30 Cdo 461/2026-152 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Redvale a.s., IČO 27899667, sídlem v Praze 1, Na Struze 227/1, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Akáty 1599/13, proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 216 153,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 34/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 70 Co 267/2025-123, takto: I. Návrh na přerušení řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 2 216 153,40 Kč s příslušenstvím. Škoda jí měla vzniknout v důsledku dvou nezákonných mimořádných opatření, kterými byla žalobkyně jako provozovatelka hotelu omezena ve své podnikatelské činnosti v dubnu a květnu 2021. Předmětná mimořádná opatření vydaná žalovanou k potlačení pandemie COVID-19 byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48, resp. konstatována jejich nezákonnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 Ao 5/2021-73. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 16 C 34/2024-96, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 216 153,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 216 153,40 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. V dovolání též žalobkyně navrhla přerušení dovolacího řízení do rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3237/2025, neboť v ní jsou řešené stejné otázky položené sesterskou společností žalobkyně, jako v této věci. 5. Nejvyšší soud ověřil, že řízení vedené u něj ve věci pod sp. zn. 30 Cdo 3237/2025 skončilo dne 11. 2. 2026 odmítnutím dovolání pro nepřípustnost, a proto návrh na přerušení řízení výše specifikovaný zamítl jako nedůvodný, neboť zde není řízení, do jehož skončení by mělo být řízení v této věci přerušeno. 6. Posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby na náhradu škody proti státu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá za situace, kdy odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i se zohledněním skutečnosti, že mimořádná opatření byla účinná kratší dobu než činí lhůta k podání návrhu na jejich zrušení dle § 13 odst. 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), dospěl k závěru, že pouze ten, kdo podá návrh na zrušení mimořádného opatření, případně se k takovému návrhu připojí, založí své účastenství v řízení, a tedy i splní jednu ze základních podmínek pro možnost uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, bod 51, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2024). Dovolací soud přitom neshledává důvod, pro který by se měl od této své již ustálené rozhodovací praxe odchylovat. 7. Aby vůbec existovalo právo na odškodnění újmy způsobené opatřením obecné povahy, vyložil Nejvyšší soud podmínku účastenství v řízení, ve kterém bylo nezákonné opatření obecné povahy vydáno ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk tak, že ji lze považovat za splněnou u osob, které se proti danému opatření bránily žalobou u správního soudu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, bod 51). S takto nastavenou podmínkou se ztotožnil i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, bod 28 a 29). Jinak řečeno, judikatura Ústavního soudu se sjednotila s judikaturou Nejvyššího soudu v tom, že právo na odškodnění újmy způsobené nezákonným opatřením obecné povahy nemají všichni, kdo jím byli zasaženi, ale jen ti, kdo dali najevo, „že příslušné opatření obecné povahy vnímají jako škodlivé a natolik zasahující do jejich práv, že se proti jeho vydání hodlají zákonnými prostředky bránit“ (viz bod 29 nálezu). Ve stejném nálezu zmiňuje Ústavní soud i § 8 odst. 3 OdpŠk, avšak toliko ve vztahu k požadavku § 8 odst. 1 OdpŠk na to, aby opatření obecné povahy bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a dovozuje, že daná podmínka nemusí být splněna v situaci, kdy prostředek nápravy není dostupný poškozeným vůbec, nebo dostupný sice je, ale je apriori neúčinný. I tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou ostatně nález v bodě 25 odkazuje. 8. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v navazujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, na který odkazuje žalobkyně v dovolání, dochází k posunu úvah uvedených v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3319/22 tak, že § 8 odst. 3 OdpŠk v podmínce existence důvodů zvláštního zřetele hodných pro nenapadení opatření obecné povahy před správním soudem není vykládáno ve vztahu k § 8 odst. 1 OdpŠk, ale ve vztahu k § 7 odst. 1 OdpŠk. Jinak řečeno, využití či nevyužití prostředků obrany proti nezákonnému rozhodnutí již není posuzováno ve vztahu k odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ale je posuzováno ve vztahu k podmínce účastenství na řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Tuto úvahu považuje Nejvyšší soud za nesprávnou z důvodů uvedených dále. K tomu se v témže nálezu objevuje myšlenka, že podmínka § 7 odst. 1 OdpŠk nemusí být splněna tam, kde bylo opatření obecné povahy zrušeno před uplynutím lhůty k podání návrhu na jeho zrušení, neboť bezmezné trvání na vyčerpání prostředku ochrany svých práv by pak znamenalo vyloučení nároku i u těchto osob, ačkoliv ty již v zákonem stanovených lhůtách opatření obecné povahy napadnout nemohly (viz bod 30 citovaného nálezu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že jde o závěr odporující základnímu principu dovozenému v nálezu sp. zn. III. ÚS 3319/22, podle kterého právo na náhradu náleží jen těm, kdo se proti opatření obecné povahy bránili. Ze zužujícího pravidla, jehož splnění svědčí jen někomu (tomu, kdo se bránil), se uvedeným závěrem, jenž nechal Ústavní soud bez jakéhokoli odůvodnění, stává všeobjímající pravidlo, podle kterého náleží náhrada všem (kdo byli dotčeni opatřením obecné povahy, pokud bylo zrušeno dříve, než jim uplynula lhůta k jeho napadení). Tyto závěry vedle sebe logicky obstát nemohou. Není možné, aby náhrada svědčila jen někomu a zároveň svědčila všem. V tom vidí Nejvyšší soud odklon od předchozí judikatury Ústavního soudu, který je však přípustný jen cestou plenárního rozhodnutí. 9. V nálezu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 2667/24, Ústavní soud jen zopakoval závěry z posledně uvedeného nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/24, a to za použití § 8 odst. 3 OdpŠk, když vytkl obecným soudům, že se nezabývaly důvody zvláštního zřetele hodnými pro to, že se stěžovatelka proti opatření obecné povahy nebránila. 10. Nejvyšší soud považuje za užitečné shrnout, že sporná otázka mezi ním a Ústavním soudem je o tom, zda lze při aplikaci § 7 odst. 1 OdpŠk přihlížet k podmínce uvedené v § 8 odst. 3 OdpŠk. Ústavní soud vykládá § 7 odst. 1 OdpŠk ve světle § 8 odst. 3 OdpŠk, tj. opouští podmínku účastenství v § 7 odst. 1 OdpŠk tam, kde pro to jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Takový výklad § 7 odst. 1 OdpŠk považuje Nejvyšší soud za nesprávný. 11. Zároveň si je Nejvyšší soud vědom ústavněprávního zakotvení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto se vždy snaží, aby i podústavní právo vykládal způsobem ústavně souladným. Z toho důvodu za použití extenzivního výkladu pojmu účastník řízení v § 7 odst. 1 OdpŠk dospěl k závěru, že je jím i ten, kdo se ve správním soudnictví bránil proti rozhodnutí vydaném v řízení, jehož nebyl a nemohl být účastníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1339/2022, uveřejněný pod č. 33/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k újmě způsobené nezákonným povolením hlukové výjimky rozhodnutím hygienické stanice; nebo výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, který pod pojem účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk zahrnul za použití extenzivního výkladu i osobu, která nebyla účastna řízení o vydání opatření obecné povahy, ale bránila se proti němu žalobou před správním soudem). 12. Výklad zaujatý Ústavním soudem, tj. opuštění požadavku § 7 odst. 1 OdpŠk na to, aby stát za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím odpovídal jen účastníkům řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, však opouští veškeré legitimní metody interpretace práva, neboť k němu nejde dojít jazykovým výkladem (text dané normy je jasný a na požadavku účastenství trvá), systematickým výkladem (§ 8 odst. 3 OdpŠk se týká § 8 odst. 1 OdpŠk a stanoví podmínky jeho uplatnění; s § 7 odst. 1 OdpŠk nemá z hlediska systematického řazení nic společného), ani logickým výkladem (texty obou ustanovení spolu zjevně nemají nic společného). 13. Zároveň je podmínka § 7 odst. 1 OdpŠk natolik jasně formulována, že neumožňuje Nejvyššímu soudu upustit od požadavku na její splnění z důvodu, že by šlo o mezeru v zákoně odstranitelnou teleologickým výkladem (ať již ve formě analogie, kterou by byly do dané normy doplněny další osoby než jen účastníci řízení, nebo formou teleologické redukce, kterou by byl pojem účastník z dané normy vypuštěn, čímž by se podmínka účastenství stala obsoletní). 14. K tomu závěrem Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud nevykládá § 7 odst. 1 OdpŠk jen ve vztahu k újmě způsobené opatřeními obecné povahy, ale vykládá jej obecně. Podle výše uvedených závěrů by bylo možno od jím stanoveného omezení upustit vždy, pokud by pro to byly dány důvody zvláštního zřetele hodné. Takový postup ale již dříve Ústavní soud odmítl v situaci, kdy by upuštění od aplikace § 7 odst. 1 OdpŠk bylo bývalo daleko více pochopitelné z lidského hlediska, než je ve věci stěžovatelky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18). K tomu je možné doplnit, že Nejvyšším soudem byl právní závěr, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, zopakován i v dalších jeho rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 693/2024, proti němuž směřující ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2930/24, či v usnesení ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3014/24). 15. Námitka žalobkyně, že dotčená mimořádná opatření se jí přímo dotýkala a že se jim podřídila, se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tak není závěr v dovoláním napadeném rozsudku založen na aplikaci § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, či § 13 odst. 2 pandemického zákona, nýbrž je založen na aplikaci § 8 odst. 3 OdpŠk. 16. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost si dovoluje Nejvyšší soud uvést, že aktivní věcnou legitimací žalobkyně, včetně tvrzených okolností zvláštního zřetele hodných, které žalobkyni měly zabránit v podání návrhů na zrušení dotčených mimořádných opatření, se odvolací soud podrobně zabýval v bodě 12, 13 a 15 napadeného rozsudku. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu