30 Cdo 493/2026-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce O. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 10 197 038,96 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 17/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 25 Co 225/2025-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 10 197 038,96 Kč zahrnující částku 10 000 000 Kč, která připadala na náhradu nemajetkové újmy, jíž žalobce utrpěl v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – pozn. dovolacího soudu), a podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (v témže znění), dále částku 50 000 Kč odpovídající náhradě škody způsobené žalobci tím, že byl v rámci uvedeného trestního řízení nucen tuto částku zaplatit na uložených pořádkových pokutách, a konečně z částky 147 038,96 Kč představované úroky z prodlení ze žalobcem specifikovaných částek, jež byly na základě vydaného příkazu k zajištění náhradní hodnoty sraženy z jeho mzdy v rámci exekuce, která byla proti němu vedena. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 16 C 17/2024-125, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolatel je ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. 10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). 11. Uvedeným požadavkům však žalobcovo dovolání nevyhovělo. 12. Navzdory tomu, že žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy v rozsahu zahrnujícím všechny žalobou vznesené nároky, konkrétní dovolací důvod vymezil (zejména prostřednictvím bodů 2 až 4 dovolání) pouze tak, že zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu týkajícího se počátku běhu „prekluzivní doby“ (správně promlčecí lhůty) pro uplatnění vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy (tedy pouze ve vztahu k nároku vyčíslenému částkou 10 000 000 Kč). Ve vztahu ke zbývajícím žalobním požadavkům týkajícím se nároků na náhradu újmy majetkové (škody) tak žalobce žádný dovolací důvod způsobem naplňujícím výše citovaný § 241a odst. 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil. 13. Podané dovolání (a to v žádné své části) současně v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaj, ze kterého by bylo možné srozumitelně dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., což zakládá jeho vadu i ve vztahu k právní otázce, kterou žalobce v dovolání zformuloval. 14. Zmínil-li pak žalobce v bodě 12 dovolání nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03, pak tak učinil nejen bez zřetelného sdělení, jaký ze čtyř v úvahu přicházejících důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. je ve světle tohoto nálezu dle jeho přesvědčení naplněn, ale současně i bez přímé souvislosti se zpochybněným řešením výše zmíněné právní otázky. Učinil tak totiž v rámci poukazu na údajnou procesní vadu, kterou mělo být řízení zatíženo (pokud se soudy dle žalobcova názoru v rozporu s § 132 o. s. ř. nevypořádaly se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdili), tedy vadu, k níž by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze za podmínek upravených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., tj. za situace, pokud by dovolání bylo ve vztahu k právní otázce, kterou žalobce v dovolání vymezil, nejen řádné, ale též přípustné. 15. Dovolání tedy nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 16. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu