30 Cdo 2883/2025-184 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně J. O., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 142/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 35 Co 59/2025-147, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019 (předmětem řízení bylo zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016, v němž jako žalobci vystupovali žalobkyně a její manžel). Řízení bylo zahájeno uplatněním nároku u žalované dne 27. 3. 2019 a skončeno dne 8. 7. 2024. Za období od 27. 3. 2019 do 6. 12. 2022 bylo žalobkyni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 9. 2022, č. j. 26 C 64/2022-48, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Co 374/2022-60, poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Předmětem nynějšího odškodňovacího řízení je dožalování újmy za období od 7. 12. 2022 do 4. 7. 2024. Stanoviskem ze dne 30. 7. 2024, č. j. MSP-1493/2024-ODSK-ODSK/5, žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019 došlo k nesprávnému úřednímu postupu z titulu nepřiměřené délky řízení a tím k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dále dospěla k závěru, že žalobkyně má rovněž nárok na omluvu, která jí bude poskytnuta na samostatné listině. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 10 C 142/2024-127, zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Považuje-li žalobkyně dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za extrémně překvapivý a současně za exemplární projev denegatio iustitiae, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl k právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem. Tvrzení žalobkyně, podle něhož závěr odvolacího soudu, že v dané věci postačuje konstatování porušení práva a omluva, je v extrémním rozporu se závěry konstantní judikatury a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud snaží vytvořit pravidlo „kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení = nepatrný význam“, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2281/2024. Odvolací soud totiž nedospěl k závěru o zanedbatelném významu řízení pro žalobkyni na základě jeho kompenzační povahy, ale vzhledem k dovoláním nezpochybněnému zjištění, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení skončila v červnu 2021, kdy bylo rozhodnuto v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 123/2019 o obdobné žalobě jejího manžela a žalobkyně tak mohla očekávat, že i v její věci bude rozhodnuto stejně. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10] neodchýlil ani v otázce formy zadostiučinění, pokud dospěl k závěru, že u žalobkyně nelze dovodit újmu větší než nepatrnou, což způsobuje zanedbatelný význam řízení pro žalobkyni. Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k této otázce vyplývá, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu (pokud se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, kam však posuzované řízení nespadá) tvrdí a prokazuje žalobce, zatímco nižší význam musí tvrdit a prokázat žalovaný, jinak je třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní, s tím, že není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (srov. části IV a V Stanoviska, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že nejistota žalobkyně týkající se výsledku řízení byla limitována rozhodováním o obdobné žalobě jejího manžela v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 123/2019 (jejím předmětem bylo zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016), kde o dovolání manžela žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou tvrzený extrémní rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, a ze dne 21. 12. 2010, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04. Z rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Tato námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Jestliže snad dovolatelka míří proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění (ačkoli k tomuto neuvádí žádnou svou argumentaci a pouze cituje vybrané pasáže judikatury ESLP), pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že pokud soudy trvaly na závěrech „mezitímního“ odškodnění ve smyslu rozsudku Městského soudu v Praze pod č. j. 30 Co 374/2022-60 a tyto vzaly jako axiomy pro své rozhodování, pak se dopustily nejen extrémního formalismu, ale především se odmítly zabývat řízením jako celkem ve všech jeho jednotlivostech a zohlednit stav věci ke dni rozhodování, čímž se měly odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu žalobkyně z nepřiměřené délky posuzovaného řízení je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterého se žalobkyni (spolu s omluvou) již dostalo Stanoviskem žalované ze dne 30. 7. 2024, přičemž tento závěr založil primárně na hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], který považoval za zanedbatelný vzhledem k zjištění, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení skončila v červnu 2021. Ve vztahu k ostatním kritériím dle § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk odvolací soud uvedl, že posuzované řízení trvalo od 27. 3. 2019 do 8. 7. 2024 celkem 5 let a 3 měsíce, v posuzované fázi řízení nedošlo k žádným průtahům, postup soudů byl plynulý, řízení probíhalo před soudem odvolacím, Nejvyšším a Ústavním a bylo právně složité, ze strany orgánů státu nedošlo k žádným pochybením, v jejichž důsledku by došlo ke zjevnému prodloužení řízení. Tímto právním posouzením se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť ve vztahu ke stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění je kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, považováno za kritérium nejdůležitější. Podrobnější posouzení ostatních kritérií má (pokud jde o stanovení přiměřeného zadostiučinění) nadto význam zejména při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění, k čemuž však v daném případě nedošlo. (srov. části IV a V Stanoviska nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Dovolání není přípustné ani pro námitku porušení principu právní jistoty ve vztahu k poskytnuté formě zadostiučinění, kdy téměř totožné kauzy byly odškodněny ve finanční formě a žalobkyni má za totéž postačovat pouze omluva. Nepřihlédl-li totiž odvolací soud bez dalšího k žalobkyní označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, v nichž bylo řešeno posouzení jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk a v návaznosti na to konkrétní forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nijak se tím ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dlouhodobě vychází ze závěru, že adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na konkrétních skutkových okolnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu