30 Cdo 3339/2025-92 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 126 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 176/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 20 Co 210/2025-69, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 214/2018 (dále též jen „posuzované řízení“). Projednávání této věci bylo dle žalobce nespravedlivé a necitlivé a trvalo neúměrně dlouhou dobu 5 let a 4 měsíce. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 15 C 176/2024-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54 187,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky ve výši 71 812,50 Kč (výrok II) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 20 Co 210/2025-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žaloba ohledně částky 54 187,50 Kč se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu měnícího výroku II i výroku III o náhradě nákladů řízení včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání, byť jen zčásti, přípustným, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka, že „odvolací soud nesprávně hodnotil okolnosti, které měly dle jeho názoru založit domněnku složitosti řízení, a při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího“. Žalobce konkrétně namítal, že odvolací soud v odůvodnění napadaného rozhodnutí zdůraznil, že délka posuzovaného řízeni byla v daném případě zapříčiněna výlučně jeho složitostí, jež se projevila v opakovaném rozhodování odvolacího i dovolacího soudu. Přitom pominul zjištění, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se promlčení, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z toho důvodu Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudek odvolacího soudu zrušil a odvolací i dovolací soud rozhodovaly ještě jednou. Tím soudy přispěly k prodloužení délky posuzovaného řízení. Dle žalobce „délku posuzovaného řízení přitom podle judikatury Nejvyššího soudu nelze omlouvat vadným rozhodováním soudů, jak uvedený závěr zazněl např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle které řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. S rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, totiž přirozeně narůstá délka řízení, a to bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „Stanovisko“, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Odvolací soud se při posuzování předmětné otázky neodchýlil ani od těch závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, které se věnují posouzení vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci s tím závěrem, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř. v závažném rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (vedle Stanoviska viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž patrné, že i z tohoto pohledu se odvolací soud věcí zabýval, přičemž žádné z uvedených pochybení v posuzovaném řízení nezjistil. Dovolateli lze přisvědčit, že mezi uvedená pochybení judikatura Nejvyššího soudu řadí též nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to za situace, kdy bylo zjištěno, že právě toto pochybení bylo důvodem pro prodloužení řízení, neboť ke zrušení rozhodnutí došlo právě proto, že zmíněnou judikaturu nerespektovalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, která nelze podrobit dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), však žádné takovéto zjištění v nyní posuzovaném případě neplyne. Ostatně ani dovolatel sám tuto skutečnost v průběhu řízení před soudy nižších stupňů neuváděl, přičemž ji v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uvádí poprvé (a tudíž nepřípustně) až v nyní řešeném dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1092/23, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 5. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu