30 Cdo 3305/2025-92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Kaustou, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 298/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2025, č. j. 71 Co 135/2025-64, takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2025, č. j. 71 Co 135/2025-64, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2025, č. j. 26 C 298/2024-37, ohledně částky 77 200 Kč, a ve výrocích II a III a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 171/2013 (dále jen „posuzované řízení“ nebo „posuzované trestní řízení“). 2. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 26 C 298/2024-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 47 677,50 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované trestní řízení vedené proti žalobci pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 7. 2012, které bylo žalobci doručeno dne 21. 7. 2012, a usnesením policejního orgánu ze dne 3. 7. 2013 bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobce pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podáním ze dne 14. 8. 2013 byl žalobce uvědomen o podání obžaloby k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen „okresní soud“). Okresní soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 11 T 171/2013-1405, uznal žalobce vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a přečinu podvodu. Na podkladě odvolání žalobce však byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 6. 2016, č. j. 6 To 72/2016-1467, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 9. 2018, č. j. 11 T 171/2013-1873, byl žalobce opět uznán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Tento rozsudek pak byl opět na podkladě odvolání žalobce zrušen v celém rozsahu usnesením krajského soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 6 To 98/2019-1944, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce byl uznán vinným z výše uvedených trestných činů i třetím rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 2. 2022, č. j. 11 T 171/2013-2310. Tento rozsudek byl na podkladě odvolání žalobce opět zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 6. 2023, č. j. 6 To 421/2022-2405, kterým byl zároveň žalobce uznán vinným z přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 1 roku a 9 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na dobu 1 roku a 6 měsíců, a trest zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 2 let a zároveň byl společně a nerozdílně s druhou obžalovanou zavázán k náhradě škody v rozsahu 32 030 Kč, ačkoliv prvním rozsudkem okresního soudu mu bylo uloženo nahradit škodu ve výši 1 429 366 Kč. Krajský soud v rozsudku uvedl, že jako podstatnou okolnost při stanovení druhu trestu zohlednil délku soudního řízení, stejně tak jako dobu uplynuvší od spáchání skutků kladených obžalovaným za vinu a psychickou zátěž obžalovaných plynoucí z nepřiměřené délky řízení, čímž by mělo být dostatečně kompenzováno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento rozsudek byl zástupci žalobce doručen dne 24. 8. 2023. Ve věci se konalo 17 hlavních líčení a dvě veřejná zasedání, dvakrát bylo hlavní líčení odročeno ze zdravotních důvodů na straně žalobce. Žalobce dne 16. 10. 2023 u žalované uplatnil nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Žalovaná konstatovala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak neposkytla žalobci peněžité zadostiučinění, neboť nemajetková újma mu byla nahrazena již v posuzovaném řízení při stanovení druhu a výše trestu. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a konstatoval, že délka posuzovaného trestního řízení činila 11 let a byla nepřiměřená. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobce na průtazích v řízení úmyslně nepodílel, veškeré jím podané opravné prostředky byly shledány oprávněnými a napadená rozhodnutí byla v důsledku nich zrušena. Soud prvního stupně nesouhlasil s úvahami v odůvodnění rozsudku krajského soudu, že pokud by bylo řízení standardní délky, přicházel by do úvahy nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť odvolání podal obžalovaný, tudíž rozhodnutí nemohlo být změněno k jeho tíži. Soud prvního stupně rovněž nesouhlasil s úvahami krajského soudu v témže rozsudku, že v případě nestandardně dlouhého trestního řízení má být tato skutečnost kompenzována mírnějším trestem, jelikož k odškodnění této újmy podle něj slouží občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a s ohledem na délku řízení nepovažoval konstatování porušení práva za dostatečnou náhradu vzniklé nemajetkové újmy. Z důvodu, že délka řízení činila 11 let a třikrát došlo bez zavinění žalobce ke zrušení rozsudku okresního soudu, byla podle soudu prvního stupně překročena průměrná délka řízení podstatným způsobem, proto žalobci přiznal finanční kompenzaci. Při jejím výpočtu vyšel ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení a ve výši jedné poloviny za první dva roky a celkové zadostiučinění tedy určil částkou 200 000 Kč. Dále soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv v řízení vystupovalo více poškozených a dva obžalovaní, což samo o sobě nezakládá složitost věci, bylo možné posuzované řízení skončit ve lhůtě maximálně 2,5 roku. Soud prvního stupně zdůraznil délku řízení, skutečnost, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy na základě důvodných opravných prostředků, a absenci průtahů způsobených žalobcem. Základní částku za jeden rok řízení pak soud prvního stupně odůvodnil rovněž tím, že od určení rozmezí těchto částek uplynulo 14 let, během kterých došlo k inflaci. Soud prvního stupně tedy žalobě v plném rozsahu vyhověl. 5. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 71 Co 135/2025-64, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé ohledně částky 77 200 Kč potvrdil a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu co do částky 122 800 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 879 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a náklady odvolacího řízení ve výši 11 301 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které upřesnil v tom směru, že krajský soud ve svém rozsudku při ukládání trestu zohlednil psychickou zátěž obžalovaných z nepřiměřené délky trestního řízení, čímž by mělo být dostatečně kompenzováno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž oproti trestu uloženému okresním soudem trest ještě zmírnil s ohledem na příznivější právní kvalifikaci jejich jednání. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka trestního řízení neměla mít vliv na výši ukládaného trestu a že nebylo možné snížení uloženého trestu zohlednit při úvahách o kompenzaci délky řízení, a uzavřel, že ačkoliv v daném případě je zadostiučinění formou snížení trestu podstatné, s ohledem na celkovou délku posuzovaného trestního řízení pouhé snížení trestu jako přiměřené zadostiučinění nepostačuje a rovněž zcela nevyčerpává utrpěnou újmu, neboť ke snížení trestu vedly trestní soud i další okolnosti jako změna právní kvalifikace v důsledku novely zvyšující hranice způsobené škody, díky níž se sazba úhrnného trestu změnila z rozmezí 2 až 8 let na rozmezí 1 až 5 let. Pokud jde o stanovení výše peněžitého zadostiučinění, odvolací soud uvedl, že inflace neměla na výši zadostiučinění vliv, neboť rozpětí základní částky za rok řízení bylo v roce 2011 stanoveno velkoryse ve srovnání s kompenzacemi přiznávanými Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a jinými státy a stále tak není nepřiměřené či nespravedlivé. Základní částku tedy odvolací soud určil ve výši 17 000 Kč za jeden rok řízení a v poloviční výši za první dva roky, jelikož trestní řízení má významnější dopad do života člověka než například řízení civilní, na druhou stranu se týkalo majetkové trestné činnosti, která je společností vnímána méně negativně. Celkovou částku za 11 let a jeden měsíc řízení pak odvolací soud vypočítal na 171 417 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že vzhledem k celkové délce řízení jako kompenzace nepostačuje snížení uloženého trestu v podobě zkrácení doby podmíněného odsouzení o dva měsíce a případného trestu odnětí svobody o tři měsíce. Nadto není zřejmé, o kolik byl trest snížen pro nepřiměřenou délku a o kolik v důsledku změny právní kvalifikace. Navíc byla délka řízení ovlivněna postupem orgánů veřejné moci, neboť rozsudky okresního soudu byly dvakrát zrušeny a věc byla vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí za účelem doplnění dokazování a nového právního posouzení. Žalobce se na délce řízení negativně ani positivně nepodílel. Odvolací soud dále přihlédl k významu předmětu řízení pro žalobce, kterému původně hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož uložení následně bránil zákaz reformace in peius, hrozila mu povinnost k náhradě vysoké škody (žalobce byl shledán vinným z trestných činů se škodou ve výši 1 471 657 Kč a jen z důvodu „neřádně“ připojených poškozených mu nakonec bylo uloženo nahradit poškozeným jen 32 030 Kč, což tedy nelze přičítat žalobci k dobru). Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že v době zahájení trestního stíhání bylo žalobci 53 let a posuzované řízení skončilo v jeho 64 letech věku, a to i uložením zákazu činnosti, který tak pro něj byl více omezující, nicméně do doby odsouzení mohl žalobce podnikat, byť jeho podnikání nebylo dle odůvodnění trestního rozsudku ziskové a bylo v podstatě příčinou spáchané trestné činnosti. Odvolací soud tedy uzavřel, že význam řízení pro žalobce, jeho postup v řízení a celková délka řízení odůvodňují navýšení zadostiučinění o 10 %. Při posuzování složitosti věci odvolací soud zohlednil, že v řízení figurovali dva obvinění a více poškozených, věc byla posuzována pro 33 útoků s rozlišnou právní kvalifikací a výší škody, což rovněž vedlo k rušení rozsudků okresního soudu a vracení věci k novému rozhodnutí. Věc bylo nutno posoudit ve vztahu ke dvěma trestným činům (tj. zda jednání obžalovaných směřovalo ke spáchání zpronevěry nebo podvodného jednání). Z důvodu složitosti věci tedy odvolací soud snížil zadostiučinění o 15 %. Poté se odvolací soud věnoval okolnosti snížení uloženého trestu jakožto primární formy kompenzace a uvedl, že délka řízení byla žalobci kompenzována jak co do délky uloženého trestu odnětí svobody, tak co do délky zkušební doby, námitku žalobce, že ke snížení trestu z tohoto důvodu nedošlo, nepovažoval za důvodnou, neboť trest byl uložen se zohledněním více kritérií včetně nepřiměřené délky řízení a civilní soud nemůže úvahy trestního soudu o výši trestu přehodnocovat. Navíc odvolací soud poukázal na to, že trestní sazba je odvozena i od výše škody a že žalobce způsobil nikoliv větší škodu (nejméně 100 000 Kč), která je znakem trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákona, ale značnou škodu (1 000 000 Kč), uložení trestu na spodní hranici trestní sazby (1 rok) by u něj tedy v úvahu nepřicházelo a vyměření trestu v její spodní pětině tedy reálné snížení trestu představuje. Z těchto důvodů odvolací soud snížil zadostiučinění o 50 %. S ohledem na výše uvedené modifikace tedy odvolací soud po zaokrouhlení vyčíslil přiměřené zadostiučinění na částku 77 200 Kč. Co do této částky tedy vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a co do částky 122 800 Kč jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody. 8. Žalovaná úvodem namítla, že základní úvahy odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) nebyly správné a že nebyly splněny podmínky pro přiznání finanční kompenzace, jelikož nepřiměřená délka posuzovaného trestního řízení byla konstatována již krajským soudem v rámci posuzovaného trestního řízení a žalobci byl trest z důvodu nepřiměřené délky řízení snížen (proti čemuž žalobce nijak nebrojil), čímž mu byla poskytnuta adekvátní kompenzace. Odvolací soud navíc nezohlednil, že se žalobce dopustil úmyslného trestného činu a byl tak sám „hybatelem děje“ (svou trestnou činností řízení vyvolal) a nebyl v nejistotě, jak trestní řízení dopadne. V této souvislosti pak žalovaná vymezila několik otázek hmotného práva. 9. V první řadě závisí dle žalované napadené rozhodnutí na otázce, (1) zda byl odvolací soud při posuzování intenzity nemajetkové újmy a výše přiměřeného zadostiučinění oprávněn zohlednit, že v rámci posuzovaného trestního řízení byla nepřiměřená délka trestního řízení žalobci kompenzována snížením uloženého trestu, a to konkrétně na základě závěrů uvedených v rozsudku krajského soudu, jímž bylo posuzované řízení skončeno. Tato otázka je dle názoru žalované v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Na jednu stranu žalovaná stavěla závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), rozvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, podle nichž jsou trestní soudy oprávněny kompenzovat obviněným nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřeně dlouhým trestním řízením zkrácením ukládaného trestu v rámci daného trestního řízení, ale pouze pokud je z jejich rozhodnutí zřejmé, o jakou část byl trest z tohoto důvodu snížen. Proti tomu pak žalovaná kladla dle ní protichůdný názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 Tdo 579/2024, v němž Nejvyšší soud akceptoval stejně neurčité odůvodnění snížení trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení jako v posuzovaném řízení. Stejný trend v odůvodňování rozsudků v trestním řízení pak žalovaná dokládala i citací odůvodnění několika prvostupňových i odvolacích rozhodnutí v jiných trestních věcech a na ně navazujících kompenzačních řízeních. Zmíněný protichůdný postoj tedy žalovaná spatřovala v tom, že v trestním rozhodnutí dovolací soud považoval odůvodnění kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení v podobě snížení trestu za správný, i když neobsahoval všechny výše uvedené požadavky vyžadované v rámci kompenzačních řízení. 10. Dále žalovaná zformulovala dle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, (2) zda byl odvolací soud při posuzování intenzity nemajetkové újmy a výše přiměřeného zadostiučinění oprávněn konstatovat, že v důsledku toho, že v konečném rozsudku krajského soudu nebylo přesně stanoveno, o kolik byl žalobci trest snížen, nebyla tato kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení dostatečná, a zda tedy mohl žalobci přiznat za tuto nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích, a to bez uvedení měřitelných kritérií, na jejichž podkladě došel k závěru, že konstatované poskytnutí zadostiučinění ve formě snížení trestu není dostatečné, resp. dle jakých kritérií měl odvolací soud přiměřenost snížení trestu posuzovat. V této souvislosti žalovaná poukázala na to, že k dalšímu snížení trestu konečným rozsudkem krajského soudu oproti třetímu rozsudku okresního soudu došlo výhradně z důvodu změny právní kvalifikace, úvahu odvolacího soudu v odstavci 12 odůvodnění napadeného rozsudku tedy žalovaná považovala za nesprávnou, neboť srovnání uloženého trestu je třeba provést mezi druhým a třetím rozsudkem okresního soudu, v němž byl nakonec uložený trest snížen o 8 měsíců ve vztahu k délce podmíněného odložení výkonu trestu a o 2 roky ve vztahu k zákazu činnosti, což považoval krajský soud s ohledem na délku řízení za adekvátní snížení a k další modifikaci dospěl až z důvodu změny právní kvalifikace. Úvahu odvolacího soudu ve vztahu k nedostatečnému snížení trestu s ohledem na ostatní okolnosti posuzovaného řízení tedy považovala žalovaná za nesprávnou. Žalovaná tudíž namítala, že odvolací soud jednak nesprávně posoudil snížení trestu uloženého žalobci v posuzovaném řízení a jednak při svých úvahách ohledně adekvátního snížení trestu neodůvodnil, jakým způsobem by musel být trest uložen, aby byl schopen žalobci kompenzovat v plné míře nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. 11. Další dle žalované opět v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená otázka je, (3) zda byl odvolací soud oprávněn stanovit přiměřenou výši finančního zadostiučinění, kterou je ještě namístě žalobci poskytnout vedle již zmírněného trestu, bez odůvodnění a bez uvedení hodnotících kritérií, na základě kterých musel kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy oproti trestnímu soudu doplnit. Žalovaná k tomu uvedla, že odvolací soud nijak neodůvodnil, proč došel k závěru, že snížení trestu v posuzovaném trestním řízení není dostatečné, resp. o kolik by měl být trest snížen, aby došlo k plné kompenzaci nepřiměřené délky řízení. Zároveň podle ní neuvedl, na základě jakých měřitelných kritérií dospěl ke snížení zadostiučinění kvůli snížení trestu o 50 %. 12. Nakonec žalovaná vznesla otázku, (4) zda byl odvolací soud oprávněn nezohlednit snížený význam posuzovaného trestního řízení pro žalobce, jenž byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010), která takové zohlednění ukládá, neboť pachatel trestného činu musel být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, vynesen odsuzující rozsudek a uložen trest, stal se tak „hybatelem děje“, který do svého života sám vnesl nejistotu plynoucí z vedení trestního řízení, jehož délku mohl ovlivnit prostřednictvím doznání či akceptací odklonu v trestním řízení. Pachatel úmyslného trestného činu tedy prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení a v opačném případě se mu dostane trestu, se kterým musel být eventuelně smířen. V této souvislosti žalovaná namítla, že odvolací soud při posouzení kritéria významu předmětu řízení nijak nezohlednil, že byl žalobce v posuzovaném řízení uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu a že se u něj nejednalo o první, ale již druhé odsouzení. 13. Závěrem žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 14. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta co do částky 122 800 Kč, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. 20. Dále se tedy Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 77 200 Kč. 21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá první otázka, zda lze zohlednit snížení uloženého trestu v posuzovaném trestním řízení při posuzování intenzity nemajetkové újmy a výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ohledně níž žalovaná namítala rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, a to mezi Stanoviskem a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, na straně jedné, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 Tdo 579/2024, na straně druhé. Jak vyplývá již ze Stanoviska, jiná forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud jako podmínku uvedl, že je takové zmírnění navázáno na porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž rozsudek musí obsahovat také výslovnou zmínku o tom, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. V souladu s judikaturou ESLP pak musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, z rozsudku tudíž musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (shodně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 488/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021). V žalovanou odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, pak bylo zdůrazněno, že v případě, pokud z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla. Pokud pak žalovaná namítala rozpor závěrů výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 Tdo 579/2024, vydaným v trestní věci, je nutno konstatovat, že obě skupiny rozhodnutí řeší zcela odlišné právní otázky, neboť výše uvedená civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a tomu, za jakých podmínek lze snížení trestu pro nepřiměřenou délku řízení považovat za poskytnutí jiné formy kompenzace takové újmy, zatímco výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu v trestní věci, stejně jako další žalovanou uváděná rozhodnutí soudů nižších stupňů v trestních věcech, se zabývají naprosto odlišnou právní otázkou týkající se ukládání trestů a zohlednění skutečností uvedených v § 39 odst. 3 trestního zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že se o žádný rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu nejedná. Navíc se tato námitka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž snížení uloženého trestu v posuzovaném trestním řízení při stanovování přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zohlednil (byť správnost takového postupu bude přezkoumána v rámci posouzení otázky 2), tudíž nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést pro žalovanou jiné, příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 22. Stejně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá třetí (dle žalované dosud neřešená) otázka, zda byl odvolací soud oprávněn stanovit přiměřenou výši finančního zadostiučinění, kterou je ještě namístě žalobci poskytnout vedle již zmírněného trestu, bez odůvodnění a bez uvedení hodnotících kritérií, na základě kterých musel kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy oproti trestnímu soudu doplnit. Pokud jde o snížení základní částky zadostiučinění z důvodu snížení trestu v posuzovaném řízení odvolací soud uvedl, že s ohledem na délku posuzovaného trestního řízení není pouhé snížení trestu dostatečnou kompenzací a rovněž zcela nevyčerpává utrpěnou újmu, neboť ke snížení trestu vedly trestní soud i další okolnosti jako změna právní kvalifikace v důsledku novely zvyšující hranice způsobené škody. Dále odvolací soud poukázal na to, že trestní sazba je odvozena i od výše škody a že žalobce způsobil nikoliv větší škodu (nejméně 100 000 Kč), která je znakem trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákona, ale značnou škodu (1 000 000 Kč), takže uložení trestu na spodní hranici trestní sazby (1 rok) by u něj v úvahu nepřicházelo, vyměření trestu v její spodní pětině tedy reálné snížení trestu představuje, což považoval za důvod snížil zadostiučinění o 50 % (viz odstavce 10 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná se tudíž i ohledně této otázky míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž uvedl, z jakého důvodu nepovažuje kompenzaci snížením trestu za dostatečnou i jakými úvahami se řídil při stanovení snížení základní částky z tohoto důvodu (byť správnost takového závěru bude přezkoumána v rámci posouzení otázky 2), tudíž ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést pro žalovanou jiné, příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 23. Dovolání je však přípustné ohledně otázky posouzení dostatečnosti zadostiučinění ve formě snížení trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, aniž by bylo určeno, o kolik byl z tohoto důvodu trest snížen (otázka 2), a dále ohledně zohlednění odsouzení za úmyslný trestný čin při rozhodování o formě a výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení (otázka 4), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 24. Dovolání je důvodné. 25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 26. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k (a) celkové délce řízení, (b) složitosti řízení, (c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou posouzení dostatečnosti zadostiučinění ve formě snížení trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, aniž by bylo určeno, o kolik byl z tohoto důvodu trest snížen (otázka 2). 28. Jak bylo již uvedeno výše, jiná forma náhrady může být dle judikatury Nejvyššího soudu přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud jako podmínku uvedl, že je takové zmírnění navázáno na porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž rozsudek musí obsahovat také výslovnou zmínku o tom, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení, toto zmírnění tedy musí být měřitelné a výslovné a z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). V případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je pak třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3461/2023). 29. V napadeném rozsudku odvolací soud sice dospěl ke správnému závěru, že nepřiměřená délka trestního řízení může být kompenzována snížením uloženého trestu, na základě skutkových zjištění však uzavřel, že v posuzovaném případě došlo ke snížení trestu nejen z důvodu nepřiměřené délky řízení, ale i z jiných příčin (změna právní kvalifikace), nelze tedy určit, o kolik byl trest snížen z důvodu nepřiměřené délky řízení a o kolik v důsledku této změny právní kvalifikace, což (spolu s celkovou délkou posuzovaného řízení) vedlo odvolací soud k závěru, že sice byla snížením trestu újma žalobce částečně kompenzována, nikoliv však zcela, a proto mu přiznal i finanční zadostiučinění, jež však s ohledem na částečnou kompenzaci snížením uloženého trestu ponížil o 50 %. Tímto závěrem se však odvolací soud odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, neboť vzhledem k tomu, že z odsuzujícího trestního rozsudku nebylo patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba uzavřít, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována řádně nebyla a k tomu, že v trestním řízení bylo jen obecně konstatováno, že trest byl žalobci snížen i s ohledem na délku řízení, tak neměl odvolací soud při stanovování formy a výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné. 30. Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou zohlednění odsouzení za úmyslný trestný čin při rozhodování o formě a výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení (otázka 4). 31. Nejvyšší soud v části IV Stanoviska konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Dle Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedním z takových řízení je i trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka). Toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. 32. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, na nějž ve svém dovolání odkazovala i žalovaná, pak Nejvyšší soud uzavřel, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená poškozenému je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. 33. K obdobným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, na který žalovaná rovněž poukázala, v němž uvedl, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného přihlíží k tomu, že byl poškozený v tomto řízení uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, neboť jako vědomý „hybatel děje“ si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Význam řízení pro takového pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu omylu a neoprávněnému trestu. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že pokud by soud v daném případě neměl za zjištěné, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 89/2024). 34. Ačkoliv ze skutkových zjištění odvolacího soudu (a před ním i soudu prvního stupně), vyplývá, že žalobce byl v posuzovaném trestním řízení uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, odvolací soud tuto skutečnost i přes námitky žalované (uvedené v závěrečném návrhu předneseném u jednání před soudem prvního stupně dne 16. 4. 2025 a obsažené dále i v odvolání) tuto skutečnost při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v souladu s výše uvedenou judikaturou nezohlednil, neboť se zabýval pouze trestem, který mu hrozil včetně povinnosti k náhradě škody a jeho věkem v souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti, načež přiznané zadostiučinění pro význam předmětu řízení pro žalobce, jeho postup v řízení a celkovou délku řízení o 10 % zvýšil. Odvolací soud tudíž nepřihlédl k tomu, že dle závěrů výše uvedené judikatury mohl být význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jakožto odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu zásadně snížen s tím, že o peněžité formě zadostiučinění lze v takovém případě uvažovat pouze tehdy, pokud je prokázáno, že se na délce řízení výrazně podílely orgány veřejné moci (např. se dopustily vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení a docházelo i k průtahům řízení). Jeho právní posouzení věci je tak z pohledu předmětné otázky neúplné, a tedy nesprávné. 35. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalovaná (kromě tvrzeného neodůvodnění přiznání ponížené finanční kompenzace vedle snížení uloženého trestu, což je námitka, která byla vypořádána již výše) netvrdila a další vady se nepodávají ani z obsahu soudního spisu. 36. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku I v rozsahu potvrzení výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 77 200 Kč, tak i v závislých výrocích II a III o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.). Ve zbytku pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné, jak je rozebráno výše. 37. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. V novém rozhodnutí řádně posoudí otázku, zda v daném případě došlo snížením uloženého trestu k jinému způsobu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a při stanovení formy, případně výše zadostiučinění se vypořádá i s tím, že v posuzovaném trestním řízení byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného trestního činu. Dále se odvolací soud (v případě přiznání peněžité kompenzace) zaměří na důkladné odůvodnění zohlednění jednotlivých kritérií, jak jsou uvedena zejména v § 31a odst. 3 OdpŠk, která posoudí v souladu se závěry uvedenými ve Stanovisku každé samostatně, aby nedocházelo k pochybnostem, s ohledem na jaké kritérium a jakým způsobem odvolací soud přiznané zadostiučinění modifikoval. 38. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu