30 Cdo 2829/2025-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Sokolovské 312/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územním pracovištěm Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o zaplacení 285 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 9/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2025, č. j. 35 Co 363/2024-129, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 285 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 244/2014, v němž se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Posuzované řízení trvalo od 31. 7. 2014 do 12. 4. 2023, tedy 8 let a 8 měsíců. Podáním ze dne 30. 6. 2023 uplatnil žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 400 000 Kč u žalované, která stanoviskem ze dne 18. 10. 2023, č. j. MSP-1351/2023-ODSK-ODSK/11, shledala nárok žalobce oprávněným co do částky 115 000 Kč. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 19 C 9/2024-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 285 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 285 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze uvedl, že Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a v něm obsažená základní částka odpovídala cenové hladině v roce 2010 nikoli v dnešní době, což samo o sobě žalobce poškozuje. Dovolatel nevymezuje žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu, příp. pokud namítá rozpor s touto judikaturou, tuto nijak blíže neoznačuje. Totéž platí i v případě tvrzení žalobce, že řízení pro něj bylo významné a obtížné, o čemž svědčí i jeho stížnost na průtahy řízení, kterou podal, jeho setkání s předsedou soudu, ale i jeho předchozí časté dotazy, kdy a jak řízení bude pokračovat. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá nesouhlas dovolatele s posouzením délky řízení, při němž odvolací soud nevzal v úvahu, že řízení trvalo více než 9 let a bylo stále před vyhlášením prvního rozsudku, že poslední znalecký posudek byl vadný, přičemž dovolatel měl připravené podání soudu o námitkách k posudku, které byly důvodné a vedly by k vyhotovení dalšího znaleckého posudku, což by znamenalo další prodloužení sporu, ani to, že dovolatel byl v únoru 2023, tj. v době, kdy byl proveden poslední posudek a kdy měl podat námitky proti posudku, hospitalizován na psychiatrii a tato hospitalizace pak měla dopad i na jeho rodinné vztahy (předběžným opatřením dne 13. 2. 2023 mu byl soudem přerušen styk se synem, došlo i k rozpadu vztahu s dlouholetou partnerkou), kdy mu bylo sděleno, že pokud bude pokračovat v soudním sporu, který na něj velmi negativně působil, jeho zdravotní stav to bude velmi negativně ovlivňovat i nadále, což dovolatele vedlo k nedobrovolnému ukončení sporu, neboť tímto polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, přičemž dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné pro dovolatelem namítanou překvapivost rozhodnutí z důvodu, že odvolací soud bez zopakování důkazů, které provedl soud prvního stupně, bez provedení navrženého dalšího důkazu ohledně současného zdravotního stavu dovolatele a bez upozornění na jiný právní názor změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, čímž se měl odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, a ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23. Překvapivými rozhodnutími jsou jen taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012). Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017). V poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, který se, jakož i účastníci, vyjadřoval též k otázce významu řízení pro žalobce v závislosti na jeho zdravotním stavu. Úvahami soudu prvního stupně (ani účastníků) však vázán nebyl a bylo na něm, aby v řízení, v němž způsob vypořádání vyplývá přímo z právního předpisu, jak to mají na mysli § 153 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015) posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Následky nepřiměřené délky řízení v osobní rovině pro žalobce je nutno zkoumat ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], přičemž zvýšený význam zpravidla prokazuje poškozený (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), pokud se nejedná o typ řízení, u kterých se zvýšený význam řízení pro účastníky presumuje. V posuzované věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zvýšený význam řízení pro žalobce uznal s ohledem na jeho zdravotní stav, přičemž správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010, podle něhož případná újma ve smyslu poškození psychického zdraví poškozeného není odškodnitelná v rámci náhrady imateriální újmy, ale v rámci náhrady škody. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem tvrzené právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3114/2020, z nichž vyplývá presumovaný zvýšený význam řízení, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, ohledně presumpce nemajetkové újmy. Odvolací soud ve vztahu k významu předmětu řízení spatřoval důvod, pro který by měla být základní částka zadostiučinění zvýšena, v objasněném duševním onemocnění žalobce, neboť tento (i dle lékařské zprávy) vnímal vedení předmětného řízení, resp. jeho délku, pro svou duševní poruchu výrazně negativněji, než je obvyklé. Odvolací soud naproti tomu nespatřoval spojitost mezi vlastním vedením řízení a projevy duševní poruchy žalobce, když měl za to, že případná újma ve smyslu poškození psychického zdraví žalobce není odškodnitelná v rámci náhrady za nepřiměřenou délku řízení, ale v rámci náhrady škody na zdraví. Při existenci duševní poruchy, která se s ohledem na její charakter a závažnost nutně musí jevit klíčovým faktorem vzniku obtíží žalobce v rodinném či profesním životě, pak nebylo dle odvolacího soudu možné spatřovat příčinu žalobcem či svědkem popisovaných obtíží v nepřiměřené délce zkoumaného řízení a z toho důvodu „pro zvýšený význam řízení“ zvýšit náhradu. Podle odvolacího soudu pak neobstála ani úvaha soudu prvního stupně o délce řízení jako příčině „pochopitelné“ frustrace žalobce z nárůstu hodnoty vypořádávaných nemovitostí a nutnosti vyplacení vyšší náhrady za přikázání věci do výlučného vlastnictví, jelikož na základě rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se majetkové poměry účastníků řízení (dosavadních spoluvlastníků) zásadně nemění, mění se pouze struktura jejich majetku. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Z hlediska dovolacího přezkumu je tak v nyní posuzované věci podstatné, že zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud zohlednil. Dovolání není přípustné ani vzhledem k odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, podle něhož není vadou, jestliže obecné soudy stanoví zadostiučinění (také) proporcionálně k částce, která byla předmětem sporu. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 244/2014 totiž nebyla konkrétní částka, ale zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem namítané nesprávné hodnocení složitosti řízení (z důvodu počtu účastníků, k němuž však dle dovolatele došlo až na základě sdělení soudu, že se musí jednat i o vypořádání cesty a že účastníky musí být i ostatní spoluvlastníci, přičemž tuto složitost kladl odvolací soud za vinu dovolateli) s odkazem na analogickou aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, neboť tento není v nyní řešené věci přiléhavý, jelikož se týká krácení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v důsledku tzv. soudního ping-pongu způsobeného soudy, což není případ nyní projednávané věci. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro absenci komplexního hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci a jeho adekvátního odrazu v poskytnuté částce zadostiučinění, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, a ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Odvolací soud se totiž hodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci zabýval, když uvedl, že z popsaného průběhu zkoumaného řízení nevyplývá, že by v něm docházelo k průtahům, naopak se soud snažil na negativní vývoj přiměřeně reagovat, přičemž ani žalobce ve stížnosti ze dne 2. 8. 2022 nezmiňuje konkrétní průtahy, ale naříká celkovou délku řízení nadto v době, kdy bylo řízení přerušeno z důvodu nutnosti rozhodnutí o procesním nástupnictví po zemřelém žalovaném J. H. Přípustnost dovolání nezakládá ani porušení principu proporcionality a neprovedení správné modifikace dle Stanoviska spočívající v tom, že odvolací soud základní částku zadostiučinění nijak nezvýšil, přestože konstatoval, že délka řízení byla nepřiměřená, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který zvýšil základní částku zadostiučinění pro význam řízení pro žalobce a snížil pro složitost věci, přičemž míru její modifikace měl za natolik obdobou, že ve výsledku považoval za přiměřenou základní částku ve výši 115 000 Kč. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu