30 Cdo 3254/2025-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Muramax RP Holding s.r.o., IČO 06390382, sídlem v Kolíně, Na Pobřeží 84, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 8 584 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 312/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2025, č. j. 53 Co 196/2025-124, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se na žalované domáhala částky 8 584 057 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce daňových řízení. Daňová řízení byla zahájena daňovou kontrolou dne 27. 6. 2018, dne 14. 1. 2019 a 12. 2. 2019 a skončila rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2022. Dle žalobkyně šetření finančního úřadu v rámci posuzovaných daňových řízení poškodilo její pověst u obchodních partnerů, kteří s ní ukončili spolupráci, v důsledku čehož došlo na straně žalobkyně ke vzniku škody v podobě ušlého zisku. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované, ta přípisem ze dne 12. 12. 2023 nárok žalobkyně odmítla. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 22 C 312/2023-97, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky ve výši 8 584 057 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 584 057 Kč za dobu od 28. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. 5. Otázka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce posuzovaného řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud dovodil, že nepřiměřená délka řízení nemůže být příčinou škody. Tou mohou být vždy jen průtahy v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 704/2025). To činí odkazy dovolatelky na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nepřípadnými, neboť Stanovisko se týká náhrady nemajetkové újmy, nikoli náhrady škody. Co se týče odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, je třeba uvést, že hovoří-li Nejvyšší soud o nutnosti „posoudit příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty a žalobcem tvrzenou škodou“, jde o nešťastné vyjádření nutnosti posoudit příčinnou souvislost mezi příčinou spočívající v tom, že řízení trvalo dle tvrzení tamní strany žalující dlouho a následkem v podobě škody. Nejvyšší soud tím nemínil měnit své judikaturní závěry uvedené výše. 6. Skutečnost, že v posuzovaném řízení mělo docházet k záměrné a účelové nečinnosti, jak namítá žalobkyně, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Odvolací soud žádné průtahy v řízení ve smyslu neodůvodněné nečinnosti neshledal. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). 7. Otázka společného působení více příčin na vzniku škody přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá v situaci, kdy žalobkyně neprokázala jednu z (v této dovolací otázce) uváděných společných příčin, a to nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení. Posouzení další příčiny tvrzené škody (tj. vyfabulovaného trestního oznámení) se tak v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, jestliže samo o sobě nemohlo žalobkyní tvrzenou škodu způsobit, jak v průběhu řízení žalobkyně opakovaně zdůraznila, ale muselo by ji způsobit ve spojení s výše uvedeným nesprávným úředním postupem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Námitkou vady řízení spočívající v neprojednání celého rozsahu žaloby se Nejvyšší soud nemohl zabývat v situaci, kdy dovolání není přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). 9. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části potvrzující výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné. 10. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu