30 Cdo 3338/2025-233 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 739,29 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 168/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 39 Co 225/2024-209, takto: I. Dovolání se věci samé zamítá. II. Dovolání se ohledně náhrady nákladů řízení odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se původně po žalované domáhal zaplacení částky 150 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 172/2011. Dále žalobce požadoval částku 8 131,73 EUR jako náhradu výdajů na svoji obhajobu v uvedeném trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 14 C 168/2022-75, přiznal žalobci na náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 129 010 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku ohledně náhrady nemajetkové újmy žalobu zamítl. Ohledně požadované náhrady nákladů obhajoby žalobu zcela zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 39 Co 348/2023-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně náhrady nemajetkové újmy ve výši 117 000 Kč s příslušenstvím a zrušil ohledně náhrady nákladů obhajoby. S ohledem na průběh trestního řízení (dva zprošťující rozsudky) odvolací soud „dospěl k závěru, že v dané věci je třeba upřednostnit a akcentovat presumpci neviny žalobce“ (bod 18 citovaného rozsudku). 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 14 C 168/2022-138, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů obhajoby částku 5 739,29 EUR s příslušenstvím a ohledně zbylé částky 2 392,44 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I). Žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok II). Soud prvního stupně ve věci učinil následující skutková zjištění: Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu spáchaného ve spolupachatelství, které bylo zahájeno v lednu 2011, obžaloba byla podána dne 21. 9. 2011, soud prvního stupně vyhlásil dne 21. 12. 2015 zprošťující rozsudek, který byl Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen dne 10. 5. 2016; druhý opět zprošťující rozsudek, byl vyhlášen dne 16. 10. 2017, přičemž byl opět zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2018, a dne 20. 9. 2021 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno pro promlčení (rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2021), trvalo tak 10 let a 9 měsíců a žalobce vynaložil náklady na svoji obhajobu v uznatelné výši 5 739,29 EUR. Co do částky 2 438,33 EUR, o kterou byl předmět řízení rozšířen, však nebyl tento dílčí nárok uplatněn u žalované, a nemohl proto být projednán soudem. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 39 Co 225/2024-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 3. K dovolání žalované byl posledně jmenovaný rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušen. V tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud tak rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, č. j. 30 Cdo 533/2025-182 (dále jen „předchozí rozsudek Nejvyššího soudu“). S odvoláním na vlastní judikaturu rozhodnutí odůvodnil tím, „že má-li obviněný (nyní žalobce) možnost domoci se pokračování v trestním řízení a vydání zprošťujícího rozsudku, kterou nevyužije, v zásadě není na místě přiznat z toho důvodu obviněnému (nyní žalobci) právo na kompenzaci obhajného proto, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně“. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil zjistit a případně zohlednit, zda žalobce byl v usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení poučen o svém právu trvat na pokračování řízení dle § 172 odst. 4 trestního řádu. 4. Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 39 Co 225/2024-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 739,29 EUR s příslušenstvím změnil tak, že žaloba se i v této části zamítá (výrok I). Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a vzal za prokázané, že Okresní soud v Děčíně rozhodl o zastavení trestního stíhání žalobce, neboť je trestní stíhání promlčeno. V usnesení o zastavení trestního stíhání absentuje poučení žalobce ve smyslu § 11 odst. 4 trestního řádu, podle něhož se v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo l), pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. Spoluobviněný K. J., byť zastoupený jiným advokátem, podal ve smyslu § 11 odst. 4 trestního řádu návrh na projednání věci. „Odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda lze přiznat nárok v situaci, kdy žalobce nesprávně v trestním řízení poučen nebyl. S ohledem na vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu dovodil, že automatické přiznání náhrady škody by vedlo ke zvýhodnění takových osob, neboť by jim odškodnění náleželo i tehdy, že by v případě podání návrhu na pokračování řízení nebyly zproštěny viny (pokud se jednání, z něhož byly obviněny, dopustily). Žalobce o možnosti pokračování v řízení sice nebyl poučen, právo podat návrh na pokračování řízení mu ale nebylo odepřeno, náleží mu ze zákona, mohl této možnosti využít i v případě absence řádného poučení. Nelze dovodit, že mu bylo odepřeno jen tím, že ho soud v trestním řízení opomněl poučit o této možnosti. Proto měl-li ze zákona možnost podat návrh na pokračování trestního řízení a domoci se zprošťujícího rozsudku, platí výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, že mu nelze odškodnění přiznat. Takový závěr by neplatil pouze tehdy, pokud by trestní řízení bylo vedeno svévolně. To ale žalobce v prvé řadě ani netvrdil a ani to nevyplývá z trestního spisu. V opačném případě by interpretace § 172 odst. 4 trestního řádu vedla k odškodnění i osoby, která se trestného činu dopustila, jen proto, že nebyla soudem řádně poučena. Soud v civilním řízení přitom nemůže posuzovat jako předběžnou otázku, jaký by byl výsledek trestního řízení, pokud by žalobce podal návrh na pokračování řízení (§ 135 o. s. ř.).“ II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. 6. Žalobce namítá, že odvolací soud nedostatečně zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl poučen o možnosti navrhnout pokračování v trestním řízení. Žalobce namítal, že názor odvolacího soudu je ryze formalistický, jestliže nezohledňuje opakující se závěr Ústavního soudu o monopolu státu a veřejné žaloby při uplatňování trestní represe. Z toho plyne, že selhání při řádném a přezkoumatelném obstarání usvědčujících důkazů musí vést ke stejnému výsledku jako obstarání důkazů vyvracejících obžalobu. Rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu spatřuje žalobce i ve vztahu k nálezu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1126/22. 7. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Ohledně náhrady nákladů řízení tedy Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 13. Námitka žalobce, že odvolací soud nedostatečně zohlednil absenci poučení o možnosti pokračovat v trestním řízení, zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nikoli však proto, že by se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Otázka, jak zohlednit nedostatek poučení o možnosti pokračovat v trestním řízení, totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 14. Dovolání je důvodné. 15. Dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 16. Dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo l), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (§ 11 odst. 4 trestního řádu). 17. Dle § 61 odst. 1 trestního řádu, zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Jde-li o odvolání proti rozsudku, je možno odvolání odůvodnit ještě ve lhůtě osmi dnů od doručení usnesení o povolení navrácení lhůty. 18. Dle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu. Jednou z takových okolností je promlčení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo l), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (§ 11 odst. 4 trestního řádu). 19. Dle § 227 trestního řádu, jestliže bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 4, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží. 20. Jak vyplývá z výše uvedených ustanovení trestního řádu, v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení [§ 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu] je třeba obviněného poučit, že v trestním stíhání bude pokračováno, prohlásí-li do tří dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá. V případě zmeškání lhůty je možno analogicky použít § 61 trestního řádu o navrácení lhůty. Důležitými důvody pro navrácení lhůty je i nesprávné právní poučení obviněného o nepřípustnosti opravného prostředku nebo okolnost, že poučení o opravném prostředku nebylo vůbec dáno. Tento závěr podporuje i odborná literatura, viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 211 - 212, s. 676 a s. 2204. 21. Jak vyplývá z výše citovaného komentáře k trestnímu řádu, nedostatek poučení o možnosti podat návrh na pokračování v trestním řízení nemá za následek ztrátu možnosti podat takový návrh později. Poté, co se obviněný o možnosti podat takový návrh dozvěděl, může požádat o navrácení lhůty. V dokazování nebylo zjištěno a netvrdil to ani žalobce, že by podal návrh na pokračování v trestním řízení nebo že by požádal o navrácení lhůty k podání takového návrhu. Za této situace dospěl Nejvyšší soud ke stejnému závěru jako odvolací soud, že právo podat návrh na pokračování řízení nebylo žalobci odepřeno a mohl jej využít i v případě absence řádného poučení. 22. Ohledně právní otázky, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem, a na tomto základě posléze i náhrady škody. Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem. Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024). 23. Pokud tedy nebylo v řízení prokázáno (žalobce to ani netvrdil), že by trestní stíhání bylo důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, a žalobce měl možnost pokračovat v trestním řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé věcně správné. 24. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však vady v řízení neshledal. 25. Dovolateli se prostřednictvím uplatněné dovolací námitky nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. 26. Úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly, Nejvyšší soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu