30 Cdo 543/2026-112 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 52 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 54/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 184/2025-82, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2025, č. j. 23 Co 184/2025, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem I rozsudku ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 184/2025-82, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 4. 2025, č. j. 22 C 54/2024-61, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 52 625 Kč s příslušenstvím, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Opravným usnesením ze dne 9. 12. 2025, č. j. 23 Co 184/2025-106, odvolací soud opravil v záhlaví svého rozsudku křestní jméno žalobce. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 ECm 7/2022 (dále též jen „posuzované řízení“), a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledné výši přiměřeného zadostiučinění, která mu byla dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu přiznána, resp. vyplacena žalovanou. Přes značnou nepřehlednost dovolání, z něj lze dovodit několik více či méně obecně formulovaných otázek spojených s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné zopakovat, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nemůže založit žalobcem obecně formulovaná námitka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uváděných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“) nebo v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Odvolací soud totiž postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, jestliže (i v návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ve svém rozsudku podrobně vysvětlil, z jaké základní částky odškodnění vyšel a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše zadostiučinění. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá podle žalobce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešená otázka: „Musí obecné soudy v rámci posouzení odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty v jeho právním postavení, jakož i tím vyvolaná úzkost a způsobená obtíž, tedy v tom, jakým výsledkem skončí spor, v němž mohou pro účastníka být v sázce důležité hodnoty či citlivé záležitosti, i v rámci určení přiznané výše peněžitého zadostiučinění, zkoumat a adekvátně aplikovat při hodnocení okolností případu i jednotlivých v zákoně (OdpŠk) stanovených kritérií majících vliv na konečnou výši zadostiučinění odškodňovací judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zda výše v minulosti přiznaného zadostiučinění dle srovnatelných okolností byla opravdu dostatečná?“ Danou otázku lze jinými slovy zformulovat tak, zda mají soudy v odškodňovacím řízení zohlednit závěry judikatury ESLP. Žalobce v dovolání odkazuje konkrétně na rozhodnutí ve věcech R.D. proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 2001, stížnost č. 29692/96, Stretch proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2003, stížnost č. 44277/98, Werner proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2001, stížnost č. 26760/95, Salah proti Nizozemí, rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2006, stížnost č. 8196/02, C proti Finsku, rozsudek ESLP ze dne 9. 5. 2006, stížnost č. 18249/02, a Peck proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 28. 1. 2003, stížnost č. 44647/98. Kromě toho, že žádná z uvedených věcí nijak nesouvisí s náhradou nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tak takto obecně formulovaná otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Z napadeného rozsudku je totiž zjevné, že odvolací soud aplikoval závěry Stanoviska, které na uvedenou otázku odpovídají kladně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, od kterého okamžiku se určuje počátek a konec trvání posuzovaného řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých ve Stanovisku. Odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobci řízení započalo od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, z níž se o vedení tohoto řízení dozvěděl (viz již odvolacím soudem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, bod 38, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, nebo ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). V tomto směru není rozsudek odvolacího soudu rozporný ani s dovolatelem zmíněným Stanoviskem, neboť otázku počátku řízení je nutno vykládat v souladu s účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, jímž je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Poznámka žalobce, že o existenci sporu věděl již z předžalobních upomínek doručovaných mu v roce 2016, nemá žádný význam. Jak vyplývá z výše citované judikatury, odškodňuje se újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky žalobce spočívající ve zpochybnění závěrů odvolacího soudu stran skutkové, procesní i právní složitosti posuzovaného řízení, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých ve Stanovisku. Tvrzení žalobce, že rozhodnutí v posuzovaném řízení záviselo na vyřešení triviální otázky absolutní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, neodpovídá skutkovému závěru odvolacího soudu. Žalobcem předkládaný odlišný skutkový závěr nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod dle výše uvedeného § 241a odst. 1 o. s. ř, jímž je nesprávné právní posouzení věci. Závěr odvolacího soudu, že z hlediska složitosti řízení je nutno vzít v potaz počet soudních instancí, které ve věci rozhodovaly, rozsah a náročnost dokazování (včetně komunikace s českou ambasádou v Bangkoku), je pak souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (viz již výše uvedené Stanovisko nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Nesouhlas žalobce s tímto závěrem přípustnost dovolání založit nemůže. Námitka žalobce týkající se snížení základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v důsledku aplikace kritéria obsaženého v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (tedy jednání poškozeného, kterým přispěl k celkové délce řízení), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce namítal, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od závěrů přijatých ve Stanovisku a také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009. Odvolací soud však nepřičítal žalobci k tíži jeho podíl na celkové délce posuzovaného řízení proto, že by podával opravné prostředky (jak v dovolání uvádí žalobce), nýbrž proto, že žalobce opakovaně (celkem 7x) v posuzovaném řízení žádal o odročení jednání soudu, a to i poté, co s ním byl předem dohodnut konkrétní termín jednání. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky, že se soudy odchýlily od závěrů přijatých ve Stanovisku, jestliže v posuzovaném řízení neužily jim dostupné prostředky k zabránění vzniku průtahů v řízení (což je třeba podle žalobce zohlednit v rámci kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Nebo tím, že v posuzovaném řízení nerespektovaly precedenční závaznost nálezu Ústavního soudu nebo že by se Krajský soud v Ústí nad Labem neřídil závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze. Tyto námitky se pohybují na samé hraně určitosti a srozumitelnosti. Nicméně podstatné je, že dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Ve skutečnosti jde znovu o námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu