30 Cdo 787/2026-97 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyň a) D. R., b) A. R., c) A. R. a d) A. R., všechny zastoupeny JUDr. Markem Chlebikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 160/2025, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, č. j. 23 Co 307/2025-80, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, č. j. 23 Co 307/2025-80, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2025, č. j. 11 C 160/2025-70, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2024 vyzvaly Českou republiku – Vězeňskou službu k dobrovolnému plnění. Následně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 19. 11. 2024 domáhaly po žalované, kterou označily Česká republika – Vězeňská služba České republiky, náhrady nemateriální újmy v celkové výši 9 000 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnily tím, že J. J., partner žalobkyně a) a otec žalobkyň b) až d), zemřel dne 20. 11. 2021 ve Fakultní nemocnici Ostrava na následky virového onemocnění COVID 19. Předtím byl ve vazbě ve Vazební věznici v Ostravě. Zde se dne 19. 11. 2021 hlásil jako nemocný, ale lékařem nebyl vyšetřen. Až v důsledku rapidního zhoršení zdravotního stavu byl J. J. dne 20. 11. 2021 ve večerních hodinách převezen do fakultní nemocnice, kde krátce nato zemřel. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 doručil žalobu Vězeňské službě České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) a ta ve svém vyjádření namítla, že se případně jedná o odpovědnost za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dle Vězeňské služby je tak ústředním správním úřadem (dále jen „úřad“), proti němuž má směřovat žaloba a u nějž je nejprve nutno podat výzvu, Ministerstvo spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. 7. 2025, č. j. 32 C 215/2024-54, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. V tomto usnesení bylo jako organizační jednotka jednající za stát označeno Ministerstvo spravedlnosti, kterému bylo usnesení i žaloba doručeno v den rozhodnutí. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 8. 2025, č. j. 11 C 160/2025-59, vyzval žalobkyně, aby doložily, že splnily podmínku předběžného projednání nároku dle § 14 OdpŠk, a to doložením dokladu o zaslání a doručení žádosti o odškodnění. Žalobkyně předložily již zmíněnou předžalobní výzvu ze dne 7. 11. 2024. Soud prvního stupně si dotazem u Ministerstva spravedlnosti ověřil, že tam žádost podána nebyla, a nato usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 11 C 160/2025-70, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložily, že uplatnily předběžně svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti. Tedy neodstranily nedostatek podmínky řízení. Proto soud prvního stupně podle § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil. 4. K odvolání žalobkyň odůvodněného jen tím, že před zastavením řízení měly být řádně poučeny a vyzvány, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2025, č. j. 23 Co 307/2025-80, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odůvodnění tohoto usnesení, stejně jako odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, neobsahovalo prakticky žádná skutková tvrzení obsažená v žalobě. Odvolací soud, aniž to odůvodnil, vycházel z odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že podle § 14 odst. 1 OdpŠk je podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu. Nedostatek předběžného uplatnění nároku je třeba napravit postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání nároku na náhradu škody u příslušného úřadu. Uplatnění u Vězeňské služby nebylo dle odvolacího soudu řádným uplatněním, protože úřadem podle § 6 OdpŠk je Ministerstvo spravedlnosti. Vězeňská služba není jiným úřadem podle § 14 odst. 2 OdpŠk a nemá tedy ani povinnost výzvu Ministerstvu spravedlnosti postoupit. Odvolací soud neshledal splnění ani jedné ze dvou výjimek uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně včasným dovoláním. 6. V dovolání žalobkyně předložily otázku procesního práva, „zda lze považovat podmínku předběžného uplatnění nároku dle § 6 a § 14 OdpŠk za splněnou (resp. zhojenou), pokud byl nárok uplatněn u organizační složky státu, se kterou soud prvního stupně po značnou část řízení jednal jako s příslušnou, a to v situaci, kdy v jiné skutkově totožné věci Nejvyšší soud jednání s touto organizační složkou (Vězeňskou službou ČR) akceptoval“. Podle žalobkyň je tato otázka procesního práva dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Konkrétně v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, a ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2225/2021. Na první ze jmenovaných usnesení odvolací soud odkazuje. Ve věci rozhodované druhým z citovaných usnesení soudy v obdobné věci jednaly s organizační složkou nesplňující kritéria dle § 6 OdpŠk, konkrétně s Vězeňskou službou. 7. Současně žalobkyně uvedly, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. 8. Dále žalobkyně namítaly, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Ačkoli to v dovolání není upřesněno, tak zřejmě jinak než v již zmíněném usnesení sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, neboť navrhovaly, aby doručení žaloby soudem Ministerstvu spravedlnosti byly přiznány účinky předběžného uplatnění. 9. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolatelky napadly usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání, byť jen zčásti, přípustným, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022). 15. Dovolací otázka týkající se možného přiznání účinků předběžného uplatnění soudem doručené žalobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dvě výjimky z pravidla, že v případě neodstranění nedostatku podmínky řízení spočívající v předběžném projednání nároku, soud řízení zastaví, vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011. Tento postup je následován řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jedná se o ustálenou rozhodovací praxi a žalobkyně, kromě popisu vlastního případu, nepředkládají argumentaci pro její změnu. 16. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku, kterou žalobkyně značně neobratně vyjadřují poukazem na (zdánlivě) rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Otázku, zda v případě uplatnění nároku vyplývajícího z odpovědnosti státu za újmu na zdraví (úmrtí) osoby omezené na svobodě ve vazební věznici má být na straně žalované České republiky jednáno jako s příslušnou organizační jednotkou s Ministerstvem spravedlnosti nebo s Vězeňskou službou. S tím přitom podle dovolacího soudu souvisí i otázka, zda je předběžné uplatnění takového nároku u Ministerstva spravedlnosti ve smyslu splnění podmínky řízení (§ 103 a 104 o. s. ř.) vůbec třeba. IV. Důvodnost dovolání 17. Dovolání je důvodné. 18. Podle § 6 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 7). 19. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk. Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3). 20. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 21. Žalobkyně v dovolání namítají rozdílné řešení procesní otázky týkající se předběžného uplatnění nároku, přičemž poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, a ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2225/2021. Tento rozpor, jak bylo již shora uvedeno, je však pouze zdánlivý. 22. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 3226/2013 Nejvyšší soud s odvoláním na dosavadní judikaturu zopakoval, že byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle § 104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení. Z tohoto pravidla judikatura dovodila dvě výjimky. První je situace, kdy nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání, přičemž žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. Druhou výjimkou je „situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá.“ Na tomto rozhodnutí založil odvolací soud své dovoláním napadené usnesení. 23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se nicméně ustálila rovněž na závěru, že odpovědnost za újmu způsobenou odsouzenému na zdraví v průběhu výkonu trestu, jakož i podmínky jejího uplatnění se řídí občanským zákoníkem, ledaže by ke vzniku újmy odsouzeného na zdraví došlo v důsledku výkonu veřejné moci příslušnými orgány; v takovém případě se použije úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. Nesprávným úředním postupem orgánů Vězeňské služby ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, ve znění pozdějších předpisů, je i porušení povinnosti přijmout preventivní opatření k ochraně života a zdraví vězňů a rovněž porušení povinnosti zajistit vězni včasné poskytnutí odpovídající zdravotní péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, publikovaný pod č. 9/2018 Sbírky soudních stanovisek a rozhodnutí). Naproti tomu za újmu vzniklou osobě ve výkonu trestu odnětí svobody při poskytování zdravotní péče ze strany lékařů Vězeňské služby či v jejích zdravotnických zařízeních odpovídá stát podle obecných ustanovení o náhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 170/2014). V obdobné věci rozhodoval Nejvyšší soud i usnesením sp. zn. 25 Cdo 2225/2021, na které žalobkyně poukázaly. 24. Z výše uvedeného je zřejmé, že odpovědnost za újmu způsobenou smrtí osoby nacházející se ve výkonu trestu či ve vazbě může být dána jak podle občanského zákoníku, tak podle zákona č. 82/1998 Sb. Záleží na konkrétních skutkových okolnostech toho kterého případu. 25. V projednávané věci žalobkyně odůvodnily žalobu tím, že J. J. zemřel ve Fakultní nemocnici Ostrava na následky virového onemocnění COVID 19. Předtím byl ve vazbě ve Vazební věznici v Ostravě. Zde byla jeho písemná žádost o kontrolu a vyšetření zapsána v Knize hlásících se nemocných. Službu konající lékař L. T. však J. J. nenechal k vyšetření předvést a nevyšetřil jej. Až v důsledku rapidního zhoršení zdravotního stavu byl J. J. převezen do fakultní nemocnice, kde krátce nato zemřel. Proti T. bylo zahájeno trestní stíhání, výsledek uveden nebyl. Na základě takto tvrzeného skutkového stavu nelze bez dalšího upřesnění, příp. dokazování (např. popisu skutku a výsledku trestního stíhání) učinit závěr, že se s jistotou nejedná o újmu vzniklou osobě ve vazbě při poskytování zdravotní péče ze strany lékařů Vězeňské služby. Nelze tedy učinit závěr, podle jakého hmotněprávního předpisu (zda občanského zákoníku nebo zákona č. 82/1998 Sb.) má být odpovědnost státu posuzována. Nadto skutkový stav, z něhož soudy při řešení této otázky vycházely, není popsán ani v rozhodnutí soudu prvního stupně, ani v rozhodnutí odvolacího soudu. Přesto oba soudy učinily závěr o odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., a tedy o nutnosti předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk. Tento závěr učinily přinejmenším předčasně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné. 26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení shledal soud v nedostatečném poučení žalobkyň v souvislosti s výzvou učiněnou soudem prvního stupně usnesením ze dne 4. 8. 2025, č. j. 11 C 160/2025-59. Soud vyzval žalobkyně, aby ve lhůtě 15 dnů doložily, že splnily podmínku předběžného projednání nároku, a to předložením dokladu o zaslání a doručení žádosti o odškodnění žalované. Jestliže žalobkyně na tuto výzvu obratem doručily soudu svou předžalobní výzvu adresovanou České republice – Vězeňské službě, bylo zřejmé, že poučení řádně neporozuměly. Měly tedy být soudem poučeny konkrétně tak, že soud požaduje výzvu adresovanou Ministerstvu spravedlnosti. Ve výzvě použitý pojem „žalovaná“ totiž v projednávané věci náleží České republice. Vězeňská služba či Ministerstvo spravedlnosti jsou organizačními složkami, které za ni jednají. Soud prvního stupně tedy nepostupoval tak, aby skutečně odstranil odstranitelný nedostatek podmínky řízení a zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i v případě, že by si předběžnou otázku, podle jakého předpisu má být odpovědnost státu posuzována, vyřešil správně. 27. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soudy jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 4. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu