30 Cdo 50/2026-183 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. Ž., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 40 898 Kč a 1 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 193/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, č. j. 55 Co 208/2025-139, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 45 C 193/2023-103, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 45 C 193/2023-113, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2025, č. j. 45 C 193/2023-125, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 185 484,50 Kč (výrok I), žalobu co do částky 1 355 413,50 Kč zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III) a žalované rovněž uložil, aby České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 4 582,12 Kč (výrok IV). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobci uplatněném nároku na nahrazení nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč za trestní stíhání vedené proti žalobci na základě usnesení policejního orgánu ze dne 11. 5. 2018 pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a zločin znásilnění ve stádiu pokusu, které skončilo zproštěním obžaloby, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2022 (sp. zn. 33 T 69/2020), proti němuž směřující stížnost státního zástupce byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2022 (sp. zn. 9 To 285/2022). Soud prvního stupně žalobci uvedeným rozsudkem na tomto nároku přiznal (nad rámec žalovanou již poskytnutého konstatování porušení práva a omluvy) finanční kompenzaci ve výši 168 000 Kč. Dále bylo rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem I) žalobci přiznáno plnění ve výši 17 484,50 Kč z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla vynaložením nákladů na obhajobu v uvedeném trestním řízení (žalobce se z tohoto důvodu žalobou domáhal zaplacení celkem 40 898 Kč, a to nad rámec již žalovanou poskytnutého plnění ve výši 125 537,50 Kč). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované výrokem I potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 90 000 Kč a ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl. Ve výroku II pak odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 14 328,60 Kč, ve výroku III žalobci uložil, aby České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 2 062 Kč a ve výroku IV uložil žalované, aby České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 2 520,12 Kč. Odvolací soud tak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně toliko částečně co do přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 90 000 Kč), jinak jej (ohledně zbylé části zadostiučinění ve výši 78 000 Kč a ohledně náhrady škody za vynaložené náklady na obhájce ve výši 17 484,50 Kč) změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně stran nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v tom, že v dané věci nejde o případ, v němž lze uplatnit vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy a že naopak je třeba vznik takové újmy (v případě vydání nezákonného rozhodnutí) prokázat. Rovněž souhlasil se soudem prvního stupně, že adekvátní formou zadostiučinění v tomto případě nebylo konstatování porušení práva ani omluva, a bylo proto nutné žalobci přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vzal podle odvolacího soudu při stanovení výše finančního zadostiučinění v úvahu správná kritéria (tedy povahu trestní věci, délku trestního stíhání, následky způsobené trestním stíháním v osobní sféře poškozeného a další okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo), přičemž správně postupoval i v tom, že provedl srovnání s rozhodnutími v jiných věcech, v nichž poškození žádali o zadostiučinění v souvislosti s jejich trestními stíháními. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně vybral ne úplně vhodné případy pro srovnání a rovněž jím provedená komparace nebyla učiněna zcela vhodným způsobem (jestliže z toho kterého případu stanovil rozmezí, ve kterém by se mělo odškodnění pro žalobce pohybovat a následně z takto dovozeného rozmezí určil průměrem výši odškodnění, jež by měla žalobci náležet). Následně odvolací soud na podkladě soudem prvního stupně zjištěných skutečností sám zhodnotil jednotlivá (výše uvedená) kritéria a jejich dopady do souzeného sporu, přičemž vzal v úvahu (mimo soudem prvního stupně uvažované tři případy) další dva obdobné případy (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2017, ve věci sp. zn. 28 C 195/2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 12. 10. 2017 ve věci sp. zn. 15 C 194/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 68 Co 176/2018), s nimiž účastníky při ústním jednání dne 30. 7. 2025 seznámil a s nimiž věc žalobce srovnal. Na podkladě zhodnocení relevantních skutkových zjištění promítajících se do jednotlivých kritérií zvažovaných při stanovení formy a výše zadostiučinění a na základě jejich srovnání s jinými (již rozhodnutými) obdobnými případy dospěl odvolací soud k závěru, že adekvátní výší finančního zadostiučinění pro žalobce je částka 90 000 Kč. Co se týče nároku na náhradu škody spočívající v nákladech žalobce vynaložených na zvoleného obhájce v trestním řízení, shledal odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) žalobu zcela nedůvodnou. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a rovněž navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání. Dovolání nicméně není objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti nákladovým výrokům (II, III a IV) rozsudku odvolacího soudu [(§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dále není dovolání žalobce přípustné subjektivně v tom rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 90 000 Kč, kterou má žalovaná podle rozsudku soudu prvního stupně zaplatit žalobci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o žalobcem uplatněném nároku na náhradu škody spočívající v jím vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení, žalobce v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nekonkretizuje dovolací důvod (dovolání se argumentačně tohoto nároku vůbec nedotýká). Dovolání tak v této části nesplňuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu (tedy stran nároku na přiměřené zadostiučinění) posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je pak zjevné, že dovolatel nesouhlasí s výslednou výší přiměřeného zadostiučinění, která mu byla dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu přiznána. Nejvyšší soud však opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (i s odkazem na svůj dřívější rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010), konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk „jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007).“ Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. V témže rozsudku Nejvyšší soud dodal, že ve věcech nároků na náhradu nemajetkových újem způsobených rozhodnutími o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Rovněž tak musí v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011). Rozhodnutí odvolacího soudu se v této věci s uvedenými požadavky vypořádává, přičemž je zřetelné, že se neprotiví výše uvedeným judikaturním závěrům stran zhodnocení relevantních (judikaturou Nejvyššího soudu vyložených) kritérií, jež je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, vzít v úvahu. Odůvodnění rozsudků (zvláště soudu prvního stupně odvolacím soudem z větší části přejatého) obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které toto řízení mělo v osobnostní sféře žalobce jakožto poškozeného. Dovolací soud shledává rovněž srozumitelnými základní úvahy, jež soudy učinily při stanovení zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobce, přičemž na základě komplexního vzájemného zhodnocení veškerých zjištěných okolností dospěl k závěru o přiměřené formě a výši zadostiučinění. Přitom se neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže přezkoumal způsob, jímž soud prvního stupně (na podkladě zjištěných skutkových okolností souzeného případu) dospěl ke konkrétní částce zadostiučinění, doplnil srovnání trestního stíhání žalobce s dalšími dvěma obdobnými případy (s nimiž účastníky při ústním jednání seznámil) a na tomto podkladě dospěl k jiné (nižší) sumě přiměřeného zadostiučinění. To vše ve svém rozsudku přiléhavým způsobem vysvětlil. Dovolací soud z těchto důvodů (oproti přesvědčení dovolatele) nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění se vyjádřil k naplnění všech (judikaturou dovozených) kritérií a zároveň se zaměřil na porovnání zjištěné žalobcovy nemajetkové újmy se srovnatelnými a pravomocně skončenými případy odškodnění nemajetkových újem, které byly jemu nebo soudu prvního stupně známy z úřední činnosti nebo byly předloženy žalovanou, přičemž se v každém jednotlivém případě soustředil jak na identifikaci podstatných společných znaků srovnávaných případů, tak i na identifikaci znaků rozdílných, načež vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Dovolání v této souvislosti není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro zodpovězení otázky, zda byl postup odvolacího soudu popřením procesní zásady neúplné apelace, jestliže odvolací soud nahradil úvahu soudu prvního stupně o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vlastní úvahou při současném konstatování správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Dovolatel totiž touto otázkou ve skutečnosti uplatňuje námitku procesní vady (vady řízení), k níž by však dovolací soud mohl podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném případě není. Je nutno dodat, že odvolací soud se nezpronevěřil výše uvedené judikatuře, jestliže úvahy soudu prvního stupně týkající se stanovení výše adekvátního zadostiučinění sám přezkoumal (a na tomto základě dospěl k jinému výsledku stran výše zadostiučinění). Naopak tímto postupem závěrům ustálené rozhodovací praxe dostál. Byť totiž Nejvyšší soud ve své judikatuře uzavřel, že je primárně na žalobci, aby přesvědčivé srovnání zvolil, pokud tak přes poučení soudu neučiní, nemůže to být důvodem zamítnutí žaloby a je na soudu, aby provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Navíc sama dovolací otázka je vnitřně rozporná, jestliže je založena na přesvědčení dovolatele o porušení zásady neúplné apelace (tedy systému, podle něhož je omezeno uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení) za současného konstatování, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo ke změně skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Namítá-li snad žalobce (na str. 10 dovolání), že se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, pak zároveň neuvádí, v čem (ohledně jakých skutkových zjištění) se odvolací soud od soudu prvního stupně odchýlil, přičemž nadto rozporně s touto úvahou na jiných místech dovolání uvádí, že odvolací soud v této věci své úvahy o výši zadostiučinění neodůvodnil žádnými jinými skutkovými zjištěními (str. 6 dovolání), resp. že odvolací soud „shrnuje individuální okolnosti věci, jak je zjistil soud prvního stupně“ (str. 8 dovolání). Klade-li dovolatel otázku, zda je soud povinen posuzovat jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, včetně okolností, které vedly k jejich naplnění, nejenom ve vztahu k posouzení vzniku nároku na poskytnutí zadostiučinění a určení její formy, ale i ve vztahu k určené výši zadostiučinění, je-li poskytováno v penězích, pak jednak přehlíží, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání není poskytováno podle § 31a odst. 3 OdpŠk, nýbrž podle § 31a odst. 2 OdpŠk (viz výše citovaná judikatura), a jednak neuvádí, která pro danou věc významná kritéria měl odvolací soud při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění pominout. Namítá-li žalobce, že odvolací soud nehodnotil individuální okolnosti věci, pak tato námitka se míjí (jak již bylo uvedeno výše) s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud poměrně podrobně zabýval povahou posuzované trestní věci (odstavec 21), délkou trestního stíhání žalobce (odstavec 22), dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce (odstavec 23), důvody, pro které byl žalobce zproštěn obžaloby (odstavec 24) a dále srovnáním všech těchto okolností s jinými obdobnými a již rozhodnutými případy (odstavec 26 až 30). Z obdobných důvodů pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda je zachována povinnost soudu rozhodovat na základě individuálního hodnocení věci, jestliže svou úvahu o výši poskytovaného zadostiučinění založí výlučně na komparaci objektivních skutečností z jednotlivých případů bez zohlednění subjektivních okolností věci, vycházejících výlučně z osobnosti poškozeného. Námitky dovolatele se v tomto ohledu znovu míjí s tím, co vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tedy že se tento soud při úvaze o adekvátní formě a výši zadostiučinění (mimo jiné) zabýval konkrétními dopady trestního stíhání do osobnosti žalobce, a to jak do jeho profesní sféry, tak i do sféry zdravotní (které žalobce podle odvolacího soudu tvrdil i prokázal), přičemž vzal v úvahu i to, že žalobce byl stíhán jako dosud bezúhonná osoba (viz odstavec 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K další námitce dovolatele (str. 11 dovolání) je třeba uvést, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže konstatoval, že vznik nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí je oproti nemajetkové újmě z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nutno prokázat. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně (viz i žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Dovolatel přitom v dané věci neuvádí, v jakém konkrétním ohledu se měl odvolací soud od těchto závěrů odchýlit, jestliže nepostavil své rozhodnutí na tom, že by některá tvrzení žalobce o konkrétních dopadech trestního stíhání do jeho osobnostní sféry nebyla prokázána. Z těchto důvodů nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Konečně závěr o připuštění dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže přivodit ani otázka, zda je povinností soudu při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zjišťované pomocí komparace s dřívějšími rozhodnutími v obdobných případech, zohlednit dobu uplynuvší od vydání rozhodnutí v těchto posuzovaných případech v zájmu toho, aby výše poskytovaného zadostiučinění byla obdobná v reálné, a nikoliv toliko v nominální výši. Žalobce byl v rámci ústního jednání před odvolacím soudem konaným dne 30. 7. 2025 seznámen s případy, s nimiž odvolací soud hodlal jeho případ porovnat, a žalobce měl tudíž možnost se k těmto případům v rámci ústního jednání vyjádřit. Mohl tedy nepochybně vznést i námitku stran potřeby valorizace částek v těchto srovnávaných případech přiznaných, což neučinil a uplatnil ji (nepřípustně) až v dovolání. Navíc je třeba podotknout, že odvolací soud vzal při porovnání v úvahu i případy použité soudem prvního stupně, které se stran svého stáří nijak nevymykaly těm, které opatřil sám odvolací soud (byly v tomto ohledu srovnatelné), přičemž žalobce nijak proti takto použitému srovnávacímu materiálu v rámci řízení před soudem prvního stupně rovněž nebrojil, resp. neuváděl potřebu navýšení (valorizace) tam přiznaných částek z důvodu plynutí času, ačkoliv tak učinit nepochybně mohl (již v rámci řízení před soudem prvního stupně či v průběhu odvolacího řízení). Nejvyšší soud přitom setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Jestliže tedy účastník řízení konkrétní otázku (námitku) neuplatnil již v odvolacím řízení, ačkoli bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou takový účastník až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24). Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 4. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu