30 Cdo 628/2026-30 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 105 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 132/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2025, č. j. 36 Co 341/2025-17, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 105 000 000 Kč s příslušenstvím s tím, že škodou se rozumí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 21 Co 162/2023-22. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 8. 2025, č. j. 26 C 132/2025-11, odmítl podání ze dne 24. 7. 2025 podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobce neodstranil vady uvedeného podání ve lhůtě stanovené v usnesení ze dne 31. 7. 2025, č. j. 26 C 132/2025-4, které mu bylo doručeno dne 14. 8. 2025, a podání ze dne 24. 7. 2025 má tak nadále nedostatky, pro něž nelze v řízení dále pokračovat (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze namítal nerespektování čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, pokud navzdory tomu, že žaloba obsahovala veškeré zákonné náležitosti, naznal, že je neprojednatelná, tudíž je namístě ji odmítnout. Odvolací soud v nyní řešené věci dospěl k závěru, že ani jedno z podání žalobce nesplňovalo kritéria uvedená v § 42 a § 79 o. s. ř., když z jeho žalobních tvrzení (pouhé odkazy na spisové značky soudních řízení) není zřejmé, z kterých pochybení orgánu veřejné moci, jaká újma žalobci vznikla a proč, a tedy nelze zhodnotit ani oprávněnost žalobního požadavku na zaplacení finanční náhrady ve výši 105 000 000 Kč. Takovým závěrem se však odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelem odkazovaného usnesení) neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). Namítá-li žalobce, že soudy nezkoumaly dodržení podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř., pokud nepředložily žalobu žalované v souladu s § 14 a 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a dále, že se odvolací soud nezabýval skutečnostmi uvedenými v žalobě a neprovedl v ní označené důkazy, aniž v odůvodnění uvedl proč se tak stalo, čímž učinil rozhodnutí nepřezkoumatelným, uplatňuje vady řízení, k nimž však může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud v této souvislosti jen pro úplnost doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému nastupuje jen v případě, že se jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný může seznat, co konkrétně je předmětem proti němu uplatněného nároku a následně posoudit, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu se žalobě bude bránit. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu