30 Cdo 440/2026-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce I. M., zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) JUDr. Ladislavu Piterkovi, se sídlem v Ostravě, Dr. Martínka 1377/22, zastoupenému JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, o odškodnění a obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 258/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2024, č. j. 57 Co 93/2024-152, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2024, č. j. 36 C 258/2021-138, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2024, č. j. 57 Co 93/2024-152, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 36 C 258/2021-138, odmítl podání žalobce (žalobu), jenž došlo soudu dne 26. 5. 2021 a dále bylo doplněno a rozšířeno podáními ze dne 9. 6. 2021, 19. 9. 2021, 19. 10. 2021, 8. 11. 2021 a 30. 6. 2023 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 57 Co 93/2024-152, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž bylo odmítnuto podání žalobce ve vztahu k jeho nároku vůči žalované 1) na zaplacení náhrady majetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč, k jeho nároku vůči žalované 1) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, k jeho nároku vůči žalované 1) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 680 000 Kč a k jeho nároku vůči žalovanému 2) na zaplacení náhrady majetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč (výrok I usnesení odvolacího soudu), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž bylo odmítnuto podání žalobce ve vztahu k obnově řízení a k jeho nároku vůči žalované 1) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 380 000 Kč tak, že se v této části neodmítá (výrok II usnesení odvolacího soudu), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), a zrušil je v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 1), a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně (výrok III usnesení odvolacího soudu), a určil, že žalovanému 2) se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok IV usnesení odvolacího soudu). Žalobce výslovně dovoláním napadl jak usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I a III, tak i usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu také ve výroku III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Námitka žalobce, že soudy nesprávně odmítly jeho podání, jenž došlo soudu dne 26. 5. 2021 a dále bylo doplněno a rozšířeno dalšími podáními, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť postup odvolacího soudu, který potvrdil odmítnutí podání žalobce (žaloby) podle § 43 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že žalobce nereagoval na výzvu soudu prvního stupně ze dne 6. 10. 2023, č. j. 36 C 258/2021-136, k odstranění vad, a tedy neuvedl skutečnosti, z nichž dovozuje své nároky vůči žalované 1), ani nespecifikoval, jaká konkrétní újma mu vznikla jednáním žalovaného 2), za niž požaduje částku ve výši 5 000 000 Kč, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5091/2008, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1194/2020). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podané proti usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 3. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu