30 Cdo 465/2026-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně I. N., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 17 Co 287/2025-193, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované omluvy dle znění specifikovaného v žalobě a zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, v jejichž důsledku se musela po dobu 5 dnů (od 29. 8. 2021 do 3. 9. 2021) podrobit nezákonné izolaci po svém návratu z Řecka. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 45 C 45/2022-162, uložil žalované povinnost zaslat k rukám právního zástupce žalobkyně omluvu v tomto znění: „Vážená paní doktorko, v důsledku nezákonného ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví jste byla po dobu 5 dnů (od 29.8.2021 do 3.9.2021), vystavena nezákonně samoizolaci a byla zejména omezena Vaše svoboda pohybu. Za nezákonný zásah do Vašich práv se tímto omlouváme. Ministr zdravotnictví." (výrok I), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované omluvy, specifikované ve výroku I rozsudku ve vztahu „i k dalším právům“ a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části týkající se požadavku na omluvu změnil tak, že žalovaná je povinna zaslat k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu v tomto znění: „Vážená paní doktorko, v důsledku nezákonného ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví jste byla po dobu 5 dnů (od 29. 8. 2021 do 3. 9. 2021) vystavena nezákonně samoizolaci, a došlo tak k zásahu do Vaší svobody podnikání a práva na respektování soukromého a rodinného života. Za nezákonný zásah do Vašich práv se tímto omlouváme. Ministr zdravotnictví.“ (výrok I), ve výroku II, v části týkající se požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku II včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda v případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“), se odškodnění v penězích nepřiznává jen zcela výjimečně (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný), není na místě tento princip přiměřeně aplikovat také na jiné případy náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy i na případ nezákonného rozhodnutí ve věci žalobkyně, kterou dovolatelka považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, alternativně pak uvádí rozpor této otázky s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 844/2024. K formě a případné výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím se v minulosti dovolací soud opakovaně vyjádřil, přičemž v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Dále v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání) soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Na tuto judikaturu navázal přímo i ve vztahu k nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, podle kterého při úvaze o formě a případné výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení je třeba vzít do úvahy taková kritéria, která jsou charakteristická pro správní řízení a která jsou obvykle významná pro určení rozsahu způsobené újmy. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 573/2025) je rovněž ustálena v závěru, že i vznik nemajetkové újmy je poškozený povinen tvrdit a prokazovat, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy. Dále Nejvyšší soud ve své judikatuře shrnul, že mimo újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, u níž se vznik újmy presumuje, není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat, pokud je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. V ostatních případech však musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat s tím, že vzhledem k tomu, že jde o stav mysli poškozeného, jenž prokazovat nelze, je nezbytné zjišťovat, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla vzhledem ke konkrétním okolnostem případu cítit poškozenou. Neprokazuje se tedy, jak se poškozený cítil, ale jestli měl důvod cítit se poškozeným na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (např. důstojnost, čest, dobrá pověst, svoboda pohybu, rodinný život apod.) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 9. 2.2021, sp. zn. 30 Cdo 177/2020]. Z uvedeného vyplývá, že k předkládané otázce se dovolací soud již opakovaně vyjadřoval a jeho judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím se nepresumuje, naopak je nutno v každém jednotlivém případě vycházet z konkrétních prokázaných skutečností. Pouze z hlediska nemajetkové újmy se presumuje její vznik, není třeba ji dokazovat, pokud je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Takto postupoval i odvolací soud, pokud vyšel z obvyklé újmy (pocit omezení pohybu žalobkyně po dobu 5 dnů), již považoval za notorietu, nicméně konstatoval, že se žalobkyni nepodařilo prokázat žádné konkrétní dopady nezákonného opatření do své sféry a její omezení pohybu, jež trvalo po dobu 5 dnů nelze intenzitou srovnávat se zásahem způsobeným nezákonným trestním stíháním, vazbou ani domácím vězením. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda v případě zásahu do práv žalobkyně spočívajícího v tom, že byla nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní doma omezena ve svobodě pohybu, svobodě podnikání a právu na respektování soukromého a rodinného života institutem „samoizolace“ ve smyslu např. ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, lze omluvu poskytnutou žalobkyni považovat za přiměřené zadostiučinění plně nahrazující ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk veškerou nemajetkovou újmu žalobkyně, či zda je na místě žalobkyni přiznat také satisfakci v penězích, již dovolatelka považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně pak uvádí rozpor této otázky s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudky ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016 či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Z obsahu podaného dovolání vyplývá pouze obecný nesouhlas dovolatelky s formou poskytnutého zadostiučinění, aniž by uváděla konkrétní okolnost, pro kterou by bylo na místě poskytnout další formu zadostiučinění (nad rámec požadované a přiznané omluvy). Újmu žalobkyně přitom nelze nevnímat v kontextu dalších skutečnosti, např. že izolací žalobkyně v domácím prostředí se její osobní nepřítomnost v advokátní kanceláři toliko prodloužila o pět dnů po jednom měsíci, který dobrovolně strávila v zahraničí, navíc v době, kdy z důvodu hrozící nákazy si stejně nikdo nemohl být jistý, kdy bude muset tak jako tak zůstat v domácí izolaci. Ostatně i žalobkyní srovnávané případy z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva se jeví s jejím případem (pětidenním pobytem v domácím prostředí během pandemie covidu) jako zjevně nesrovnatelné. Pokud tedy odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě omluvy zřetelně nebylo nepřiměřenou formou zadostiučinění, zvláště za situace, kdy žalobkyně poskytnutí omluvy sama požadovala a bylo zjevné, že omluva ze strany žalované je pro ni významná a omluva odpovídala okolnostem konkrétního případu, nelze takovému závěru ničeho vytknout a je plně v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však není případ zde projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu