30 Cdo 2786/2025-133 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně REALITY D & D s.r.o., IČO 25422782, se sídlem v Chomutově, č. p. 2000, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 116 089 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 71/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 62 Co 130/2025-114, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 116 089 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými soudními rozhodnutími vydanými v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 19173/2020. Svůj nárok uplatnila u žalované dne 17. 10. 2023. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 45 C 71/2024-82, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 116 089 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II; v rozsudku soudu prvního stupně chybně označen jako výrok I – pozn. Nejvyššího soudu). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 62 Co 130/2025-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Není třeba jej napadat samostatně dovoláním, jak to učinila dovolatelka, neboť bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadne tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015). Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť všemi třemi otázkami – zda musí být nesprávné úřední rozhodnutí v platnosti po celou dobu procesu vytváření škody; zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním rozhodnutím platným v době zahájení exekučního řízení a způsobenou škodou v rámci realizace prodeje zástavy v dotčeném exekučním řízení; zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním rozhodnutím platným v době nařízení prvního a dalších kol dražebního jednání a způsobenou škodou v rámci realizace prodeje zástavy v dotčeném exekučním řízení – dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi předmětnými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem (usnesení ze dne 17. 9. 2020, č. j. KSUL 43 INS 19173/2020-A-15, a usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. KSUL 43 INS 19173/2020-A-25) a tvrzenou škodou, tj. vymezuje se proti závěru skutkovému, nikoli právnímu. Tím uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), který danou námitku diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu