30 Cdo 3058/2025-232 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) K. T. P. a b) Ch. T. P., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 127/2021, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 25 Co 190/2022-133, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 25 Co 190/2022-133, se ve výroku I v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2022, č. j. 16 C 127/2021-32, co do zamítnutí žaloby ohledně částky 65 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2021 do zaplacení mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2022, č. j. 16 C 127/2021-32, se ve výroku I o věci samé v části týkající se částky 65 000 Kč s příslušenstvím z této částky mění tak, že a) žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 9. 2021 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 9. 2021 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se tento rozsudek v uvedené části výroku I potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem v celkové výši 39 976 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Původní žalobkyně (paní N. P. T. H., narozená XY, zemřelá 8. 11. 2023, posledně bytem XY) se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2021 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o zrušení jejího povolení k trvalému pobytu na území České republiky, jež bylo vedeno od 15. 7. 2013 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1528/ZR-2013 a skončilo dne 22. 3. 2021 (dále jen „posuzované správní řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 16 C 127/2021-32, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a původní žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 15. 7. 2013 bylo zahájeno posuzované správní řízení s původní žalobkyní ve věci zrušení jejího povolení k trvalému pobytu z důvodu, že opakovaně závažným způsobem narušila veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých. Správní řízení bylo přerušeno usneseními ze dne 30. 8. 2013 a 27. 5. 2014, neboť trestní řízení týkající se původní žalobkyně nebylo pravomocně skončeno. Proti usnesení o přerušení řízení ze dne 13. 7. 2016 podala původní žalobkyně odvolání. Dne 22. 11. 2016 byl původní žalobkyni vydán průkaz k povolení k pobytu občana třetího státu s platností do 12. 7. 2026. Původní žalobkyně byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, uznána vinnou ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání ve spolupachatelství a trestného činu účasti na zločinném spolčení a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 5 let a k peněžitému trestu ve výměře 500 000 Kč. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 16. 3. 2018. Správní řízení bylo zastaveno dne 22. 3. 2021. Původní žalobkyně vlastnila v České republice nemovitost. Nárok na zadostiučinění uplatnila původní žalobkyně dne 22. 3. 2021 u žalované, která tento nárok odmítla uspokojit. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že předmět posuzovaného správního řízení (zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu) nespadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), neboť předmětem správního řízení bylo právo veřejné povahy. Soud prvního stupně tedy uvedl, že původní žalobkyni nelze přiznat odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení, ale pouze za neučinění úkonu v zákonem stanovené lhůtě, resp. za jednotlivé průtahy, přičemž původní žalobkyně by vznik újmy musela prokázat. Dále soud prvního stupně uzavřel, že původní žalobkyně sice tvrdila, že nepřiměřenou délkou řízení psychicky trpěla, neboť dlouhodobě žije na území České republiky a má zde rodinu, ale byla to ona, kdo svým úmyslným jednáním zapříčinil zákonné zahájení posuzovaného správního řízení, neboť se dopustila závažné trestné činnosti. Toto správní řízení bylo přerušeno z důvodu stále probíhajícího trestního řízení a poté, co bylo v trestní věci původní žalobkyně pravomocně rozhodnuto, bylo správní řízení skončeno s ohledem na délku pobytu původní žalobkyně na území České republiky a dobu uplynulou od páchání trestné činnosti, neboť správní orgán dospěl k závěru, že narušení veřejného pořádku ze strany původní žalobkyně již nelze považovat za dostatečně závažné a zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života. K tvrzení původní žalobkyně, že po dobu správního řízení psychicky trpěla, neboť se obávala o svůj pobyt na území České republiky, soud prvního stupně uvedl, že po celou dobu vedení posuzovaného řízení měla původní žalobkyně povolen pobyt na území České republiky, přičemž mohla čerpat veškeré benefity s tím související. Nový průkaz k povolení k trvalému pobytu jí byl vydán 22. 11. 2016 s platností do 12. 7. 2026. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání původní žalobkyně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 25 Co 190/2022-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil původní žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). Tento rozsudek však byl k dovolání původní žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3288/2022-100, v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k částce 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2021 do zaplacení a výrok II o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť odvolací soud, veden právním názorem, že se na daný typ správního řízení vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou neaplikuje, založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku původní žalobkyně na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, která původní žalobkyni ohledně vzniku této újmy tížila (neboť považoval její tvrzení o vzniku újmy jen za formální, tedy nedostatečná), aniž jí poskytl řádné poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aplikovaného ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. 6. Na to rozhodl odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 25 Co 190/2022-133, kterým rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 65 000 Kč s příslušenstvím z této částky a co do úroku z prodlení z částky 35 000 Kč za dobu od 23. 5. 2021 do 22. 9. 2021 potvrdil, a co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 23. 9. 2021 do zaplacení (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 41 912 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která (částečně ještě v prvním odvolacím řízení) doplnil tak, že správní řízení bylo zahájeno dne 23. 7. 2013, kdy byla původní žalobkyně o jeho zahájení informována, a podrobně zjistil obsah správního spisu s tím, že prvním usnesením o přerušení řízení ze dne 30. 8. 2013 bylo správní řízení přerušeno na dobu 180 dnů od doručení tohoto usnesení (dle odůvodnění ale do doby, dokud nebude v trestním řízení sp. zn. 43 T 2/2010 pravomocně rozhodnuto), druhým usnesením o přerušení řízení ze dne 27. 5. 2014 pak bylo přerušeno na dobu nejdéle do 31. 12. 2014 (dle odůvodnění rovněž do doby, dokud nebude v trestním řízení sp. zn. 43 T 2/2010 pravomocně rozhodnuto). Policie České republiky provedla dne 5. 8. 2013 šetření na adrese XY, a zjistila, že tyto nemovitosti vlastnil P. T. H. (ročník XY) a bydlela tam původní žalobkyně se synem – žalobcem b); její druhý syn – žalobce a) bydlel u otce a původní žalobkyni navštěvoval o víkendech a prázdninách. Správní řízení bylo zastaveno dne 22. 3. 2021 s odkazem na trestní řízení sp. zn. 43 T 2/2010 a s tím, že původní žalobkyně má jen tento jeden záznam v Rejstříku trestů, pobývá v České republice od roku 1992, od roku 1997 má uděleno povolení k trvalému pobytu a na základě povolení k pobytu rodinného příslušníka zde pobývá i její partner a 2 dospělí synové, kteří nabyli občanství České republiky. Správní orgán tudíž uzavřel, že s ohledem na délku pobytu, přítomnost rodinných příslušníků a uplynulou dobu od spáchání trestného činu již nebylo možno považovat narušení veřejného pořádku původní žalobkyní za dostatečně závažné a zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života. O zastavení řízení byla původní žalobkyně informována dne 22. 3. 2021. Dále odvolací soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 3. 2022, č. j. OAM-123079-18/MC-2017, byla zamítnuta žádost původní žalobkyně o vydání průkazu k povolení k trvalému pobytu ze dne 1. 6. 2017, kterou odůvodnila soužitím s občanem České republiky, žalobcem a), svým synem, který ale nebyl v bydlišti původní žalobkyně zastižen. Toto řízení bylo přerušeno do skončení posuzovaného správního řízení a poté, co žalobce a) překročil hranici 21 let, byl návrh zamítnut. 8. Odvolací soud (stejně jako ve svém prvním rozsudku) odmítl úvahu původní žalobkyně, že správní orgán nesmí zahájit řízení, dokud není pravomocně rozhodnuto o trestu a vině v trestním řízení, jako lichou a uvedl, že procesní postup správního orgánu byl založen na zákonném podkladu a pokud by původní žalobkyni měla vzniknout újma, protože správní řízení nemělo být vůbec zahájeno, odpovědnostním titulem by mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze, bylo-li by zrušeno či změněno. Odvolací soud v dané věci taktéž neshledal, že by posuzované správní řízení zasáhlo do vlastnického práva původní žalobkyně, která sice k 6. 1. 2022 vlastnila na území České republiky nemovitost na adrese svého bydliště, tuto však v době vedení posuzovaného správního řízení vlastnil pan P. T. H. Navíc vlastnictví nemovitosti v České republice není podmíněno existencí trvalého pobytu. Původní žalobkyně tak zjevně směšuje hrozby, kterým čelila v trestním řízení, kde existuje trest v podobě propadnutí majetku či propadnutí věci a rovněž peněžitý trest, které jí mohly být uloženy; tato pociťovaná újma však nemá žádnou souvislost s řízením o zrušení trvalého pobytu. Pokud však jde o dopad posuzovaného správního řízení (a případného zrušení trvalého pobytu na území České republiky) do soukromého života původní žalobkyně, dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované správní řízení bylo řízením o základních právech původní žalobkyně, která žila v České republice od roku 1992, od roku 1997 zde měla povolen trvalý pobyt, měla zde děti, z nichž starší (tehdy již zletilý) syn bydlel ve stejném domě jako původní žalobkyně a mladší syn žil u svého otce (trestně stíhaného společně s původní žalobkyní) a původní žalobkyně se s ním stýkala; oba synové se pak v průběhu posuzovaného správního řízení stali českými občany. Z těchto důvodů tedy odvolací soud původní žalobkyni nepoučil dle § 118a o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že jí svědčilo právo na přiměřenou délku posuzovaného správního řízení, a vznik nemajetkové újmy z jeho nepřiměřené délky na její straně se tedy presumuje. 9. Odvolací soud zopakoval, že posuzované správní řízení trvalo od 23. 7. 2013 (kdy se o něm původní žalobkyně dozvěděla) do 22. 3. 2021, tedy 7 let a 8 měsíců. Doba přerušení řízení se zásadně započítává do celkové délky řízení, přičemž odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že i trestní řízení (pro které bylo posuzované správní řízení přerušeno) bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým a původní žalobkyni byla poskytnuta satisfakce již v jeho rámci, a to zohledněním délky řízení při úvaze o trestu (řízení o odškodnění původní žalobkyně za nepřiměřenou délku trestního řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 10/2019). Složitost posuzovaného správního řízení byla obvyklá dané problematice (nebyl podán žádný opravný prostředek, bylo aplikováno české právo a dokazování bylo prováděno dotazy a místním šetřením), z hmotněprávního i procesněprávního hlediska tedy šlo o řízení jednoduché. Původní žalobkyně byla v řízení zcela pasivní, délku posuzovaného řízení tak nikterak neovlivnila. Postup správního orgánu byl až do 31. 3. 2014 plynulý, nejednalo se o svévolně zahájené řízení, podnětem byl nepravomocný odsuzující rozsudek vydaný v trestním řízení proti původní žalobkyni. První nečinnost správního orgánu trvala od 31. 3. 2014 do 22. 5. 2014 a druhý průtah od 1. 1. 2015 do 22. 3. 2021. Postup správního orgánu v těchto obdobích tedy nebyl plynulý, nesměřoval k urychlenému rozhodnutí ve věci, za celé řízení byla vydána jen dvě usnesení o přerušení řízení na dobu určitou (informace o přerušení řízení až do pravomocného skončení trestního řízení byla obsažena jen v odůvodnění), a i po uplynutí doby přerušení zůstal správní orgán nečinný a tato nečinnost skončila až rozhodnutím o zastavení řízení. Odvolací soud dále zohlednil, že se původní žalobkyně po několik let dopouštěla jako člen zločinecké skupiny páchání trestné činnosti, za což byla trestně stíhána již dlouho před zahájením posuzovaného správního řízení. Jak samo vědomí, že od roku 2003 páchala trestnou činnost, tak trestní řízení vystavovalo žalobkyni obavám o její pobyt v České republice. Odvolací soud tudíž uzavřel, že až do roku 2018 tak právě trestní řízení působilo uvedené psychické utrpení. Navíc původní žalobkyně již v roce 2016 obdržela od žalované prodloužení pobytu do roku 2026 a nebyla v pobytu v České republice nijak limitována, takže v době vedení posuzovaného správního řízení neexistovala reálná hrozba ukončení jejího trvalého pobytu, ani neexistovala reálná akutní hrozba zásahu do jejího práva na respektování rodinného a soukromého života, případně vlastnického práva. Navíc význam předmětu řízení pro původní žalobkyni se v průběhu řízení měnil. Od roku 2005 až do roku 2018 působilo tvrzenou újmu v podobě hrozby vystěhování právě trestní řízení, nikoliv formálně vedené posuzované správní řízení, kde byla původní žalobkyně opakovaně ujištěna, že do doby skončení trestního řízení nebude rozhodováno. Samotné vyhoštění původní žalobkyně by pak automaticky neznamenalo rozdělení rodiny, neboť to je závislé na volbě ostatních příslušníků a na jejich rodinných vazbách, a to zejména v situaci, kdy jsou ve stejném trestním řízení stíháni oba rodiče. Odvolací soud tudíž uzavřel, že újma původní žalobkyně vyvolávaná posuzovaným správním řízením v době vedení trestního řízení byla zcela zanedbatelná. Následně od března 2018 do března 2021 byla původní žalobkyně (stejně jako otec jejích dětí) vystavena hrozbě vyhoštění jen v souvislosti s posuzovaným správním řízením, avšak již předtím obdržela povolení k trvalému pobytu. O skutečném marginálním významu posuzovaného správního řízení pro původní žalobkyni pak dle odvolacího soudu svědčí i naprostá procesní pasivita, kterou lze vnímat i jako projev lhostejnosti k výsledku tohoto řízení s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Dále odvolací soud uvedl, že újma způsobená původní žalobkyni řízením sp. zn. OAM-123079-18/MC-2017 (řízení o žádosti původní žalobkyně o vydání průkazu k povolení k trvalému pobytu ze dne 1. 6. 2017) byla předmětem samostatného odškodňovacího řízení, navíc původní žalobkyně nemohla v souvislosti s negativním rozhodnutím vydaným v tomto dalším správním řízení v roce 2022 utrpět újmu v posuzovaném správním řízení, skončeném již rok předtím. 10. Odvolací soud uzavřel, že posuzované správní řízení, které trvalo 7 let a 8 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé a původní žalobkyni tak náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu tím způsobenou. S ohledem na postup správního orgánu pak nepovažoval odvolací soud konstatování porušení práva v tomto případě za dostačující. Pokud jde o stanovení výše finančního zadostiučinění, tak odvolací soud v dané věci shledal okolnosti pro snížení základní částky odškodnění za jeden rok řízení pod judikaturou dovozené rozmezí, neboť původní žalobkyně se domáhala odškodnění za nejistotu spojenou s jejím pobytem na území České republiky, a to za situace, kdy tato její nejistota plynula, jak sama uváděla, jednak z probíhajícího trestního řízení a jednak z probíhajícího správního řízení. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že trestní řízení a jeho možný výsledek měli významnější dopady do osobního života, a dovodil, že adekvátní základní částka zadostiučinění za rok řízení činí 7 500 Kč (za první dva roky řízení v poloviční výši), a to i z důvodu, aby v případě přiznání částky 15 000 Kč za rok řízení nedocházelo i k odškodnění újmy – nejistoty, která pro původní žalobkyni plynula z trestního řízení (ačkoliv za nepřiměřenou délku trestního řízení byla již žalobkyně odškodněna). Výši základního zadostiučinění za celou délku posuzovaného správního řízení tak odvolací soud vypočetl na 50 000 Kč, načež přistoupil k modifikaci této základní částky, kterou pro postup správního orgánu, jenž významnou měrou přispěl k celkové délce řízení, navýšil o 20 % a s ohledem na výše zmíněné okolnosti řízení s jinak standardním významem ji snížil pro kritérium významu předmětu řízení pro původní žalobkyni o 30 %. K modifikaci základní částky pro složitost řízení a jednání poškozené odvolací soud důvod neshledal. Celkové zadostiučinění tak odvolací soud vypočetl na částku 35 000 Kč, kterou považoval za odpovídající zásahu do práv původní žalobkyně a obecně sdílené představě o spravedlnosti s ohledem na shora popsané konkrétní okolnosti, a přitom zcela odpovídající zadostiučinění přiznanému za téměř shodných skutkových okolností ostatním poškozeným stíhaným společně s původní žalobkyní, s nimiž bylo rovněž vedeno řízení o zrušení trvalého pobytu (a na které odkazovala sama původní žalobkyně). Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že původní žalobkyni přiznal částku 35 000 Kč s příslušenstvím z této částky od 23. 9. 2021, neboť šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání tohoto nároku žalované uplynula až dne 22. 9. 2021. Ve zbytku výroku o věci samé pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla původní žalobkyně dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 65 000 Kč s příslušenstvím z této částky. 12. Na úvod dovolání původní žalobkyně uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv, přičemž dovolací soud je povinen se zabývat otázkou protiústavnosti v rámci dovolacího řízení ex officio, a to bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Nato vymezila následující dovolací důvody. 13. Nejprve původní žalobkyně namítala, že je napadené rozhodnutí, pokud jde o stanovení základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení ve výši 7 500 Kč, překvapivé, nelogické a v rozporu s konstantní judikaturou (k tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20) (otázka 1). 14. Dále uváděla, že výklad odvolacího soudu nenaplňuje princip právní jistoty, k čemuž zformulovala dvě dle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené právní otázky, a to zda lze provádět srovnání rozhodnutí o obdobných věcech, pokud jsou existující rozhodnutí v rozporu s konstantní judikaturou, a zda je primárním základem posuzování věci ve smyslu aplikace principu právní jistoty posuzování souladu srovnávaného rozhodnutí s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Těmito otázkami mířila původní žalobkyně na závěr odvolacího soudu, že přiznané zadostiučinění odpovídá zadostiučinění přiznanému za téměř shodných skutkových okolností ostatním poškozeným stíhaným společně s ní, s nimiž bylo rovněž vedeno řízení o zrušení trvalého pobytu, a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20 (otázka 2). 15. Původní žalobkyně rovněž namítala, že se v případě „čistě“ správního řízení neuplatní princip krácení základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení na polovinu, jenž byl vysloven pro soudní řízení, které není vázáno procesními lhůtami pro rozhodnutí, ale v posuzovaném správním řízení mělo být rozhodnuto do 60 dnů (otázka 3). Dle původní žalobkyně by měl dovolací soud rozhodnout otázku krácení základní částky odškodnění za první dva roky nepřiměřeně dlouhých správních řízení, v nichž se uplatní zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, jinak, než jak ji posoudil v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1532/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013, nebo ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023. Rovněž by měl dovolací soud dle původní žalobkyně zodpovědět otázku, zda se v případě čistě správního řízení (bez soudního přezkumu správního rozhodnutí) krátí základní částky za první 2 roky řízení o 50 %, která dle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. 16. Dále původní žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, a ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (otázka 4). Nepřezkoumatelnost spatřovala v tom, že odvolací soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a shledal důvod pro zvýšení této částky o 20 % a pro její snížení o 30 %, z čehož logicky plyne snížení částky odškodnění o 10 % (tj. na celkovou částku odškodnění 45 000 Kč; poznámka Nejvyššího soudu). Odvolací soud však tuto základní částku snížil o 30 % na částku 35 000 Kč, tedy o 20 % více, aniž tuto disproporci jakkoliv vysvětlil. 17. Původní žalobkyně se rovněž vymezila proti závěru odvolacího soudu o vázanosti posuzovaného správního řízení na řízení trestní, neboť se jedná o řízení na sobě nezávislá a v době zahájení posuzovaného správního řízení neexistoval žádný důvod pro jeho vedení (otázka 5). Tímto závěrem se pak měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021. 18. V souvislosti s výše uvedeným pak původní žalobkyně namítala i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (zmatečnost) (otázka 6), neboť dle ní odvolací soud uzavřel, že si zahájení posuzovaného správního řízení způsobila sama a že je to vázáno na její trestní řízení, ačkoliv ze skutkových okolností věci vyplývá, že na straně Ministerstva vnitra došlo při zahájení posuzovaného správního řízení ke zneužití práva. To pak původní žalobkyně spatřovala v tom, že deklarovaný důvod zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu původní žalobkyně dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých anebo důvodného nebezpečí ohrožení bezpečnosti státu, nikdy neexistoval a správní orgán tudíž podle ní sledoval důvod zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tedy odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně, což však neodůvodňovalo zahájení posuzovaného správního řízení, a rovněž znamenalo neúčelnost jeho přerušení z důvodu probíhajícího trestního řízení. K tomuto období tak dle původní žalobkyně nelze přihlížet jako k meritornímu vyřizování věci. Dále původní žalobkyně uváděla, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je objektivní odpovědností, tedy „je nutno považovat veškeré úkony, které se v rámci postupu v dané věci exekučního soudu a exekutora jevily jako úkony právními, po skončení postupu ve smyslu zastavení řízení, za úkony protiprávní“. V této souvislosti původní žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 301/98, ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a namítala rozpor i se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010, ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020. 19. Dle původní žalobkyně je napadené rozhodnutí navzdory závěrům vyplývajícím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, rovněž disproporční, neboť ačkoliv jí nelze ničeho vytknout, došlo ke zcela extrémnímu krácení základní částky, čímž se vytratila proporcionalita mezi tím, za co může stát a za co původní žalobkyně (otázka 7). 20. Konečně původní žalobkyně namítala, že by rozmezí základní částky zadostiučinění za rok řízení, které bylo stanoveno před 12 lety v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, mělo být valorizováno z důvodu významné změny ekonomických podmínek, jakými jsou turbulentní doba posledního roku, extrémní inflace, změna životní úrovně a růst platů, a tuto právní otázku by tedy Nejvyšší soud měl posoudit jinak, než jak učinil např. v rozsudcích ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usneseních ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021 (otázka 8). Ignorování podstatné změny životní úrovně považovala původní žalobkyně za zásah do svých základních práv v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a poukázala rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaný pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 21. Závěrem původní žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 22. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 23. Protože původní žalobkyně dne 8. 11. 2023 (po podání dovolání) zemřela, bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 16 C 127/2021-207, rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě pokračováno jako s jejími procesními nástupci se žalobci a) a b), kteří projednávaný nárok nabyli rovným dílem. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 25. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné. 26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 27. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 28. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 29. Jestliže původní žalobkyně na úvod dovolání obecně tvrdila, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv (aniž by uvedla v jakém směru), a tudíž je dovolání přípustné již z důvodu tvrzeného zásahu do základních práv bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela opomíjí, že i dle jí odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je ale třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se původní žalobkyně mylně domnívá. V této části je tudíž dovolání vadné, neboť v tomto rozsahu neobsahuje ani řádné formulování dovolacího důvodu (právní otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena), ani řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 30. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců (resp. původní žalobkyně) není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s mírou modifikace přiměřeného zadostiučinění pro jednotlivá kritéria. 31. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda lze s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci snížit základní částku odškodnění za jeden rok řízení pod hranici 15 000 Kč (otázka 1). Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud s poukazem na zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro původní žalobkyni, vyšel při stanovení základní výše zadostiučinění nikoliv z částky 15 000 Kč za první dva roky a každý následující rok trvání řízení, jak by tato částka vyplývala z doporučeného rozmezí vyjádřeného ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nýbrž z poloviční částky 7 500 Kč, přičemž tento postup odůvodnil poukazem na význam posuzovaného správního řízení pro původní žalobkyni ve vztahu k souběžně probíhajícímu trestnímu řízení, které mělo do jejího života mnohem závažnější dopady, a za jehož délku již byla původní žalobkyně odškodněna s tím, že v případě přiznání částky 15 000 Kč za rok řízení by došlo i k odškodnění újmy – nejistoty, která pro původní žalobkyni plynula z trestního řízení (viz odstavec 46 odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Výslednou částku zadostiučinění poté odvolací soud dále krátil o 30 % pro kritérium významu předmětu řízení pro původní žalobkyni, což odůvodnil marginálním významem posuzovaného správního řízení pro ni po dobu souběžného vedení trestního řízení (které probíhalo až do roku 2018, tedy po většinu délky posuzovaného správního řízení), jež působilo tvrzenou újmu v podobě hrozby ukončení pobytu v České republice, na rozdíl od formálně vedeného posuzovaného správního řízení, v němž byla původní žalobkyně opakovaně ujištěna, že do doby skončení trestního řízení nebude rozhodováno (viz odstavce 42 a 48 odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Tento postup odvolacího soudu tak (matematicky vyjádřeno) ve svém konečném výsledku představuje krácení základní částky odvozené od Stanoviskem doporučené spodní hranice odpovídající částce 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, jakož i za každý další rok tohoto trvání, pro kritérium významu tohoto řízení pro poškozenou o celkových 75 % (neboť o 30 % byla krácena již o 50 % snížená částka). Odvolací soud se tudíž od závěrů Stanoviska či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ani od dalších původní žalobkyní odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, neodchýlil, neboť ze základní částky za rok řízení ve výši 15 000 Kč ve své podstatě vyšel a následně přiznané zadostiučinění krátil pro kritérium významu předmětu řízení pro původní žalobkyni (byť toto krácení poněkud zbytečně rozdělil mezi krácení jednak částky za rok řízení a jednak částky za celkovou dobu řízení), což nelze s ohledem na výše uvedené závažné okolnosti případu považovat za zjevně nepřiměřené či dokonce za projev libovůle soudu. Pokud pak původní žalobkyně poukazovala i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, tak od jeho závěrů se odvolací soud rovněž nemohl odchýlit, neboť ten se věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. 32. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani otázkami, zda lze provádět srovnání rozhodnutí o obdobných věcech, pokud jsou existující rozhodnutí v rozporu s konstantní judikaturou, a zda je primárním základem posuzování věci ve smyslu aplikace principu právní jistoty posuzování souladu srovnávaného rozhodnutí s konstantní judikaturou dovolacího soudu (otázka 2), neboť odvolací soud přiznané zadostiučinění nestanovoval srovnáním s jinými (nijak blíže nespecifikovanými) rozhodnutími, nýbrž je určil zcela jiným postupem popsaným ve Stanovisku, pouze na závěr nad rámec svých právních úvah obecně (bez jakéhokoliv vlivu na výpočet přiznané částky) uvedl, že přiznané zadostiučinění odpovídá zadostiučinění přiznanému za téměř shodných skutkových okolností ostatním poškozeným stíhaným společně s původní žalobkyní, s nimiž bylo rovněž vedeno řízení o zrušení trvalého pobytu (a na které odkazovala sama původní žalobkyně). Na vyřešení výše formulovaných otázek tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 33. Ani otázka, zda se i v případě správních řízení, která jsou regulována zákonnými lhůtami, krátí základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku těchto řízení za první dva roky jejich trvání na polovinu (otázka 3), přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně. Uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence původní žalobkyní zdůrazňovaných lhůt, jimiž je vázáno správní řízení, na tento závěr nemá žádný vliv (srov. část VI Stanoviska, z něhož pak vycházejí i původní žalobkyní uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1532/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2860/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 2970/23). Pokud pak jde o odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, tak ten výše uvedenou otázku nijak neřešil, neboť v tomto směru posoudil dovolání jako vadné. Nejvyšší soud současně nevyhověl požadavku původní žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani s ohledem na její argumentaci uvedenou v dovolání, neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. 34. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založená ani otázkami (ne)vázanosti posuzovaného správního řízení na trestní řízení původní žalobkyně (otázka 5) a namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu (otázka 6), neboť obě tyto otázky jsou založeny na tvrzení původní žalobkyně, že posuzované správní řízení bylo zahájeno, ačkoliv k takovému postupu neexistoval žádný důvod, čímž se Ministerstvo vnitra dopustilo zneužití práva. Tím však původní žalobkyně předkládá vlastní skutkovou verzi případu, jež neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu, který uzavřel, že procesní postup správního orgánu měl zákonný podklad, tedy že zde důvody k zahájení posuzovaného správního řízení existovaly, žádné zneužití práva ze strany státu tudíž neshledal a toto se nepodává ani ze způsobu a důvodu ukončení tohoto řízení (viz odstavce 16, 19 a 20 odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Původní žalobkyně tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 35. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se ke zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (otázka 7), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritérii složitosti věci, jednáním poškozené a významem předmětu řízení pro ni, ale neopomenul zhodnotit ani zjištěná pochybení správního orgánu v řízení, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, a původní žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). 36. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou, že rozmezí základních částek za rok trvání řízení dovozené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 (a potvrzené Stanoviskem), by mělo být valorizováno s ohledem na změnu ekonomické situace, životní úrovně a růst platů (otázka 8), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při stanovení základní částky ze stanoveného rozmezí vyšel a k jeho valorizaci nepřistoupil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo původní žalobkyní odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, publikovaném pod č. 4/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost proti němuž byla zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s původní žalobkyní citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to náhradě škody na zdraví. Rovněž se neodchyluje ani od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jež poukazují na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám. Tato výše je pak v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Poukazovala-li původní žalobkyně v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak tyto na danou věc rovněž nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Obdobná situace pak je i ohledně odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se vztahuje k zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, jenž se týká odpovědnosti státu za omezení osobní svobody. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku původní žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na jí předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). 37. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky způsobu výpočtu výsledné částky zadostiučinění souvisejícího s modifikacíi základní částky (otázka 4), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 38. Dovolání je důvodné. 39. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 40. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3). 41. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného finančního zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016). Přesto však judikatura Nejvyššího soudu dospěla ke stanovení postupu, jenž má k určení přiměřené výše finančního zadostiučinění vést, neboť vyžaduje, aby odůvodnění výše tohoto zadostiučinění vycházelo ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení (15 000 Kč až 20 000 Kč) s následným procentuálním připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z hodnocení kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. například původní žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo část VI Stanoviska, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2174/12). 42. Uvedený postup přitom odvolací soud v napadeném rozsudku aplikoval, neboť v souladu se zmíněnou judikaturou určil základní částku zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného správního řízení, kterou upravoval v závislosti na závěrech plynoucích ze zhodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, načež dospěl ke konečné částce ve výši 35 000 Kč (viz odstavce 46 až 48 odůvodnění napadeného rozsudku). Pochybil však při jejím výpočtu, neboť stanovil základní částku odškodnění za jeden rok trvání posuzovaného správního řízení na 7 500 Kč a za první dva roky v poloviční výši (to již při zohlednění 50 % snížení z důvodu posouzení kritéria významu předmětu řízení pro původní žalobkyni, jak je rozebráno výše), za celou dobu trvání řízení (7 let a 8 měsíců) tedy vyčíslil základní částku na 50 000 Kč, kterou následně zvýšil pro postup správního orgánu o 20 % a snížil ji o dalších 30 % pro kritérium významu předmětu řízení pro původní žalobkyni. Při výpočtu těchto dalších modifikací však pochybil, neboť místo snížení o 30 % započetl snížení o 50 %, ačkoliv z předchozího textu je zřejmé, že se má jednat o 30 %, čímž přiznané zadostiučinění chybně snížil o 10 000 Kč. Za situace, kdy jinak správně aplikovaný postup vedl odvolací soud ke stanovení přiměřeného zadostiučinění ve výši o 10 000 Kč nižší, než by odpovídalo řádnému výpočtu, zde přitom není dán žádný důvod pro to, aby se žalobcům jako právním nástupcům původní žalobkyně s rovným podílem na předmětné pohledávce nemělo dostat náhrady právě v této správně vypočtené výši, a to přesto, že i nižší částka, která byla původní žalobkyni zatím přiznána, se ještě může nacházet v širším pásmu jinak akceptovatelné přiměřenosti. Odvolací soud se totiž svým postupem, který není jen pouhým zaokrouhlením výsledné částky v řádu jednotek korun a který by současně mohl vést k nepřijatelnému závěru, že jakékoliv finanční zadostiučinění, k němuž soud dospěje na základě judikaturou dovozeného postupu, lze poté do určité míry (při zachování celkové přiměřenosti výše plnění) dále snižovat, fakticky dopustil dalšího krácení základní částky, které se však již v hodnocení žádného z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk nijak neodráží, pročež zakládá procesní deficit v podobě soudní libovůle. 43. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v závislosti na ostatních závěrech odvolacího soudu, které původní žalobkyně v dovolání relevantně nezpochybnila, každému z žalobců náleží k doplacení částka 5 000 Kč, a to spolu s příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (jenž ke dni 23. 5. 2021, od kterého původní žalobkyně zákonný úrok z prodlení požadovala, činil 8,25 % ročně), a plynoucím od data následujícího po dni, k němuž odvolací soud vztáhl splatnost zažalovaného plnění (viz odstavec 49 odůvodnění napadeného rozsudku), což nebylo v dovolání zpochybněno. 44. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci v přezkoumávaném rozsahu existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady původní žalobkyně (kromě otázky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku v rozsahu stanovení výsledné částky přiměřeného zadostiučinění) nenamítala a nepodávají se ani z obsahu spisu. Pokud původní žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v rozsahu stanovení výsledné částky přiměřeného zadostiučinění, tak z výše uvedeného je zřejmé, že nepřezkoumatelností, tedy nedodržením povinnosti řádně a logicky odůvodnit rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13), napadený rozsudek zatížen není. Odvolací soud se pouze dopustil při stanovení výše přiznaného zadostiučinění početní chyby s tím, že z celého odůvodnění napadeného rozsudku bylo zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jak hodlal přiměřené zadostiučinění stanovit, čímž požadavkům na přezkoumatelnost odůvodnění svého rozhodnutí vyhověl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Tato přezkoumatelnost pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž byla původní žalobkyně zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). 45. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, přistoupil Nejvyšší soud k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I v napadeném rozsahu změnil, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. 46. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., v souladu s nimiž žalobcům přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod č. 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyslovený závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše). 47. Nejvyšší soud proto žalobcům přiznal náhradu těchto nákladů řízení v celkové výši 39 976 Kč, která sestává z následujících položek: 1) odměna advokáta ve výši 21 700 Kč za 7 účelně provedených úkonů právní služby po 3 100 Kč za každý úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, ve znění účinném do 31. 12. 2024 – k určení tarifní hodnoty srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14], a to za sepis žaloby (sepis repliky k vyjádření žalované ze dne 9. 12. 2021 a doplnění tvrzení ze dne 6. 1. 2022 nepovažuje Nejvyšší soud za účelné úkony právní služby, neboť původní žalobkyni nic nebránilo všechna potřebná tvrzení uvést již v žalobě), za účast na jednání před soudem prvního stupně dne 9. 3. 2022, za sepis odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (sepis jeho odůvodnění pak Nejvyšší soud nehodnotí jako účelný úkon právní služby, neboť původní žalobkyni nic nebránilo pojmout toto odůvodnění již do odvolání), za účast na jednání před odvolacím soudem dne 30. 6. 2022, za sepis dovolání proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu (sepis doplnění dovolání ze dne 16. 9. 2022 a 4. 10. 2022 nepovažuje Nejvyšší soud za účelné úkony právní služby, neboť původní žalobkyni nic nebránilo všechna potřebná tvrzení uvést již v samotném dovolání; stejně tak hodnotí Nejvyšší soud i doplnění odvolání ze dne 21. 9. 2023 učiněné bez výzvy soudu, v němž původní žalobkyně pouze opakovala a rozvíjela svou předchozí odvolací argumentaci), za účast na jednání před odvolacím soudem dne 21. 9. 2023 a za sepis dovolání proti nyní napadenému rozsudku [sepis vyjádření k odvolání žalované proti přerušení řízení do skončení řízení o pozůstalosti původní žalobkyně ze dne 22. 1. 2024 pak rovněž účelný úkon právní služby nepředstavuje, neboť v době jeho uskutečnění již Mgr. Ing. Jan Bouček z důvodu jejího úmrtí původní žalobkyni nezastupoval a žalobci a) a b) se účastníky řízení dosud nestali]; 2) odměna advokáta ve výši 900 Kč za 1 účelně provedený úkon právní služby [§ 7 bod 3, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 2 písm. c), § 12 odst. 4 advokátního tarifu v účinném znění], a to za sepis odvolání proti zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání (sepis jeho doplnění Nejvyšší soud nehodnotí jako účelný úkon právní služby, neboť žalobcům nic nebránilo pojmout toto odůvodnění již do odvolání); 3) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 2 100 Kč odpovídající částce 300 Kč za každý ze shora uvedených 7 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024); 4) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč, tj. 2x 450 Kč za 1 úkon právní služby při zastupování dvou osob (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu v účinném znění); 5) soudní poplatek ze žaloby ve výši 2 000 Kč a z dovolání proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu ve výši 7 000 Kč; 6) náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5 376 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobců je plátcem této daně. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobcům ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu