30 Cdo 267/2026-86 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 17/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 20 Co 256/2025-70, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 48 C 17/2025-48, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 20 Co 256/2025-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 25. 1. 2025 do zaplacení se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 159/2015 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka nutnosti započíst do celkové délky řízení i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno z důvodu jiného probíhajícího řízení, neboť se míjí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem, jenž se na základě shodné odvolací námitky žalobkyně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že doba přerušení řízení se do celkové délky řízení zahrnuje (řízení trvalo dle soudu prvního stupně 9 let). Důvodem nezohlednění doby přerušení řízení při posuzování jeho přiměřenosti pak bylo to, že stát za dobu trvání disciplinárního řízení před Českou lékařskou komorou neodpovídá, protože nejde o případ výkonu zákonem svěřené státní správy právnické osobě ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“); skutečnost, že žalobkyně nebyla takového řízení účastna, pak odvolací soud vyhodnotil jako nevýznamnou (viz odstavce 23 a 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 6 a 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Otázku, zda je do celkové délky řízení třeba započítat i dobu přerušení řízení či nikoliv, tudíž odvolací soud nevyřešil tak, jak žalobkyně v rámci své otázky předpokládá, nýbrž zcela v souladu s jejím názorem. Tato námitka tak nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť její odlišné hodnocení dovolacím soudem by nemohlo přinést žalobkyni jiné, příznivější rozhodnutí v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu totiž není vyjádřením toho, že by se doba přerušení řízení do jeho celkové délky neměla včítat, ale stojí na závěru, že nepřiměřenost délky řízení před Českou lékařskou komorou nelze státu přičítat k tíži (tedy její případnou nepřiměřenost zohledňovat v rámci závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení), čímž vychází z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování samotné přiměřenosti délky řízení, podle níž sice při stanovování délky posuzovaného řízení dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk je třeba dobu přerušení řízení do celkové délky řízení započítat, a to i v případě, že se jedná o fakultativní přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Otázku přiměřenosti délky vedlejšího řízení (resp. možnosti k ní vůbec přihlížet, pokud by šlo o řízení, jehož délku nelze k tíži státu přičítat) je však možné hodnotit v rámci posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 454/2025), což odvolací soud učinil. 6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že se na délce posuzovaného řízení podílela i dle žalobkyně „podřadná úroveň výkonu znalecké činnosti znaleckým ústavem“ a v této souvislosti formulované otázky, které jsou však jen parafrází judikatorních závěrů v dovolání citovaných. V první řadě je třeba uvést, že skutečnost, že se na délce posuzovaného řízení podílela „podřadná úroveň výkonu znalecké činnosti znaleckým ústavem“, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nijak neplyne a znalecký posudek vypracovaný v řízení před Českou lékařskou komorou byl v posuzovaném řízení pouze doplňován, a to o odpovědi na otázky tehdejších žalobců (mezi něž patřila i současná žalobkyně). Žalobkyně tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 7. Navíc odvolací soud (jenž se v tomto směru zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že se v posuzovaném řízení žádné průtahy nevyskytly, a zdůraznil, že pokud jde o znaleckou činnost, tak za tu stát odpovídá pouze z hlediska průtahů, které by při vypracování znaleckého posudku nastaly, v kompenzačním řízení tudíž nelze zpochybňovat závěry znaleckého posudku či jeho hodnocení soudem (viz odstavec 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 6 a 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto závěrem se tudíž odvolací soud ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež dospěla k závěru, že stát odpovídá za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (které však v posuzované věci zjištěny nebyly), nijak nevzepřel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2010 sp. zn. 30 Cdo 3759/2009), stejně jako se neodchýlil ani od v dovolání citovaného závěru Ústavního soudu v nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14, a v dovolání citovaného závěru z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku, č. stížnosti 72287/10, 13927/11 a 46187/11, bod 128, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25.6.1987 ve věci Capuano proti Itálii č. stížnosti 9381/81, bod 30). Jakékoliv v dovolání formulované otázky, které se týkají odpovědnosti státu za „prodlevy“, tj. průtahy způsobené znaleckým posudkem, tudíž opět představují námitky proti skutkovým zjištěním soudů, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 8. Pokud pak jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bajič proti Chorvatsku ze dne 13.2.2013, stížnost č. 41108/10, bod 89, a v návaznosti na něj formulovanou otázku, zda má stát povinnost zajistit všemi prostředky, jež má k dispozici, že legislativní a administrativní rámec vytvořený k ochraně práv pacientů je řádně implementován, tak není z dovolání zřejmé, co konkrétně ve vztahu k posuzované věci v tomto směru žalobkyně namítá. V této souvislosti tedy Nejvyšší soud zdůrazňuje, že přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky, na jejichž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přímo založeno a jejichž odlišné hodnocení dovolacím soudem by nemohlo přinést žalobkyni jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatelky) je způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). 9. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu