30 Cdo 2890/2025-967 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně VIRGIL SERVICES LTD., reg. č. 178065, se sídlem ve Victorii, Francis Rachel Street, Oliaji Trade Centre, Suite 13, Mahé, Seychelská republika, zastoupené JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 193/2006, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-926, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-935, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-926, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-935, se ve výroku I v rozsahu změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2024, č. j. 20 C 193/2006-880, spočívající ve vyhovění žalobě ohledně částky 52 195 258,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 3. 2007 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla sedm a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky pro první den příslušného kalendářního pololetí, mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2024, č. j. 20 C 193/2006-880, potvrzuje i v části výroku I týkající se částky 52 195 258,35 Kč s příslušenstvím. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem v celkové výši 9 932 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou jejím právním předchůdcem JUDr. Zdeňkem Vlčkem, správcem konkurzní podstaty úpadce Plzeňská banka a. s. v likvidaci (dále jen „Plzeňská banka“), domáhala na původně žalovaných České republice – Ministerstvu financí, Václavu Vojtíškovi (dříve Frantovi), Tomáši Roithovi, Vladislavu Naďovi, doc. Ing. Dr. Josefu Matoulkovi, Dr.Sc., společnosti UMANA, s.r.o. – v likvidaci (dále jen „společnost UMANA“), a České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 141 788 340,28 Kč na každém z nich jako regresního nároku s odůvodněním, že Plzeňská banka zaplatila poškozené společnosti AKRO investiční společnost, a. s., právní nástupkyni Investiční společnosti C. S. Fond, a. s. (dále jen „společnost AKRO“), více než měla podle míry své účasti na vzniklé škodě. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku jednání všech žalovaných a Plzeňské banky došlo k „vytunelování“ společnosti C. S. Fond, a. s. (dále jen „společnost „C. S. Fond“), z jejíž účtů byly odčerpány a do zahraničí odeslány finanční prostředky ve výši 1 114 275 017 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/1997, pak byla Plzeňské bance a společnosti UMANA uložena povinnost nahradit společnosti AKRO škodu. Na majetek Plzeňské banky byl prohlášen konkurs, do něhož byla pohledávka společnosti AKRO přihlášena a v rámci rozvrhu na ni byla vyplacena částka 1 134 306 722,29 Kč. Žalovaná pohledávka byla následně postupována, až ji nabyla žalobkyně. Po připuštěné změně žaloby a jejím částečném zpětvzetí a zastavení řízení vůči ostatním původně žalovaným subjektům pak předmětem řízení zůstala částka 992 518 381,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 283 576 680,56 Kč od 17. 3. 2007 do zaplacení a z částky 708 941 701,40 Kč od 20. 3. 2009 do zaplacení, které se žalobkyně domáhá po žalované s tím, že žalované přirostly podíly ostatních škůdců, kteří nejsou objektivně schopni svůj podíl na způsobené škodě nahradit. Pochybení žalované pak mělo spočívat v nepodání trestního oznámení na základě informací společnosti GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a. s. o neobvyklém převodu peněžních prostředků a z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup notáře JUDr. Romana Hochmanna při sepsání notářského zápisu sp. zn. NZ 47/97, N 49/1997. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. 7. 2010, č. j. 20 C 193/2006-264, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2010, č. j. 20 C 193/2006-286, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 713 376,50 Kč s příslušenstvím od 16. 3. 2007 do zaplacení a co do částky 897 805 005,46 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Tento rozsudek však byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 55 713 750,90 Kč s příslušenstvím od 17. 3. 2007 do zaplacení potvrzen, co do částky 38 999 625,60 Kč s příslušenstvím změněn tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, co do úroku z prodlení z částky 55 713 750,90 Kč za den 16. 3. 2007 byl rozsudek zrušen a v zamítavém výroku o věci samé byl potvrzen. Na základě dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 3600/2011-404, tento rozsudek odvolacího soudu zrušil vyjma části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 38 999 625,60 Kč s příslušenstvím a žaloba byla zamítnuta, a jíž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení za den 16. 3. 2007. Ve stejném rozsahu byl současně zrušen též rozsudek soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud Ministerstvo financí disponovalo informacemi o podezřelém obchodu, představuje neučinění potřebných kroků, které by mohly vést v konečném důsledku k zamezení převodu prostředků po zásahu orgánů činných v trestním řízení, nesprávný úřední postup. Soudům nižších stupňů dovolací soud uložil zabývat se tím, zda by podání trestního oznámení ze strany Finančně analytického útvaru Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) vedlo i s ohledem na časovou souvislost k zabránění převodu peněz, a závěry o mírách podílů škůdců na vzniku škody stanovené odvolacím soudem (4 fyzické osoby a společnost UMANA s. r. o. v likvidaci po 15 %, Plzeňská banka a. s. v likvidaci 20 % a žalovaná 5 %) neshledal nepřiměřenými. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud by soud v řízení vedeném mezi poškozenou společností AKRO a žalovanou dospěl k závěru, že je namístě použít § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), odpovídala by žalovaná pouze za svůj podíl a nebyla by zavázána solidárně s ostatními dlužníky, nepřicházelo by tedy do úvahy vypořádání mezi spoludlužníky dle § 439 obč. zák., ani rozvržení podílů insolventních dlužníků dle § 511 odst. 3 věty druhé obč. zák. na ostatní. Vzhledem k tomu, že o otázce, zda je žalovaná za vzniklou škodu odpovědná, probíhá řízení, měl by soud dle dovolacího soudu tohoto rozhodnutí vyčkat. Současně Nejvyšší soud uvedl, že v rozhodné době žalovaná za činnost notáře neodpovídala. Nato soud prvního stupně řízení třikrát přerušil (a poté rozhodl o pokračování v řízení) a vyčkal pravomocného skončení řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000 a sp. zn. 20 C 8/2006 a u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1924/2020. 3. Následně rozhodl soud prvního stupně podruhé, a to rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 20 C 193/2006-880, kterým žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 800 Kč (výrok II). 4. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění. Společnost C. S. Fond obhospodařovala v březnu 1997 podílové fondy a Plzeňská banka pro ni vykonávala na základě smlouvy ze dne 30. 1. 1997 funkci depozitáře. Dne 3. 3. 1997 sepsal notář JUDr. Roman Hochman notářský zápis, sp. zn. NZ 47/97, N 49/1997, o rozhodnutí společnosti Kos – Mos Ltd., jednající Nikolajem Trofimovem, že je na základě kupní smlouvy z téhož dne jediným akcionářem společnosti C. S. Fond, předsedou představenstva byl jmenován Václav Franta, kterému byla udělena plná moc k zastupování ve všech úkonech, a členy představenstva Pavel Hártl a Petr Javora. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999, č. j. 36 Cm 162/97-69, pak bylo určeno, že tato rozhodnutí jediného akcionáře společnosti C. S. Fond jsou neplatná, neboť nebyla ověřena totožnost akcionáře a notářský zápis nesplňuje zákonné náležitosti. Dne 3. 3. 1997 pak uzavřela společnost C. S. Fond (jednající Václavem Frantou) se společností UMANA (jednající dr. Josefem Matoulkem) komisionářskou smlouvu o obstarání koupě cenných papírů v hodnotě 1 233 200 000 Kč s odměnou komisionáře ve výši 3 083 000 Kč. Záloha ve výši 1 236 284 000 Kč byla splatná do 5. 3. 1997 na účet komisionáře vedený u Plzeňské banky. Dne 4. 3. 1997 provedla Plzeňská banka změnu podpisových vzorů k účtům podílových fondů na jméno Václava Franty a Pavla Hártla a stejného dne Václav Franta podepsal tři příkazy Plzeňské bance k převodům částky 1 236 284 000 Kč na účet společnosti UMANA a částky 3 500 000 Kč na účet Fondu pravidelných dividend společnosti C. S. Fond, k nimž došlo dne 6. 3. 1997. Dne 5. 3. 1997 oznámila Plzeňská banka společnosti C. S. Fond pozastavení provedení příkazů a vyzvala ji k předložení dokladů ohledně příkazů a stejného dne uzavřely společnost UMANA (jednající Vladislavem Naděm) jako kupující se společností Swirglen Limited jako prodávajícím smlouvu o úplatném převodu 540 ks akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s., za cenu 1 233 274 140 Kč splatnou do tří dnů na účet prodávajícího vedený u GiroCredit – Sparkassen Bank Praha, a. s., a rovněž společnost C. S. Fond (jednající Václavem Frantou) jako kupující a společnost UMANA (jednající Vladislavem Naděm) jako prodávající uzavřely smlouvu o koupi stejných akcií za kupní cenu ve výši 1 236 284 000 Kč splatnou do tří dnů na účet prodávajícího vedený u Plzeňské banky. Dne 6. 3. 1997 převedla společnost UMANA (jednající dr. Josefem Matoulkem) 3 000 000 Kč na svůj účet a částku 1 233 274 143 Kč na účet společnosti Swirglen Limited. Dne 7. 3. 1997 ve 14:00 hod. oznámila GiroCredit – Sparkassen Bank Praha, a. s., Ministerstvu financí neobvyklý obchod týkající Swirglen Limited ohledně platebního příkazu ze dne 7. 3. 1997 na převod částky 1 232 010 000 Kč ve prospěch účtu společnosti Treuninon Steuerberatungsgelschaft B. V. u Bank Generale De Luxemburg, příkaz byl pozastaven do 10. 3. 1997 a Ministerstvo financí, Úřad pro cenné papíry (dále jen „ÚCP“), zjistil u Plzeňské banky, že došlo ke změně vlastníka akcií společnosti C. S. Fond a členů představenstva bez schválení Ministerstva financí a k převodu finančních prostředků na účet společnosti UMANA. ÚCP tedy informoval Ing. Jiřího Kudlíka, vedoucího Finančně analytického útvaru Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) a Ing. Jana Veverku, analytika ÚCP, o podezření na snahu vyvést prostředky do zahraničí. Převod prošetřoval Ing. Josef Bažant (analytik FAÚ) a Ing. J. Kudlík na prověřování dohlížel. FAÚ měl k dispozici smlouvu o převodu cenných papírů mezi společností Swirglen Limited a Treuninon Steuer-beratungsgelschaft B. V., informace, že peníze pochází ze společnosti C. S. Fond, údaje o emitentovi převáděných akcií na veřejných trzích nenašli. Zjistili pouze informace o akciích Drůbežářského závodu a. s. v Příšovicích a domnívali se, že se jedná o stejné akcie, jejichž nízká obchodovaná cena ve srovnání s cenou dle komisionářské smlouvy vedla k rozhodnutí o odložení obchodu o dalších 48 hodin. Dne 10. nebo 11. 3. 1997 v ranních hodinách se ÚCP dozvěděl o existenci kupních smluv týkajících se převodu akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s., že akcie byly prodávány za čtyřnásobek jejich nominální hodnoty, jejich veřejná obchodovatelnost nebyla zjišťována. Dne 11. 3. 1997 sdělil Ing. Kudlík, že ve věci odložení platebního příkazu společnosti Swirglen Limited FAÚ trestní oznámení nepodá a z účtu této společnosti tedy byla převedena na účet společnosti Treuninon částka 1 233 274 140 Kč. Dne 12. 3. 1997 však podal trestní oznámení ÚCP. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, č. j. 2 T 9/2000-5404, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, byli Václav Vojtíšek (dříve Franta), Tomáš Roith (makléř společnosti UMANA), Vladislav Naď a Josef Matoulek (jednatelé společnosti UMANA) uznání vinnými ze spáchání trestného činu podvodu, neboť odčerpali finanční prostředky z účtů společnosti C. S. Fond u depozitáře Plzeňské banky a převedli je do zahraničí, čímž způsobili poškozeným fondům škodu ve výši nejméně 1 236 284 000 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 3 T 2/2008, pak byli obžalovaní Ing. Kudlík a Ing. Müller zproštěni obžaloby pro trestný čin podvodu, jehož se měli dopustit tím, že se v době od ledna 1997 do 11. 3. 1997 měli svým osobním postupem podílet na poškození společnosti C. S. Fond. 6. Dne 1. 7. 1997 odňalo Ministerstvo financí povolení ke vzniku společnosti C. S. Fond a nařídilo nucený převod podílových fondů na společnost AKRO. Ministerstvo financí uložilo Plzeňské bance pokutu 1 000 000 Kč za spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení povinnosti depozitáře neprovést pokyn investiční společnosti, pokud odporuje zákonu a informovat investiční společnost a ministerstvo. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/98, byla společnosti UMANA a Plzeňské bance uložena povinnost zaplatit společnosti AKRO společně a nerozdílně částku 1 114 275 017,70 Kč s příslušenstvím, neboť společnost UMANA jako komisionář postupovala v rozporu s komisionářskou smlouvou a zákonem, když dne 5. 3. 1997 uzavřela smlouvy o převodu cenných papírů, jejichž předmětem byl převod 540 ks veřejně neobchodovatelných akcií. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2003 pouze ve vztahu ke společnosti UMANA. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2003, č. j. 27 K 17/2006-34, byl na majetek Plzeňské banky prohlášen konkurz, do něhož se přihlásila společnost AKRO s pohledávkou ve výši 2 158 180 185,02 Kč z titulu náhrady škody (jistina 1 114 275 017,70 Kč a úroky z prodlení 1 043 905 167,32 Kč), na kterou pak byla právnímu nástupci této společnosti Naval Architects Shiping Company Limited dle rozvrhového usnesení dne 4. 10. 2006 vyplacena částka 1 134 306 722,29 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2018, č. j. 20 C 8/2006-656, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 62 Co 387/2018-753, byla zamítnuta žaloba společnosti AKRO proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti a Ministerstvu financí na zaplacení částky 1 114 275 017 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem notáře JUDr. R. Hochmana. 7. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk 1969“ nebo „zákon č. 58/1969 Sb.“), a uzavřel, že nárok žalobkyně promlčen není, neboť k úhradě částky 1 134 306 722,29 Kč došlo dne 4. 10. 2006 a k podání žaloby dne 19. 12. 2006, tříletá promlčecí doba tak nemohla uplynout. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovaná za sepis notářského zápisu notářem JUDr. Hochmanem neodpovídá a rovněž se nedopustila ani nesprávného úředního postupu, neboť pokud dne 11. 3. 1997 sdělil Ing. Kudlík, že trestní oznámení nepodá, nemohl mít s ohledem na personální a technické vybavení svého oddělení a neexistenci českého ani zahraničního obchodního rejstříku na internetových stránkách dostatek informací pro jeho podání. Navíc oznámení o neobvyklém obchodu bylo učiněno v pátek 7. 3. 1997 ve 14:00 hod., příkaz byl tedy pozastaven v souladu se zákonem jen do pondělí 10. 3. 1997, žalovaná tak měla na prověření velmi krátkou dobu, navíc přes víkend. FAÚ byl nucen vycházet pouze z veřejně dostupných zdrojů, popř. ze zdrojů oznamovatele. I pokud by tedy bylo podáno trestní oznámení, orgány činné v trestním řízení by nedisponovaly takovými informacemi, na základě kterých by mohly neprodleně přistoupit k zajištění peněžních prostředků před jejich převodem do zahraničí. Soud prvního stupně tudíž žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-926, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 423/2024-935, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 195 258,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 3. 2007 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla sedm a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky pro první den příslušného kalendářního pololetí, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 8 544 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které částečně doplnil a uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že společnosti C. S. Fond vznikla škoda ve výši nejméně 1 236 284 000 Kč (ze které se podařilo získat zpět částku 122 008 982 Kč, výsledná škoda tak činila 1 114 275 018 Kč), neboť v důsledku jednání třetích osob včetně žalované došlo k převodu finančních prostředků této společnosti za akcie společnosti Drůbež Příšovice, a. s., jejichž nominální hodnota byla vůči kupní ceně zcela mimořádně a nepřiměřeně nízká (540 ks akcií po 500 000 Kč/ks). Ke vzniku této škody došlo v příčinné souvislosti s jednáním Václava Vojtíška (dříve Franty, předsedy představenstva společnosti C. S. Fond), Tomáše Roitha (makléře společnosti UMANA), Vladislava Nadě a Josefa Matoulka (jednatelé společnosti UMANA), kteří byli za toto jednání odsouzeni, a za účasti společnosti UMANA, která uzavřela se společností Swirglen Limited smlouvu o úplatném převodu těchto veřejně neobchodovatelných akcií, a Plzeňské banky, která porušila povinnosti depozitáře neprovést pokyn investiční společnosti, pokud odporuje zákonu (tj. provedla změnu podpisových vzorů, aniž by došlo ke schválení nových členů představenstva ze strany Ministerstva financí). Na základě doplněného dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v její nečinnosti podat trestní oznámení, neboť disponovala informacemi svědčícími o neobvyklém obchodu vzbuzujícím odůvodněný závěr, že mohlo dojít k trestné činnosti za účelem získání majetkového zisku velkého rozsahu (členové představenstva a dozorčí rady společnosti C. S. Fond nebyli schváleni žalovanou, věk V. Franty, narozeného v roce 1976, musel vzbuzovat pochybnosti o splnění zákonem stanovených podmínek pro funkci předsedy představenstva, vysoká částka, znalost podkladové smlouvy o převodu veřejně neobchodovatelných akcií, rychlost jednání, dne 7. 3. 1997 proběhla kontrola ve společnosti C. S. Fond a byly zjištěny závažné nedostatky, což nakonec vedlo k podání trestního oznámení). Dále odvolací soud uzavřel, že je lhostejné, jaká složka Ministerstva financí těmito informacemi disponovala a jak FAÚ a ÚCP spolupracovaly, neboť odpovědnost státu je objektivní, spojená s výsledkem jednání. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil i existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem škody, neboť ÚCP disponovalo rozhodnými informacemi již v pátek 7. 3. 1997 a téhož dne ve 14:00 hod. zaslala FAÚ oznámení o neobvyklém obchodu a pozastavila výplatu o 24 hodin, která skončila v pondělí 10. 3. 1997 v 13:10 hodin (neboť o víkendu neběžela). Žalovaná, jednající FAÚ, měla na prověření „neobvyklého obchodu“ dalších 48 hodin do 13:10 hodin dne 12. 3. 1997. Tohoto dne pak jiný útvar žalované trestní oznámení sepsal. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaná tak od 7. do 12. 3. 1997 disponovala potřebnými informacemi a měla trestní oznámení podat tak, jak ve svém výsledku učinila, avšak až poté, kdy nevyužila celou lhůtu a informovala bankovní instituci o jeho nepodání. V opačném případě mohla Policie České republiky (i před zahájením trestního stíhání) zajistit peněžní prostředky na účtu v bance, k čemuž stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval celkovou dobu 72 hodin (zásadními informacemi disponovalo ÚCP již dne 7. 3. 1997) za dostatečnou pro podání trestního oznámení i zajištění finančních prostředků orgány činnými v trestním řízení, mohlo v příčinné souvislosti s podáním trestního oznámení reálně dojít k zabránění vzniku škody. Navíc odvolací soud uvedl, že i pokud by se vycházelo z toho, že lhůta banky končila v sobotu dne 8. 3. 1997 v 13:10 hodin a lhůta Ministerstva financí v pondělí 11. 3. 1997 v 13:10 hodin, nemělo by to na výše uvedené závěry vliv, neboť potřebnými informacemi žalovaná disponovala již 7. 3. 1997, ve FAÚ pak měl být někdo na telefonu i ve dnech pracovního klidu a mezi FAÚ a ÚCP nebyl dán žádný zákaz vzájemného předávání informací. Odvolací soud neakceptoval ani námitku žalované, že orgány činné v trestním řízení jednaly až po 18 dnech po obdržení trestního oznámení, neboť k doručení trestního oznámení došlo dne 14. 3. 1997, tedy tři dny po převodu finančních prostředků, jejich zajištění tak již nebylo možné, a nelze předjímat, že by takové prodlení nastalo i v případě včasného podání trestního oznámení. K argumentu soudu prvního stupně, že FAÚ nebyl dostatečně personálně ani technicky vybaven a že neexistoval obchodní rejstřík na internetových stránkách, odvolací soud uvedl, že je to s ohledem na objektivní odpovědnost žalované irelevantní. Odvolací soud tedy uzavřel, že jsou dány všechny předpoklady odpovědnosti žalované, a nárok není promlčen, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Rovněž potvrdil závěr, že stát za jednání notáře v rozhodném období neodpovídal. 10. Ve vztahu k regresnímu nároku žalobkyně odvolací soud uvedl, že shledal podmínky pro postup dle § 438 odst. 2 obč. zák. (což není nijak vyloučeno tím, že v řízení o náhradě škody takto soud nepostupoval), jenž vylučuje užití § 511 odst. 3 obč. zák., neboť narozdíl od žalované se fyzické osoby (V. Vojtíšek, dříve Franta, T. Roith, V. Naď a J. Matoušek) dopustily úmyslného podvodného jednání s mimořádně vysokou škodou s cílem získat finanční prospěch, za které byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Na tomto jednání se pak podílela společnost UMANA prostřednictvím osob, které za ni byly oprávněny jednat, a zásadní měrou také Plzeňská banka, která zcela selhala v rámci plnění svých povinností z depozitářské smlouvy. Naopak žalovaná, byť se dopustila nesprávného úředního postupu, nejednala s cílem vlastního obohacení a ze strany ostatních aktérů bylo postupováno tak, aby zkomplikovali situaci a znesnadnili jí podat trestní oznámení (vše bylo naplánováno na pátek, což vedlo až v odpoledních hodinách k podání oznámení o neobvyklém obchodu, a jak vyplynulo z trestního řízení, po dnech pracovního volna Ing. Kudlíka navštívili v jeho kanceláři Klaus Peter Schimmelpfenning, zástupce Treuninon, a Gunnar Fridrich Kühn, zástupce Swirlglen, za účelem jeho ubezpečení o zákonnosti obchodu a upozornění na podání žaloby na stát, pokud prostředky uvolněny nebudou). Odvolací soud tedy stanovil míru podílu na vzniku škody u každé z fyzických osob a společnosti UMANA ve výši 15 % (tj. celkem 75 %), neboť byli přímými škůdci, aktivně jednali s cílem finanční prostředky z podílových fondů odčerpat a vyvést do zahraničí, společnost UMANA pak za škodu odpovídá vlastním majetkem a není rozhodující, že šlo o společnost, kterou její jednatelé k uskutečnění podvodu zneužili. Plzeňská banka se na vzniklé škodě podílí 20 %, neboť zcela zásadním způsobem selhala v pozici depozitáře a v důsledku jejího protiprávního jednání, resp. nečinnosti, bylo možné odčerpání finančních prostředků realizovat. Podíl žalované, která se sice dopustila nesprávného úředního postupu, ale od Plzeňské banky se jí nedostalo včas zásadních informací (podezřelý obchod jí oznámila až GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a. s.), pak určil odvolací soud na 5 %. Vzhledem k tomu, že bylo mezi účastníky nesporné, že Plzeňská banka uhradila na náhradu škody částku 1 134 306 722,29 Kč (a to 1 043 905 167 Kč na jistinu a 90 411 555 Kč na kapitalizované úroky z prodlení ke dni 4. 4. 2003), činí podíl žalované z uhrazené jistiny 52 195 258,35 Kč. Z důvodu, že poškozená nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu uplatnila u žalované až podáním ze dne 11. 8. 2003, splatnost nároku nastala dle § 563 obč. zák. následujícím dnem, dne 4. 4. 2003 tedy nemohla být žalovaná dosud v prodlení s tím, že prodlení stíhá každého ze škůdců (včetně solidárně odpovědných) samostatně a ostatní škůdci tak nemají povinnost nahradit úrok z prodlení tomu škůdci, který v prodlení byl, pokud oni v prodlení dosud nebyli. Vůči žalobkyni se žalovaná dostala do prodlení až po doručení žaloby dne 15. 3. 2007, tedy dnem 17. 3. 2007, neboť dne 16. 3. 2007 mělo být plněno, a toto prodlení trvalo až do okamžiku, kdy žalovaná jistinu uhradila. Výše úroků z prodlení pak byla stanovena dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění ke dni prodlení. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že rozhodoval poté, co byla dle pravomocného rozhodnutí, následně zrušeného Nejvyšším soudem, žalobkyni uhrazena částka 76 645 330,80 Kč (tj. 55 713 750,90 Kč na jistinu a zbytek na úrok z prodlení). Vzájemný návrh na vydání částky 76 645 330,80 Kč s příslušenstvím pak byl vyloučen k samostatnému projednání usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2013, č. j. 20 C 193/2006-489. Za této procesní situace nemohla vzít žalobkyně dle § 96 odst. 6 o. s. ř. návrh na zahájení řízení zpět, neboť by absentoval souhlas žalované. Odvolací soud tedy projednal žalobu věcně a dospěl k závěru, že je po právu s tím, že v opačném případě by ji musel zamítnout. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalobě co do částky 52 195 258 Kč s příslušenstvím vyhověl, jinak jej jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně a dále ve výroku II, a v dovolání uplatnila následující dovolací důvody. 12. V první řadě žalobkyně namítala nesprávnou aplikaci § 438 odst. 2 obč. zák., resp. to, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny zákonné podmínky a správně měla být věc posouzena podle § 439 obč. zák. ve spojení s § 511 odst. 3 obč. zák. (otázka 1), čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 13. Dále žalobkyně nesouhlasila se stanovením podílu 5 % žalované, jakož i podílů ostatních škůdců na vzniklé škodě (otázka 2), jejichž stanovení považovala za hrubě rozporné se skutkovými zjištěními i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zároveň žalobkyně namítala nedostatečné (tudíž nepřezkoumatelné) odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu ke stanovení výše podílů jednotlivých škůdců na vzniklé škodě, neboť v této části fakticky odvolací soud toliko cituje dovolacím soudem zrušený první rozsudek odvolacího soudu s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, přestože oba byly učiněny na základě podstatně odlišných skutkových zjištění a jiné důkazní situace, čímž se dle žalobkyně odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, nebo od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99. 14. Současně žalobkyně namítala nesprávné právní posouzení věci při výpočtu částky odpovídající 5% podílu žalované na škodě (otázka 3), neboť odvolací soud vycházel pouze z jistiny škody ve výši 1 043 905 167 Kč, nikoli z celé výše uhrazené částky 1 134 306 722,29 Kč, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 1. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 3600/2011-404. Odvolací soud toto své právní posouzení zároveň nepodřadil pod žádné zákonné ustanovení, proto je žalobkyně rovněž považovala za nepřezkoumatelné. 15. Žalobkyně dále polemizovala s tím, že při stanovení podílu jednotlivých škůdců na vzniklé škodě bylo počítáno i s podílem připadajícím na společnost UMANA (otázka 4), neboť se sice jedná o samostatný subjekt práva, mající svá práva a povinnosti i majetek, jednala však toliko skrze své jediné dva společníky a jednatele J. Matoulka a V. Nadě, na které rovněž připadly dva podíly na škodě. Tento postup žalobkyně považovala za rozporný se zákonem, neboť tím došlo k nepřípustnému a nezákonnému rozmělňování podílu odpovědnosti za vzniklou škodu vícekrát mezi fakticky totožné osoby, které jsou navíc zjevně insolventní ve smyslu § 511 odst. 3 věty druhé obč. zák. ve spojení s § 439 obč. zák., čímž je žalobkyni stěžováno právo na náhradu škody, resp. na spravedlivé vypořádání. Dle žalobkyně se pak jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, resp. nebyla vyřešena v celém svém rozsahu, a v části je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, především „stran dodržování základních zásad a principů, kterými se má řídit rozhodování o náhradě škody poškozenému, potažmo pravidel a zásad spravedlivého vypořádání se mezi jednotlivými škůdci mezi sebou navzájem“. 16. Na závěr žalobkyně zformulovala doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou otázku, zda České republika, účastnící se na škodním ději v postavení správního orgánu se zvláštními zákonnými pravomocemi, z jejichž titulu lze důvodně očekávat konkrétní úřední postup, odpovídá za škodu způsobenou vícero škůdci pouze běžným podílem, odvozeným z obecné zákonné odpovědnosti za způsobenou škodu, nebo zda se jedná o zvláštní případ vyšší míry účasti na vzniklé škodě z důvodu porušení důležité zákonem uložené povinnosti (otázka 5), což je závěr prosazovaný žalobkyní. V tomto směru žalobkyně současně namítala odchýlení se např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, nebo ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013 (v dovolání chybně uvedeno 5 Cdo 2659/2013; poznámka Nejvyššího soudu). 17. Následně žalobkyně uvedla, že dělenou odpovědnost lze vyslovit jen v odůvodněných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012) a sama skutečnost, že někteří škůdci odpovídají za úmyslné způsobení škody a někteří za nedbalost, není sama o sobě důvodem pro aplikaci § 438 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti žalobkyně namítala rozpor napadeného rozsudku s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, a ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013, a se zásadami občanského práva, zásadami spravedlnosti a s rozhodovací praxí dolovacího soudu, neboť k aplikaci dělené odpovědnosti za způsobenou škodu nemůže dojít tam, kde by to vedlo ke značnému zhoršení možnosti poškozeného domoci se uspokojení svého nároku na náhradu škody (srov. R 80/1985, čímž je zřejmě míněno stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85, publikované pod č. 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; poznámka Nejvyššího soudu). Žalobkyně upozornila i na to, že ačkoliv bylo její jednání svou povahou srovnatelné s účastí žalované na vzniku škody, nese podíl 95 % na vzniklé škodě a rozhodnutím byl její podíl stanoven na 20 %, což podle ní nese prvky svévolného hodnocení důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, neboť ani žalobkyně nejednala ze zištného motivu, jednáním se neobohatila a neměla to ani v úmyslu a (narozdíl od ostatních) rovněž nepostupovala tak, aby zkomplikovala situaci a znesnadnila žalované podat trestní oznámení, což je navíc dle žalobkyně závěr, jenž nemá ani u ostatních škůdců oporu v provedeném dokazování. Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nevzal v úvahu § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož i při posuzovávání práv a povinností dle dosavadních právních předpisů má být aplikována část první hlava I nového občanského zákoníku, podle níž nesmí výklad a použití právních předpisů vést ke krutosti a soukromé právo má vycházet ze zásad spravedlnosti a práva. Kromě výše uvedeného žalobkyně rovněž poukázala na to, že i Plzeňská banka měla na posouzení jen omezený čas a žalovaná narozdíl od ní měla k dispozici zjištění a výsledky kontroly a měla postavení správního orgánu, podle žalobkyně tedy měla možnost vznik škody odvrátit. Míra účasti žalobkyně (resp. Plzeňské banky) a žalované je tedy dle žalobkyně minimálně stejná, což podle ní vyplynulo z doplnění dokazování po zrušení prvních rozhodnutí Nejvyšším soudem. V této souvislosti žalobkyně upozornila na to, že v době, kdy se žalovaná rozhodla trestní oznámení nepodat, měla již několik dní informaci o tom, že Plzeňská banka porušila své povinnosti depozitáře (žalovaná by tudíž měla za vznik škody odpovídat minimálně v rozsahu 20 % a žalobkyně jen 5 %). Poté žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, týkající se náležitostí řádného odůvodnění rozhodnutí, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, podle něhož lze porušení zvláštní povinnosti, jejímž účelem je zabránění vzniku škody, ve srovnání s porušením obecné prevenční povinnosti považovat za významnější. 18. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 19. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 20. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i žalovaná, a to ve výroku I v rozsahu změny zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě co do částky 52 195 258,35 Kč s příslušenstvím, a v dovolání uplatnila následující dovolací důvody. 21. Žalovaná v první řadě namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 2716/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023), pokud žalobě opětovně vyhověl, ačkoliv ji měl zamítnout s tím, že žalobní nárok již byl na základě předchozích Nejvyšším soudem zrušených rozsudků v plném rozsahu uhrazen, neboť žalovaná na základě nich uhradila vyšší částku, než nyní určil odvolací soud [otázka a)]. 22. Následně žalovaná vyslovila nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně existence příčinné souvislosti mezi nesprávním úředním postupem a vznikem škody a v této souvislosti namítala, že pokud odvolací soud hodnotil skutková zjištění odlišně od soudu prvního stupně, měl jí tento svůj názor sdělit a dát jí prostor se k němu vyjádřit, a pokud považoval skutková tvrzení žalované (její obranu) za neprokázaná, měl ji poučit dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. [otázka b)], což odvolací soud neučinil. V této souvislosti žalovaná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23, týkající se zákazu překvapivých rozhodnutí, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009, ohledně nutnosti postupu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. v případě závěru odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení účastníka. 23. Závěrem žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 24. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 26. Dovolání žalobkyně i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustná. 27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 29. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé. 30. Přípustnost dovolání žalobkyně dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka naplnění podmínek pro aplikaci tzv. dělené odpovědnosti dle § 438 odst. 2 obč. zák. (otázka 1), při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, a ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013, neboť odvolací soud se svým rozhodnutím od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud po podrobném zhodnocení skutkových okolností případu a role jednotlivých škůdců při vzniku škody dospěl k závěru, že podmínky pro výjimečné aplikování dělené odpovědnosti dle § 438 odst. 2 obč. zák. jsou v daném případě naplněny (viz odstavce 36 až 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud pak žalobkyně rovněž odkazovala na R 80/1985, tak ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek se takové rozhodnutí nenachází a mělo-li by se jednat o stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85, publikované pod č. 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež je s chybným číslem 80/1985 uváděno v komentářové literatuře u § 438 obč. zák.), tak v něm se žalobkyní citovaný závěr nevyskytuje. 31. Stejně tak odvolací soud nepochybil ani při stanovení míry účasti jednotlivých škůdců na vzniku škody (otázka 2), při němž se měl dle žalobkyně, která se domnívala, že podíl žalované na způsobené škodě by měl být vyšší, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, a dále od judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí (a to od nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Odvolací soud stanovil míru podílu na vzniku škody u jednotlivých škůdců po podrobném zhodnocení jejich vzájemných rolí volnou úvahou dle § 136 o. s. ř., a to u každé z fyzických osob a společnosti UMANA ve výši 15 % (tj. celkem 75 %), neboť byli přímými škůdci, aktivně jednali s cílem finanční prostředky z podílových fondů odčerpat a vyvést do zahraničí, s tím, že společnost UMANA za škodu odpovídá vlastním majetkem a není rozhodující, že šlo o společnost, kterou její jednatelé k uskutečnění podvodu zneužili. Plzeňská banka se na vzniklé škodě dle odvolacího soudu podílela 20 %, neboť zcela zásadním způsobem selhala v pozici depozitáře a v důsledku jejího protiprávního jednání, resp. nečinnosti, bylo možné odčerpání finančních prostředků realizovat. Podíl žalované, která se sice dopustila nesprávného úředního postupu, ale od Plzeňské banky se jí nedostalo včas zásadních informací (podezřelý obchod jí oznámila až GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a. s.), pak určil odvolací soud na 5 % (viz odstavce 35 až 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud v souladu s § 136 o. s. ř. podle své úvahy, která však musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). Výše uvedené úvahy odvolacího soudu nepovažuje Nejvyšší soud za nijak nepřiměřené, neboť odpovídají jeho skutkovým zjištěním, jak jsou popsány výše, a nemohl se jimi odchýlit ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, jenž (pokud jde o stanovení podílu škůdců na způsobení škody) vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností. Zároveň s tím tato úvaha v ničem nevybočila z požadavků, které jsou na ni kladeny jak z hlediska její úplnosti, tak i z hlediska řádného zdůvodnění aplikovaného myšlenkového postupu, který je dostatečně seznatelný, srozumitelný a odpovídá též obecným zásadám logiky a přesvědčivosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019). Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud nemohl odchýlit ani od nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. 32. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají ani související (dle žalobkyně dosud neřešené) otázky, zda může být škůdcem jak společnost UMANA, tak osoby za ni jednající (otázka 4), a zda nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci odůvodňuje zvláštní, vyšší míru účasti žalované jako škůdce na způsobení škody (otázka 5), jejichž prostřednictvím se žalobkyně rovněž pokouší navýšit podíl žalované na způsobené škodě. 33. Zpochybňovala-li žalobkyně skutečnost, že se při stanovování podílů jednotlivých škůdců počítalo i se společností UMANA jako škůdcem, ačkoliv tato společnost jednala prostřednictvím svých dvou společníků a jednatele J. Matoulka a V. Nadě, kteří jsou rovněž mezi škůdci (otázka 4), tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Žalobkyně totiž uvedenou námitku v odvolacím řízení (ani dříve) neuplatnila, ačkoliv bezpochyby mohla, pročež se jí odvolací soud nezabýval. Jeho rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobkyně s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22). Kromě toho nelze nezmínit, že právní předchůdkyně žalobkyně (a později i žalobkyně) v řízení za škůdce označovala všechny výše uvedené subjekty a žalobu podala vůči nim všem. 34. Pokud pak jde o otázku stanovení míry účasti žalované, odpovídající za nesprávný úřední postup jako škůdce na způsobení škody (otázka 5), tak (jak je uvedeno již výše) byla výše podílu jednotlivých škůdců na způsobení škody z důvodu, že ji nelze přesně určit, stanovena v souladu s § 136 o. s. ř. soudem podle jeho úvahy, která byla založena na zjištění takových skutečností, jež vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). Odvolací soud se tedy od judikatury Nejvyššího neodchýlil, pokud při své úvaze zhodnotil konkrétní okolnosti dané věci a míru účasti jednotlivých škůdců na způsobení škody založil na srovnání charakteru a významu jejich povinností a závažnosti jejich porušení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, a ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013). Pokud pak v rozsudcích ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013, a ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012 (na něž předchozí rozsudek odkazuje), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že porušení zvláštní povinnosti, jejímž účelem je zabránění vzniku škody (tj. neprovedení řádné revize komína), nebo úmyslné protiprávní (trestné) jednání lze obecně považovat za významnější než porušení obecné prevenční povinnosti, tak oba tyto rozsudky řešily skutkově zcela odlišné případy od případu nyní řešeného. Navíc nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci spočívající v opožděném podání trestního oznámení nepředstavuje ani porušení zvláštní povinnosti, jejímž účelem je zabránění vzniku škody, natož úmyslné protiprávní (trestné) jednání, a rovněž nebyl porovnáván s porušením pouhé obecné prevenční povinnosti, nýbrž právě s úmyslným protiprávním jednáním a porušením povinností depozitáře, které měly vzniku škody zabránit. S ohledem na výše uvedené tudíž neshledal Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, na základě které tento soud stanovil podíly jednotlivých škůdců na způsobení škody, ani podíl připadající na žalovanou, nijak nepřiměřenými a rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto směru přezkoumatelné, neboť je z něj zřejmé, jakými úvahami se při jejich stanovení odvolací soud řídil. 35. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani otázka způsobu výpočtu podílu žalované na vzniku škody (otázka 3), neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud podíl žalované vypočetl jen z jistiny zaplacené právní předchůdkyní žalobkyně Plzeňskou bankou, nikoliv z jí uhrazeného příslušenství, poněvadž splatnost nároku na náhradu škody vůči žalované nastala až poté, co Plzeňská banka částku 1 134 306 722,29 Kč (tj. 1 043 905 167 Kč na jistinu a 90 411 555 Kč na kapitalizované úroky z prodlení ke dni 4. 4. 2003) uhradila (viz odstavce 40 až 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, totiž v případě dělené odpovědnosti odpovídá škůdce samostatně, a to jen za část škody a jí odpovídající příslušenství, včetně úroku z prodlení s tím, že nebyl-li tento škůdce v prodlení, neměl ani povinnost hradit úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. S ohledem na výše uvedené se tudíž žalovaná nemohla na úkor Plzeňské banky bezdůvodně obohatit dle § 451 obč. zák. a násl. o částku, kterou tato banka uhradila na úroku z prodlení za dobu, kdy sama žalovaná v prodlení nebyla, neboť tímto způsobem Plzeňská banka hradila svůj závazek vyplývající z jejího prodlení, nikoliv závazek žalované, který je představován pouze částí jistiny, kterou Plzeňská banka uhradila na náhradu škody místo žalované, neboť soudy v daném případě dovodily dělenou odpovědnost, která odpovídá podílu žalované na způsobené škodě. Pokud pak v této souvislosti žalobkyně namítala rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3600/2011, tak zcela přehlíží, že své závěry ohledně povinnosti v rámci regresu hradit zaplacené úroky z prodlení, vyslovil Nejvyšší soud ve vztahu k solidární odpovědnosti dlužníků a uvedl, že pokud by soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že v posuzovaném případě se jednalo o odpovědnost dělenou, tak by aplikace ani § 439 obč. zák., ani § 511 odst. 3 obč. zák. nepřicházela do úvahy. Navíc dle těchto závěrů by i v případě solidární odpovědnosti žalovaná byla povinna žalobkyni nahradit jen tu část zaplacených úroků z prodlení, která by připadala na dobu, kdy sama byla v prodlení (což v posuzovaném případě nenastalo). Za dobu, kdy totiž v prodlení sama nebyla, nemá žalovaná povinnost hradit úrok z prodlení, ani v případě dělené, ani solidární odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). 36. Dovolání žalobkyně tudíž bylo odmítnuto jako nepřípustné. 37. Pokud jde o dovolání žalované, pak toto není dle § 237 o. s. ř. přípustné ohledně procesní otázky překvapivosti napadeného rozsudku a povinnosti poučit žalovanou dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (s ohledem na obsah dovolací námitky i obsah odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že žalovaná namítá pouze neposkytnutí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.; poznámka Nejvyššího soudu) [otázka b)], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže vyšel ze skutkových zjištění učiněných před soudem prvního stupně a doplněných v odvolacím řízení a poté posoudil otázku existence příčinné souvislosti sice odlišně od závěru soudu prvního stupně, nicméně v souladu s tvrzeními žalující strany prosazovanými již od podání žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není možno považovat za překvapivé, neboť nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a žalovaná, která se účastnila všech jednání před soudy prvního i druhého stupně, měla opakovaně možnost se jak k argumentaci žalobkyně, tak provedenému dokazování vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo žalobkyní zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23). Pokud pak žalovaná v této souvislosti namítala, že měla být poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že odvolací soud nepovažuje její skutková tvrzení (obranu) za prokázaná, tak zcela přehlíží, že odvolací soud postavil svůj závěr o částečné důvodnosti žaloby na tom, že existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci a vzniklou škodou byla v řízení provedenými důkazy prokázána, nikoliv na neprokázání tvrzení žalované, kterými existenci příčinné souvislosti popírala. Za této procesní situace se tudíž odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, nebo žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009), která je postavena na závěru, že poskytnutí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. je povinností soudu (a jeho neposkytnutí pak vadou řízení) pouze v případě, že soud uzavře, že účastník určité své tvrzení podstatné pro rozhodnutí ve věci neprokázal, nikoliv na tom, že by měl za prokázaný opak, neodchýlil. 38. Dovolání žalované je však přípustné, pokud jde o otázku způsobu rozhodnutí o žalobě v případě, kdy nárok v ní uplatněný již byl v rozsahu, v jakém je důvodná, uspokojen na základě předchozích Nejvyšším soudem zrušených rozsudků [otázka a)], neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 39. Dovolání je důvodné. 40. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dovodil, že splní-li žalovaný (ať již dobrovolně, nebo ve vykonávacím řízení) na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, zaniká tato povinnost, pokud podle hmotného práva skutečně existovala, splněním. Jestliže neexistovala, a rozsudek je tak v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě plnil, pravomocně zrušeno. 41. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo ze dne 11.07.2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 2716/23, stejně jako žalovanou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019) k závěru, že plnil-li žalobce na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, tak v případě, že soud v dalším řízení zjistí, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li pak soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. 42. Tyto závěry pak byly potvrzeny i Ústavním soudem v plenárním nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, kterým byl zamítnut návrh na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř. a v němž Ústavní soud uvedl, že toto ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil s tím, že soud může vycházet z již provedených důkazů a provést jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, a na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), znovu o žalobě rozhodnout, a to stěží jinak, než že ji zamítne, a to buď z důvodu, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl), nebo proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, kterým byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech pak výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici, a jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz tímto rozsudkem z původního sporu. 43. Odvolací soud postavil svůj závěr o částečném vyhovění žalobě co do částky 52 195 258,35 Kč s příslušenstvím na tom, že žaloba je v tomto rozsahu důvodná. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že rozhodoval poté, co byla dle pravomocného rozhodnutí, následně zrušeného Nejvyšším soudem, žalobkyni uhrazena částka 76 645 330,80 Kč (tj. 55 713 750,90 Kč na jistinu a zbytek na úrok z prodlení) a že vzájemný návrh na vydání této částky s příslušenstvím byl vyloučen k samostatnému projednání. Za této procesní situace nemohla vzít žalobkyně dle odvolacího soudu v souladu s § 96 odst. 6 o. s. ř. návrh na zahájení řízení zpět, odvolací soud tedy žalobu projednal věcně a ve výše uvedeném rozsahu jí vyhověl. Odvolací soud se tedy odchýlil od výše uvedené judikatury, neboť ačkoliv věděl, že žalovaná žalobkyni na předmětnou pohledávku na základě prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2010, č. j. 20 C 193/2006-264, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2010, č. j. 20 C 193/2006-286, a prvního rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, které byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 3600/2011-404, zaplatila částku 76 645 330,80 Kč (tj. částku 55 713 750,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 3. 2007 do zaplacení dne 29. 4. 2011), tedy částku vyšší, než jí měla náležet (tj. částka 52 195 258,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 3. 2007 do zaplacení dne 29. 4. 2011), přesto podané žalobě vyhověl, ačkoliv ji měl zamítnout. Jeho právní posouzení věci odvolacím soudem je tak nesprávné. 44. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci, a to v rozsahu otevřeném k dovolacímu přezkumu, tedy v němž bylo dovolání přípustné, existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně ani žalovaná, kromě vad namítaných v rámci dovolacích otázek, jež byly vypořádány výše (žalobkyní tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jeho žalovanou namítaná překvapivost a neposkytnutí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.), netvrdily a další vady se nepodávají ani z obsahu soudního spisu. 45. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, přistoupil Nejvyšší soud k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I v napadeném rozsahu změnil, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Dovolání žalobkyně pak jako nepřípustné odmítl. 46. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., v souladu s nimiž žalované, která byla v řízení úspěšná co do částky 940 323 123,61 Kč s příslušenstvím, tj. v 94,74 %, a žalobkyně pak co do částky 52 195 258,35 Kč s příslušenstvím, tj. v 5,26 % (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, odst. 33), náleží náhrada v rozsahu 89,48 %. 47. Nejvyšší soud proto žalované přiznal náhradu těchto nákladů řízení v celkové výši 9 932 Kč, která představuje 89,48 % z částky 11 100 Kč sestávající z následujících položek: paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 11 100 Kč odpovídající částce 300 Kč za každý z 37 úkonů [§ 1 odst. 3 písm. a), b), c), f) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.], a to za sepis vyjádření k žalobě, vyjádření nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, odvolání proti částečnému zastavení řízení, odvolání proti rozsudku, prvního dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, odvolání proti usnesení o vstupu žalobkyně do řízení, vyjádření k doplnění tvrzení žalobkyně, vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku, návrhu na opravu rozsudku odvolacího soudu a druhého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (za ostatní podání žalované paušální náhrada nenáleží, neboť se nejednalo o podání či návrhy ve věci samé nebo odvolání), za přípravu k jednání a účast na jednáních soudu prvního stupně dne 23. 1. 2009 (přesahující 4 hodiny), 9. 10. 2009 (přesahující 2 hodiny), 23. 7. 2010, 12. 10. 2022, 9. 1. 2023, 2. 8. 2023, 24. 11. 2023, 28. 2. 2024 a 6. 3. 2024 a odvolacího soudu dne 9. 2. 2011, 16. 2. 2011 a 26. 2. 2025. Tuto náhradu je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu