30 Cdo 2862/2025-753 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 693 280 Kč s příslušenstvím a o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 70 Co 25/2024-516, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody ve výši 4 693 280 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Tyto nároky jí měly vzniknout v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 13 Cmo 46/2011, které bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 29 Cdo 2860/2012-182. Předmětným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobkyně na vyloučení ¼ jí vlastněných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce E. D., její sestry, a tento spoluvlastnický podíl nabyla v následné dražbě společnost Depositary s. r. o. Po zrušení nezákonného rozhodnutí sice byl žalobkyni vydán insolvenčním správcem výsledek zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši 3 876 720 Kč, nicméně v následně probíhajícím řízení o vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně za zpětné nabytí tohoto podílu uhradila jmenované společnosti částku 8 500 000 Kč. Rozdíl mezi jí vydanou částkou a částkou, kterou žalobkyně zaplatila, označila žalobkyně za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Nemajetkovou újmu odůvodnila žalobkyně v žalobě tím, že ¼ jejich rodinného domu, ke kterému má silné citové pouto, se vydražila a od roku 2013 ji užívala cizí osoba, zároveň došlo k rozpadu její rodiny. U žalované uplatnila žalobkyně svůj nárok dne 28. 5. 2012. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky ve výši 2 783 280 Kč a 66 000 Kč, obě se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 820 000 Kč a částku 1 434 000 Kč, obě spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok II), uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 837,36 Kč (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 7 532,50 Kč (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 11 781,50 Kč (výrok V). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II ohledně částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1 820 000 Kč s příslušenstvím v tomto výroku a taktéž ve výrocích III, IV a V o nákladech řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2056/2024-568, odmítl dovolání žalobkyně pro jeho vady. 6. Nálezem ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 3493/24, rozhodl Ústavní soud o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2056/2024-568. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). 9. Otázka uvedená žalobkyní v bodě II písm. a) a b) dovolání, tedy otázka, zda se do nemajetkové újmy a její výše promítá porušení majetkového práva a výše škody, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při stanovení výše nemajetkové újmy nepřihlížel k výši škody žalobkyni způsobené. Nemajetková újma a škoda jsou zřetelně odlišené kategorie, každá s vlastním obsahem a v ničem se neprolínající. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2672/2018, uveřejněný pod č. 17/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021, ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 433/2017). Nemajetková újma je kategorií čistě subjektivní, nepříznivým dopadem škodné události do jiných hodnot (zejména důstojnosti, cti, dobré pověsti, ale i jiné hodnoty) než je jmění, z čehož plyne, že se nemajetková újma nijak v majetkové sféře poškozeného neprojeví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011). Vznik nemajetkové újmy lze tedy zpravidla dovodit tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Jinak řečeno, škoda i nemajetková újma jsou dvě odlišné právní kategorie, které se posuzují nezávisle na sobě a výše způsobené škody nezákonným rozhodnutím nemůže mít vliv na výši nemajetkové újmy způsobené tím, že dovolatelce vznikla uvedená škoda. 10. Mínila-li dovolatelka požadavek, aby soud vyšel z obvyklé ceny majetkového práva, nikoliv jako přímý přepočet obvyklé ceny věci na zadostiučinění (což by bylo popřením rozdílu mezi majetkovou a nemajetkovou újmou, jak bylo uvedeno již shora), nýbrž toliko jako zohlednění skutečnosti, že pro vnímání nemajetkové újmy je relevantní i to, o jak podstatnou majetkovou hodnotu pro poškozeného se jedná, pak ani z tohoto hlediska nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na odlišném řešení této právní otázky. Odvolací soud totiž právě k odvolací námitce žalobkyně, že existují srovnatelné případy pro stanovení výše zadostiučinění, přihlédl k žalobkyní označenému rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, a vyšel z toho, že na rozdíl od žalobkyně, u které se nezákonné rozhodnutí dotklo toliko jejího čtvrtinového podílu na nemovitosti, aniž by tím došlo k ohrožení jejího bydlení, ve srovnávaném případě se jednalo o celou nemovitost i s přilehlými pozemky, přičemž po vyvlastnění poškození neměli možnost jiného bydlení, byli odkázáni na užívání nemovitosti za vysoké vnucené nájemné a v případě vystěhování možná na bytovou náhradu, která by jim ale nepříslušela v případě neplacení nájemného. Je tedy zřejmé, že odvolací soud si byl vědom nejen ceny nemovitosti, ale i toho, o jak podstatnou majetkovou hodnotu pro žalobkyni, jakož i pro poškozené ve srovnávaném případě, se jednalo, což plyne již z toho, že ve srovnávaném případě poškození přišli o celé vlastnictví nemovitosti, následkem čehož neměli jinou možnost bydlení a museli si nechat vnutit vysoké nájemné. Takto podstatně přitom žalobkyně ve svých majetkových poměrech zasažena nebyla. 11. Pokud pak žalobkyně v dovolání pod bodem II písm. c) namítá, že odvolací soud nezohlednil újmu způsobenou řízením o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz dále bod III písm. b), d) a bod IV dovolání), míjí se daná námitka s odůvodněním napadeného rozsudku, neboť podle jeho bodu 19 odvolací soud přihlédl k újmě plynoucí z ohrožení zbylého vlastnictví žalobkyně, vyvolaného sporem o vypořádání spoluvlastnictví s navrženým způsobem vypořádání formou dražby celé nemovitosti a rozdělení jejího výtěžku mezi spoluvlastníky podle jejich podílů. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 12. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu