30 Cdo 818/2026-87 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zaplacení 116 287,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 76/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2025, č. j. 58 Co 267/2025-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 005,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jana Klaila. Odůvodnění: Žalobce se domáhal zaplacení částky 116 287,80 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u žalované a u správních soudů o žádosti ze dne 25. 8. 2008, kterou se žalobce domáhal doplacení ušlého platu za období jeho určování do služeb LZS (tj. letecká záchranná služba) a SAR (tzn. Search and Rescue – pátrání a záchrana). Posuzované řízení trvalo od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024, tedy 16 let 1 měsíc a 5 dnů. Původně se žalobce domáhal též náhrady škody ve výši 33 022,80 Kč s příslušenstvím spočívající v účelně vynaložených nákladech na nápravu nesprávného úředního postupu. Ve vztahu k tomuto nároku byla žaloba na jednání před soudem prvního stupně dne 10. 7. 2025 vzata zpět a řízení zastaveno. Podáním ze dne 18. 7. 2024 uplatnil žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 800 000 Kč u žalované, která mu sdělením ze dne 17. 1. 2025, č. j. MO 57977/2025-1304, vyhověla co do částky 122 392,24 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č. j. 4 C 76/2025-31, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 10 765,84 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 121,20 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, ve výroku III o nákladech řízení ho změnil tak, že jejich výše činí 17 587,96 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 949,52 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu výroku I, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro dovolatelkou tvrzené odchýlení odvolacího soudu od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) vzhledem ke snížení základní částky peněžitého zadostiučinění o 20 % za právní složitost správního řízení a o 30 % za počet stupňů, v nichž byla věc projednávána, namísto redukce o 40 % v obou případech, a vzhledem k nezohlednění všech aspektů složitosti řízení a chybějícímu odůvodnění, proč zrovna tyto aspekty nejsou zásadní pro redukci základní částky o 40 % jak pro složitost řízení, tak pro počet stupňů, tj. celkem o 80 %. Jak totiž Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou tvrzená nedostatečnost závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně ohledně snížení základní částky pro složitost skutkovou o 10 % a složitost právní o 10 %, s tím, že soud prvního stupně odpovídajícím způsobem vyhodnotil náročnost správního řízení, značné množství listinných podkladů, výpovědi svědků a potřebu aplikace evropského práva, na druhé straně nebylo třeba znaleckého zkoumání ani doručování do ciziny, a s tím spojená nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se navíc nevypořádal s námitkami žalované uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), což má vyplývat z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 390/23, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 1288/18, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Dovolatelkou namítaný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2126/2023, spočívající v nepřípustném dvojím zohlednění týchž okolností, kdy odvolací soud vzal zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a tvrzené období nečinnosti správních orgánů jednak jako důvod pro závěr, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a následně tytéž skutečnosti použil ještě jednou jako samostatný důvod pro zvýšení zadostiučinění o 10 %, aniž by identifikoval zvlášť závažné pochybení, které by samostatně odůvodňovalo navýšení základní částky, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení i relutární formě odškodnění, skutečnost, že vzal zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a tvrzené období nečinnosti správních orgánů jako důvod pro závěr o nepřiměřené délce řízení však z jeho rozhodnutí nevyplývá. S právním posouzením odvolacího soudu se míjí rovněž námitka žalované spočívající v odchýlení odvolacího soudu od Stanoviska, pokud odvolací soud zahrnul do „celkové délky řízení“ též fázi řízení o kasační stížnosti, a nezohlednil při hodnocení kritéria jednání poškozeného, že odmítnutí kasační stížnosti bylo bezprostředně vyvoláno procesními pochybeními na straně žalobce. Odvolací soud totiž ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného uvedl, že se žalobce sice podílel svým podnětem k odstranění nečinnosti na urychlení řízení, na druhé straně svým jednáním naopak řízení protáhl o řízení o své kasační stížnosti, která byla odmítnuta z důvodů na jeho straně. V obou případech se však jednalo o krátký časový úsek, nemající významný dopad na délku řízení, proto neshledal důvod k modifikaci základní částky zadostiučinění. Dovolání není přípustné ani pro tvrzení dovolatelky, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně při svých skutkových zjištěních vycházel, případně aniž by dokazování jakkoli doplnil, když přiznal žalobci zadostiučinění za celou délku řízení, tj. od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024, s tím, že skutečnost, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dříve, než řízení skončilo, tudíž v té době požadoval odškodnění za kratší dobu řízení, nebrání v následném řízení přiznání odškodnění za celou délku řízení, čímž se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, a ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2738/2023, a nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, a ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ohledně celkové délky posuzovaného řízení a na jeho základě učinil jiný závěr o délce řízení, která má být odškodněna. Závěr odvolacího soudu, že přiměřené zadostiučinění je třeba přiznat za celou délku řízení, tj. od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024, s tím, že skutečnost, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dříve, než řízení skončilo, tudíž v té době požadoval odškodnění za kratší dobu řízení, nebrání v následném řízení přiznání odškodnění za celou délku řízení, je závěrem právním, vycházejícím z odlišných právních úvah, a nikoliv odlišným závěrem skutkovým založeným na jiném hodnocení provedených důkazů, jak se mylně domnívá žalovaná. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda se pro účely běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v případě nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení může za „skončení řízení“ považovat již okamžik právní moci rozhodnutí odvolacího služebního orgánu (jímž je výsledek věci služebního poměru autoritativně určen a odpadá nejistota ohledně výsledku řízení, a to i s ohledem na předžalobní vymezení nároku, respektive období, které je předmětem předžalobního uplatnění), anebo zda je nutné vždy vycházet až z právní moci posledního rozhodnutí vydaného ve věci v navazujícím správním soudnictví i tehdy, jestliže následná kasační stížnost byla odmítnuta pro neodstraněný nedostatek podmínky řízení na straně stěžovatele - nedoložení plné moci/nesplnění povinného zastoupení, která dle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, Nejvyšší soud uvedl, že závěr, podle něhož skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srov. rozsudek ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), neplatí bez výjimky a nelze ho chápat a aplikovat příliš formalisticky. Proto např. v poměrech vykonávacího řízení podle § 272 a násl. o. s. ř. dovolací soud dospěl k závěru, že konec řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk musí být nutně spojen nejpozději s okamžikem, kdy dítě, o němž se jedná, nabude zletilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). V již citovaném rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, považoval Nejvyšší soud za okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky počátku promlčecí lhůty den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, neboť z tohoto procesního postupu bylo zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení pokračovat. Ve výjimečných případech tak nemůže účastník řízení legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“ vyložil Nejvyšší soud v části III Stanoviska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015). Tento závěr Nejvyšší soud vztáhl i k situaci, kdy účastník řízení podal proti konečnému rozhodnutí opravný prostředek, ke kterému nebyl oprávněn. V takovém případě již totiž nelze vycházet z toho, že by účastník řízení v tomto rozsahu uplatňoval či bránil nárok, o němž se jednalo v původním řízení. Za okamžik skončení posuzovaného řízení (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3968/2015) ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk tak Nejvyšší soud považoval den, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Ve vztahu k té části řízení, jež následně probíhala o odvolání subjektivně nelegitimovaného žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení státu, již nelze říci, že by byla pokračováním soudní ochrany žalobcem původně uplatněného nároku. Žalobce tak nemohl legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Na základě dosavadní judikatury tak lze učinit závěr, že okamžik skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk nemusí pro poškozeného nastat až nabytím právní moci posledního rozhodnutí, jímž se posuzované řízení končí ve vztahu k jinému účastníku, nýbrž nastane již okamžikem právní moci rozhodnutí, jehož vydání (objektivně) ukončilo účast poškozeného v posuzovaném řízení, a proto i jeho nejistotu ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017), což však není případ nyní projednávané věci. Dovodil-li proto odvolací soud, že v projednávané věci bylo řízení skončeno okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, tedy dne 30. 9. 2024, nijak se od výše nastíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 5 340 Kč, částkou 450 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu