30 Cdo 49/2026-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Pod Hradbami 2006/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 301 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 27/2025 (původně pod sp. zn. 45 C 120/2019), o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 54 Co 192/2025-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 45 C 27/2025-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit mu 301 704 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I dovoláním napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výše uvedené sumy se žalobce domáhal z titulu náhrady tzv. daňové škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 66/2004 (dále též jen „posuzované řízení“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přes výzvu adresovanou soudem prvního stupně žalobci k doplnění rozhodujících tvrzení, nebylo možno shledat odpovědnostní titul státu ve formě nesprávného úředního postupu. Rovněž tak nebylo možno stanovit, jaká škoda měla žalobci vzniknout, v čem spočívala a na základě čeho žalobce dospěl k žalované částce 301 704 Kč. Stejně tak nebylo zřejmé, jaká má být příčinná souvislost mezi nepřiměřeně dlouhým pracovněprávním sporem a tvrzenou škodou. K takovému závěru přitom soud prvního stupně dospěl po té, co (po předcházejícím kasačním usnesení odvolacího soudu) písemně žalobce vyzval, aby svá tvrzení doplnil, a také po té, co ve věci nařídil jednání, k němuž se však žádný z účastníků nedostavil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka položená žalobcem, zda soudy mohou ve věci rozhodnout zamítnutím žaloby na základě nesrozumitelného výkladu práva a nesrozumitelného právního hodnocení věci, kterou pokládá za dosud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešenou. Touto otázkou žalobce obsahově vymezuje důvod spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom však, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz), měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nemohlo být žalobě vyhověno, a to i v návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz rekapitulace důvodů rozsudku soudu prvního stupně v odstavci 6 rozsudku odvolacího soudu), s nímž se odvolací soud ztotožnil a pouze následně jinými slovy tyto závěry reprodukoval (odstavce 13 a 14 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Takové odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobci nebránilo, aby proti němu v dovolání relevantním způsobem brojil, což ostatně také učinil; žalobce v dovolání argumentuje proti závěrům stran existence odpovědnostního titulu, sporuje závěr, že příčinou odpovědnosti státu za škodu mají být konkrétní průtahy v řízení, a nikoliv jeho nepřiměřená délka, uvádí, že prokázal výši škody i příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a jím tvrzenou škodou apod. Ani druhá dovolatelem položená otázka, zda je možno stanovit příčinnou souvislost přímo mezi daňovou škodou a nepřiměřenou délkou řízení, jestliže je mezi nimi vztah přímé úměrnosti, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud navazující na výše uvedené závěry soudu prvního stupně se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže vyšel ze závěru, že příčinná souvislost v případě majetkové škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, musí být dána nikoliv mezi touto škodou a nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a judikatura v něm citovaná). Z právě uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu stran právního posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti (a tedy i toho, co bylo z hlediska žalobních tvrzení nutno vymezit), judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje. Na dalších dovolatelem vymezených otázkách (stran prokázání výše škody a existence příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem škody) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (tedy závěr, že žalobcem nebyly tvrzeny relevantní okolnosti rozhodné pro posouzení existence příčinné souvislosti), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně namítá-li žalobce v dovolání, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že rozhodoval nesprávně složený senát (resp. soudní senát složený v rozporu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze), jedná se o námitku spočívající ve vadě řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterou však v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu