30 Cdo 3296/2025-361 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) B. K. a b) nezletilého AAAAA(pseudonym), zastoupených JUDr. Klárou Radkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 78/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 54 Co 118/2025-290, takto: I. Dovolací řízení o dovolání žalobkyně a) se zastavuje. II. Dovolání žalobce b) se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout v souvislosti s průběhem opatrovnického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 62/2019, které navazovalo na dřívější řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 61 Nc 2654/2015 (dále též jen „posuzované řízení“). Žalobkyně a) požadovala náhradu škody ve výši 360 000 Kč odpovídající nákladům vzniklým v souvislosti se zajištěním speciálních vzdělávacích potřeb žalobce b), dále náhradu nákladů vynaložených na speciální zdravotní péči a speciální dietu žalobce b) ve výši 364 000 Kč, náhradu nákladů právního zastoupení v soudních sporech ve výši 350 000 Kč, přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč odrážející ztrátu na výdělku žalobkyně a) a konečně omluvu za újmu způsobenou na zdraví žalobce b). Žalobce b) vznesl požadavek na přiměřené zadostiučiní za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč stanovené ve výši jeho případného školného ve vyhovujícím školním zařízení a na omluvu za způsobenou újmu na zdraví. 2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 12 C 78/2022-246, žalobu ve vztahu k oběma žalobcům zcela zamítl (výroky I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v nákladovém výroku III jej změnil tak, že žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku [tj. ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou] potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I, II a III, napadli oba žalobci včasným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Žalobkyně a) svým podáním ze dne 21. 1. 2026, jež bylo dovolacímu soudu doručeno téhož dne, vzala dovolání za svou osobu v celém rozsahu zpět. Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 3 větou druhou o. s. ř. dovolací řízení o dovolání žalobkyně a) zastavil. 6. Dovolání žalobce b) pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Důvod, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a to poté, co se ztotožnil jak s jeho skutkovými závěry, tak i s jeho závěry právními (viz bod 19 odůvodní napadeného rozsudku), vycházel z jeho závěru, v souladu s nímž v posuzovaném řízení nebylo zjištěno vydání žádného nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), ani žádný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, když soudy v tomto řízení postupovaly plynule a bez průtahů, celková délka tohoto řízení byla přiměřená a soud nepochybil ani tím, že se s ohledem na okolnosti případu rozhodl zadat vypracování znaleckého posudku a že z vlastní iniciativy nepřistoupil k nařízení předběžného opatření (viz body 22 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Současně s tím odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v závěru, že v daném případě nebyl prokázán vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a údajným odpovědnostním titulem (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku). 11. Jak závěr odvolacího soudu o neexistenci odpovědnostního titulu (v podobě tvrzeného nesprávného úředního postupu), tak i jeho závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a tímto titulem dovolatel v podaném dovolání zpochybnil s tím, že se v obou případech jedná o právní otázky, které dovolací soud dle jeho přesvědčení dosud neřešil. 12. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je v obecné rovině otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2584/2025). Žalobce přitom nesprávnost závěru odvolacího soudu vztahující se k této otázce spatřuje v tom, že nekoresponduje s tím, jakými průtahy bylo posuzované řízení zatíženo, neboť bylo prokázáno, že soud zadal vypracování zjevně zbytečného znaleckého posudku, úmyslně zakrýval pochybení znalců, a své rozhodnutí ve věci oddaloval, byť měl všechny podklady pro něj nezbytné k dispozici. Žádná z uvedených skutečností však dle skutkových zjištění odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplynula. Dovolatel tak daný závěr odvolacího soudu kritizuje pouze v rovině skutkové, neboť se nejedná o závěr, který by byl výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o závěr, který je výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce b) tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 13. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde absence vztahu příčinné souvislosti mezi údajným odpovědnostním titulem a tvrzenou újmou), nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Ani otázka, zda je v daném případě namístě posoudit institut nesprávného úředního postupu „ve specifickém kontextu řízení týkajícího se nezletilého“, a to v duchu principu ochrany nejlepších zájmů nezletilého dítěte, kterou dovolatel nadto i v tomto případě vystavěl na odlišném skutkovém základě, než jaký vyplývá z napadeného rozhodnutí (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), tak přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. 14. Spatřuje-li žalobce b) odchýlení se odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu v hodnocení důkazní síly znaleckých posudků, a to ve vztahu k „již existující obsáhlé lékařské dokumentaci“, když odvolací soud měl těmto posudkům přiznat vyšší důkazní hodnotu, pak na řešení této procesněprávní otázky napadené rozhodnutí navíc nespočívá (odvolací soud vytýkaný závěr v napadeném rozhodnutí nevyslovil), pročež ani tato otázka nemůže přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. K namítaným procesním vadám, kterých se měl odvolací soud dopustit tím, že neprovedl důkazy navržené k prokázání rozhodných skutečností, jež žalobce b) spojuje zejména s postupem soudu v posuzovaném řízení a se vznikem tvrzené újmy (teprve po jehož prokázání se měl tento soud dle jeho názoru dále zabývat příčinami tohoto vzniku), v důsledku čehož měl odvolací soud při svém rozhodování vyjít z neúplně zjištěného skutkového stavu věci (tedy k vadám, ve vztahu ke kterým žalobce v dovolání nevymezil způsobem upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. žádný údaj o přípustnosti dovolání týkající se procesněprávní otázky, jež by tyto vady vystihovala), by dovolací soud mohl přihlédnout pouze za podmínek upravených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmíněná podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo vyloženo výše, splněna není. 16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 2. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu