30 Cdo 626/2026-35 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 135/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 53 Co 349/2025-16, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 26 C 135/2025-10, odmítl podání ze dne 20. 7. 2025 podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť žalobkyně neodstranila vady uvedeného podání ve lhůtě stanovené v usnesení ze dne 5. 8. 2025, č.j. 26 C 135/2025-4, které jí bylo doručeno dne 15. 8. 2025, a podání ze dne 20. 7. 2025 má tak nadále nedostatky, pro něž nelze v řízení dále pokračovat (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, kterým se domáhala, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že žalobě se vyhovuje. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, pro jaké vady podání jej lze odmítnout, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žaloba je pro svou absenci základních náležitostí neprojednatelná (přičemž žalobkyně vytčené vady neodstranila ani po výzvě soudu prvního stupně, ani v podaném odvolání), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalobkyní namítaného nepředložení žaloby k vyjádření žalované, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost si dovoluje Nejvyšší soud uvést, že vadná žaloba ani usnesení o jejím odmítnutí se nedoručuje ostatním účastníkům řízení, pokud se o podání nedozvěděli. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu