30 Cdo 468/2026-126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Red Rhino Limited, se sídlem Triq Testaferrata, 1403 Ta X’bien XBX, Forth Business Centre, Level 02, Suite 2, Maltská republika, zastoupené Mgr. Janem Frišmanem, advokátem, se sídlem v Písku, Pražská 483, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 2 138 521 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 12 Co 228/2025-103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 12 C 51/2024-74, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 138 521 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky ve výši 2 138 521 Kč od 9. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), a zároveň rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 138 521 Kč jako náhrady škody v souvislosti se správním řízení vedeným vůči ní Ministerstvem financí, a to na základě podezření, že došlo ke spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. V rámci uvedeného řízení byla žalobkyni pravomocně uložena pokuta ve výši 10 000 000 Kč, která byla následně v důsledku rozhodování správních soudů a správních orgánů bez náhrady zrušena. V souvislosti s úkony směřujícími ke zrušení nezákonných rozhodnutí žalobkyně vynaložila náklady na právní a jiné poradenství v celkové výši 2 138 521 Kč, které žádá takto vůči státu nahradit. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též i „dovolatelka“) napadla v rozsahu jeho výroku I o věci samé v poslední den stanovené lhůty včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. vskutku naplněna jsou. 8. Dovolatelka předně polemizuje se správností postupu soudu prvního stupně, který při prvním jednání ve věci konaném dne 22. 11. 2024 jí měl údajně nadbytečně a potud podle ní i nesprávně poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. cílící k tomu, aby „dotvrdila za jaké konkrétní úkony právní služby vedoucí ke změně nebo zrušení rozhodnutí náhradu požaduje, popř. z jakých dalších konkrétně účelně vynaložených nákladů se žalovaná částka skládá a označila důkazy k prokázání takových tvrzení“, to vše spolu s poučením o nepříznivých procesních následcích spojených s nesplněním dané povinnosti. Dovolatelka má totiž za to, že již tvrzení, která uplatnila v podaném návrhu byla pro vyhovění žaloby zcela dostatečná. Řečeno jinak: dovolatelka expressis verbis vychází z toho, že jí ono poučení poskytnuto být nemuselo a nemělo. Již z toho rezultuje, že s otázkou dovozované redundantnosti výzvy k doplnění tvrzení a důkazů nemůže být pojmově nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně) spojována, což činí podané dovolání, jehož důvody je Nejvyšší soud navíc striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), ve vztahu k této námitce podle § 237 o. s. ř. nepřípustným [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 9. Námitka (subotázka) vážící se k tomu, že odvolací soud pominul, že již podaná žaloba splňovala všechny zákonné náležitosti vymezené zejména v ustanovení § 79 o. s. ř., nemůže rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. 10. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srovnej shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). 11. Žaloba proto nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková základní tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004). 12. Soudy obou stupňů implicitně z ustálené judikatury dovolacího soudu vycházely, neboť žalobu, v níž byl, byť ve zcela hrubých rysech, žalovaný skutek identifikován, jako tzv. neprojednatelnou neodmítly. To ovšem neznamená, že každá věcně projednatelná žaloba obsahuje pro věc všechna potřebná tvrzení tak, aby jí mohlo být případně vyhověno. Ostatně obecné pravidlo o nezbytnosti potřebných tvrzení je (bez ohledu na další postup soudu) systematicky obsaženo až v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které počítá s variantou, že dostatečná tvrzení nejsou obsažena v žalobě nebo ve vyjádření k ní. Nedostatek potřebných tvrzení zjištěný v průběhu řízení je pak důvodem pro adekvátní výzvu soudu buď v rámci přípravného jednání ve smyslu § 114c odst. 3 písmeno b) o. s. ř., a pokud se přípravné jednání (jako i v poměrech projednávané věci) nekonalo, pak obdobně koncipovanou výzvu k doplnění potřebných tvrzení učiní soud prvního stupně při (zpravidla prvním ve věci konaném) jednání ve smyslu § 118a odst. 1, popř. odstavec 2 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nestojí na otázce, zda žaloba splňovala všechny zákonné náležitosti dle § 79 o. s. ř. 13. Těžiště tzv. kvazimeritorního posouzení přípustnosti dovolacího přezkumu se pak s ohledem na obsah dovolání koncentruje k hodnocení pro věc určující otázky, a to, zda v žalobě, popřípadě v jejím doplnění byly tvrzeny všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti tak, aby žalobě mohlo být případně vyhověno (jak se domnívá dovolatelka) nebo nikoliv (jak shodně uvedly soudy obou nižších stupňů). 14. Z obsahu žaloby, jejího doplnění i samotného dovolání plyne, že předmětem žaloby byly nároky žalobkyně odvozované od toho, že žalobkyni:„vznikla i škoda v podobě nákladů, které musela vynaložit za právní služby (správní řízení / soudní řízení / řízení před Celní správou ČR), a to u českých, stejně jako zahraničních advokátů. Jakkoli byly žalobkyni přiznány náklady soudního řízení ve výši 16.050,- Kč, jedná se o výši zcela nepřiměřenou a neodpovídající vynaloženému úsilí a složitosti věci…… …..Z předložených faktur a potvrzení o jejich zaplacení vyplývá, že žalobkyně za právní služby, které platila výlučně v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, která byla později zrušena, zaplatila částku celkem ve výši EUR 88.005,-.“ Tato tvrzení již nebyla dále nijak v průběhu řízení doplňována, žalobkyně k výzvě soudu, aby ona tvrzení doplnila, předložila toliko svazek listin v anglickém jazyce a jejich pouze částečný překlad do jazyka českého. 15. Obecně platí, že v důsledku uplatnění projednací zásady mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a že nesplnění povinnosti tvrzení má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Existence uvedených procesních povinností se nepřímo podává i z § 120 odst. 1 o. s. ř., podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněného pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. V rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoliv může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je tento závěr výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 35/2003, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Tamtéž uvedl, že na to, co obsahuje žaloba (jaká jsou žalobní tvrzení), lze stěží usuzovat z toho, jaký skutkový stav byl zjištěn provedenými důkazy. Ve skutečnosti se tím nesprávně zaměňuje povinnost důkazní s povinností tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost (dokazování se totiž provádí o uplatněných tvrzeních). Splnění povinnosti důkazní pak nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což platí zejména (nejen však) v případech, kdy se v řízení uplatní tzv. projednací zásada. 18. V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, pak Nejvyšší soud na uvedené úvahy navázal s tím, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. 19. V projednávané věci založil odvolací soud (stejně jako soud prvého stupně) své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně řádné a úplné identifikace jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody skutkově odvozovaných od úkonů třetích osob, s jejichž činností ve prospěch žalobkyně (a tvrzeně směřujících k odklizení nezákonných rozhodnutí) jí měly vzniknout náklady představující škodu. Pro úspěch žaloby (bez ohledu na další zákonné předpoklady) proto bylo nezbytné v procesní rovině na základě výzvy soudu prvního stupně náležitě specifikovat a individualizovat jednotlivé náklady (položky), které údajně žalobkyně musela „vynaložit za právní služby, a to u českých, stejně jako zahraničních advokátů“. 20. Tomuto procesnímu požadavku však žalobkyně v přítomné věci ke své újmě nedostála, a to nejen proto, že v zásadě platí, že listinné důkazy zpravidla nemohou z výše vyložených důvodů nahradit absentující tvrzení o skutkových okolnostech, nýbrž též z důvodu, který přiléhavě postihl v důvodech napadeného rozhodnutí odvolací soud, totiž, že údajný překlad listin z anglického jazyka do jazyka českého neodpovídá bezezbytku původnímu textu anglickému. Jde toliko o překlad části listin v anglickém jazyce, nikoliv o překlad úplný, přičemž je zjevné, že tzv. tlumočnická (překladatelská) doložka soudního tlumočníka Mgr. Ing. Pavla Brundy je věcně nesprávná a odporuje i požadavku plynoucímu z § 22 odst. 1 vyhlášky č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti, vydané k provedení zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, tedy aby tlumočnický úkon a překladatelský úkon byl proveden přesně, srozumitelně a úplně. Nejvyšší soud nepřehlédl, že soudní překladatel vysvětlil, že „dle pokynu klienta byly přeloženy pouze vyznačené části listiny“, nicméně to nic nemění na faktu, že z důvodů výlučně na straně samotné žalobkyně nebyl soudu předložen ani kompletní překlad listiny do českého jazyka. Soudy a zejména žalovaný účastník není povinen absentující žalobní tvrzení vyhledávat v různých listinách, zčásti sepsaných v českém a zčásti v jiném jazyce, a to zcela bez zřetele k tomu, zdali oním cizím jazykem vůbec vládne. Tím méně je pak možné požadovat, aby více rozličných listin soud (žalovaný účastník řízení) porovnával a takto složitě zjišťoval, co konkrétně představuje zažalovaný nárok. Bez ohledu na to, že nakonec i údaje uvedené v anglické verzi listiny jsou zcela vágní a neúplné (není zřejmé, o jaké úkony právní či jiné pomoci mělo jít, mezi kým, kdo konkrétně je měl poskytnout, atd.), na jejichž základě nemohlo být prováděno žádné další konkrétnější dokazování, je pro tuto věc určující, že soudy nižších stupňů a zejména žalovaná nebyly povinny jednat a rozhodovat na základě listin v jiném, než českém jazyce, jež měly odrážet věrný překlad celého cizojazyčného textu listiny. 21. Výše shrnuté závěry plně dopadají i do tzv. kompenzačního řízení odbývajícího se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., které je řízením sporným, v němž žalobce musí tvrdit a dokazovat všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a jiné, další okolnosti, svědčící v jeho prospěch. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce svoji povinnost tvrzení, uloženou mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a označením důkazů svoji důkazní povinnost, uloženou mu § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Důsledkem neunesení těchto procesních povinností je neúspěch ve sporu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4878/2017). Odvolací soud při svém rozhodování v projednávané věci vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, tedy včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných nároků, a v souladu se shora uvedenými hledisky posoudil břemeno tvrzení na straně žalobkyně. Jím učiněný a precizně odůvodněný závěr, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, jenž byl navíc podpořen odkazem na četnou a zcela přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (s níž se dovolatelka ani nesnaží podrobněji polemizovat), proto zcela konvenuje ustálené praxi dovolacího soudu, což ovšem danou otázku vylučuje z možnosti jejím prostřednictvím dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a činí jej tak nepřípustným. 22. Možno též dodat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak nepříčí ani závěrům dosaženým v dovolání odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2871/2023, který byl jednak přijat v situaci, kdy tamní žalobkyně podrobněji specifikovala jí uplatněný nárok, jehož zvláštní konstrukce nadto plynula z § 5 zákona o obchodních korporacích, a navíc v nyní projednávané věci žalobkyně listinou v českém jazyce nijak své rozličné dílčí nároky tvořící ve svém souhrnu požadovanou částku hodnotově nekvantifikovala a vesměs je ani dostatečně podrobně nepopsala v rovině skutkové (zejména co se týče označení osob, které měly v její prospěch úplatnou činnost v tuzemsku či zahraničí vykonat). Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2775/2008, je pak zcela mimoběžný, neboť v něm zastávané názory zcela odpovídají těm, z nichž vycházel odvolací soud a jimiž je argumentováno i v tomto rozhodnutí dovolacího soudu. 23. Závěrem dovolání namítaná okolnost, že soud prvního stupně (byť patrně vskutku nadbytečně) provedl ve věci při nařízeném jednání dokazování, nemůže s ohledem na již řečené představovat vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nejen proto k ní nemohl Nejvyšší soud přihlédnout (srovnej k tomu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proces dokazování slouží k potvrzení nebo vyvrácení určitých tvrzení účastníka řízení, dokazování lze provádět k existujícím dostatečně určitým a konkrétním skutkovým tvrzením a je procesně nežádoucí, aby až z provedeného znaleckého posudku či jiných listin soud na úkor procesních práv ostatních účastníků dodatečně nepřípustně extrahoval chybějící žalobní tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, jehož závěry obstály i v ústavněprávní rovině, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15). Provedení důkazů tak vliv na výsledné posouzení věci mít pojmově nemohlo. 24. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 3. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu