá, že navrhovaná svědecká výpověď svědka Dovčíka ani znalecký posudek by nepřinesly žádné nové relevantní informace, jsou proto nadbytečnými důkazy, a to i proto, že nebyl znám výchozí technický stav vozidel. Dle žalované žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť netvrdila ani neprokázala pochybení správce daně, neprokázala celkovou vzniklou škodu ani v penězích nevyjádřila částku, která by odpovídala porušení odpovědnosti správce daně, což zároveň neprokázala. Má tedy za to, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť náklady na opravu nevynaložila a degradace vozidel je přirozeným důsledkem plynutí času. III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. částečně nesplňuje. 21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 22. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 23. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). 24. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3). 25. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části. 26. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). 27. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz). 28. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. 29. Dovolání žalobkyně je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně I ve věci samé, co do částky 19 000 Kč s příslušenstvím (4 000 Kč jako náklady za zpracování znaleckých posudků a 15 000 Kč nepřiznaná částka za ušlý zisk u vozidla Škoda), neboť žalobkyně ve vztahu k této části nároku nevymezila důvod dovolání ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání tedy nelze projednat. 30. Dovolání v části směřující proti zamítnutí nároku na ušlý zisk za vozidlo Volkswagen není přípustné, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (rok výroby vozidla 2011 namísto 2012), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud není třetí skutkovou instancí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001). Nadto mohla žalobkyně námitky proti skutkovým zjištěním týkající se tohoto nároku uplatnit již v odvolacím řízení, neboť k tomuto skutkovému zjištění dospěl již soud prvního stupně, což však neučinila. 31. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda nárok na náhradu skutečné škody na věci vzniká již samotným znehodnocením (zmenšením majetkového stavu poškozeného), nebo je podmíněn faktickým vynaložením nákladů na opravu, a pro řešení procesní otázky, zda soudy mohou bez znaleckého dokazování učinit závěr o příčině technické degradace vozidel (rozlišení přirozeného stárnutí a poškození v důsledku zanedbané péče). Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 32. Dovolání je důvodné. 33. Podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 34. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vymezuje skutečnou škodu jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí. Jde o objektivní kategorii vyjádřitelnou v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 633/2017). 35. V R 25/1990 Nejvyšší soud ČSR dovodil, že výši škody na věci nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy zda ji po poškození prodá a za jakou cenu, neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti se škodnou událostí či s jednáním škůdce, jež bylo příčinou vzniku škody (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1704/2006). 36. V usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3010/2006, Nejvyšší soud tento závěr potvrdil a dále rozvedl, když uvedl, že „majetková újma vzniká vlastníku již samotným poškozením, ztrátou či zničením věci. Výše škody pak představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, a to bez ohledu na to, zda finanční prostředky na opravu věci byly skutečně vynaloženy či nikoliv a zda poškozená věc byla opravena či nikoliv. Jde pouze o jeden ze způsobů stanovení výše náhrady škody; dalším možným a frekventovaným způsobem stanovení výše náhrady za poškození věci je zjištění hodnoty poškozené věci v porovnání s její hodnotou před poškozením. Jiný způsob stanovení výše náhrady není uplatněním jiného, skutkově odlišného nároku, nýbrž jde stále o – po skutkové stránce identický – nárok na náhradu za poškození věci.“ Na tyto závěry navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011, který rovněž konstatoval, že „výše škody nemusí být prokázána jen vyúčtováním její opravy“, a uzavřel, že „při určení výše náhrady není soud vázán způsobem, jaký poškozený navrhuje ke stanovení její výše s tím, že existují v podstatě dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání, oč se poškozením věci snížil majetkový stav poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, přičemž v případě, že provedenou opravou dochází ke zhodnocení věci, náhrada se o toto zhodnocení snižuje. Porovnání hodnoty věci po poškození s její hodnotou před poškozením je vhodné zejména v situaci, že obnovení jejího původního stavu není ani provedením opravy možné.“ 37. Z citované judikatury vyplývá, že skutečná škoda vzniká objektivně – okamžikem, kdy dojde ke zmenšení majetkového stavu poškozeného (poškozením věci). Následné jednání poškozeného (zda věc opraví, prodá v poškozeném stavu, či ponechá bez opravy) není pro vznik nároku na náhradu škody relevantní. 38. Odvolací soud v bodě 19 svého rozsudku vázal vznik nároku na náhradu skutečné škody na faktické vynaložení nákladů na opravu a z absence takového vynaložení dovodil, že „skutečná škoda na vozidlech tak, jak je konstruovala žalobkyně, nikdy nevznikla.“ Tento právní závěr je v přímém rozporu se shora označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 40. Podle § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u soudu nebo jiného orgánu odborné vyjádření; jestliže to pro složitost posuzované otázky není postačující, ustanoví soud znalce. 41. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, uveřejněném pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že „pokud soud sám posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Shodně se Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1544/2020, nebo usnesení ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2597/2024. 42. V rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008, Nejvyšší soud uvedl, že „za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000).“ 43. Soudy obou stupňů kvalifikovaly degradaci vozidel vlivem dlouhodobého skladování jako notorietu ve smyslu § 121 o. s. ř., tedy jako obecně známou skutečnost nevyžadující dokazování. Tato kvalifikace je nesprávná. 44. Obecně známou skutečností (notorietou) může být nejvýše to, že odstavená vozidla časem degradují. Avšak konkrétní rozsah degradace, vliv skladovacích podmínek a zejména rozlišení, jaká část degradace byla způsobena přirozeným stárnutím (které by nastalo i při běžném užívání) a jaká část byla způsobena absencí náležité péče ze strany správce daně (nesprávné skladování, neprovádění údržby), jsou odborné otázky vyžadující znalecké zkoumání. 45. Pro následné posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou je klíčové určit, v jakém rozsahu degradace vozidel přesahovala míru přirozeného stárnutí, ke kterému by došlo i bez protiprávního jednání státu. Pouze tato „nadměrná“ degradace způsobená zanedbáním péče je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a je nahraditelná. Bez znaleckého posudku nelze toto rozlišení provést. 46. Žalobkyně v řízení navrhla provedení znaleckého dokazování k určení stavu vozidel a příčin jejich degradace. Soud prvního stupně tento návrh zamítl (a odvolací soud tento postup aproboval) s odůvodněním, že jde o notorietu, přičemž odvolací soud konstatoval, že k významné degradaci vozidel by došlo prostým plynutím času bez ohledu na případnou řádnou péči o ně. Tento postup je v rozporu se shora uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu – jestliže soud neprovedl navržený důkaz způsobilý prokázat spornou podstatnou skutečnost, k níž je navíc třeba odborných znalostí, jde o vadu řízení. 47. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu skutečné škody spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jestliže odvolací soud nesprávně vázal vznik nároku na náhradu skutečné škody na faktické vynaložení nákladů na opravu. Současně zatížil řízení vadou, jestliže neprovedl navržený znalecký důkaz a na místo toho si sám posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. 48. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek v části uvedené ve výroku tohoto rozsudku bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil částečně i toto rozhodnutí a věc vrátil ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 49. V dalším řízení soud znovu posoudí nárok žalobkyně na náhradu skutečné škody (podmínky odpovědnosti státu) primárně se zaměřením na vznik škody a stanovení její výše, a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Podkladem pro tyto právní závěry je zjištění, zda došlo ke zmenšení majetkového stavu poškozeného (dovolatelky) a případně v jaké výši, přičemž jde o skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Je proto na místě vyhovět důkaznímu návrhu žalobkyně a ustanovit ve věci znalce. V dalším řízení soud zejména provede důkaz znaleckým posudkem ke stanovení stavu vozidel při jejich zajištění (25. 5. 2015) a při jejich vrácení (27. 1. 2020), na základě znaleckého posudku určí míru degradace přičitatelnou absenci řádné péče (nadměrná degradace) a míru degradace odpovídající přirozenému stárnutí, znalecky vyčíslí škodu jako náklady na odstranění nadměrné degradace, případně jako rozdíl v hodnotě vozidel při jejich zajištění a při jejich vrácení a posoudí otázku rozložení důkazního břemene s ohledem na shora uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. 50. Soudy jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí ve věci, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu