30 Cdo 885/2026-74 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce N. Q. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 101 398 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 182/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, č. j. 25 Co 264/2025-56, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 16 C 182/2024-38, zamítl žalobu o zaplacení částky 101 398 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2024 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 25 Co 264/2025-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 101 398 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako náhrady škody, jež mu vznikla v trestním řízení vedeném proti jeho synovi, který byl nakonec zproštěn obžaloby. V rámci tohoto řízení bylo zajištěno žalobcovo vozidlo BMW M4, rok 2015, RZ 7AP5299, (dále jen „předmětné vozidlo“), přičemž požadovaná částka představuje náklady na právní zastoupení žalobce vzniklé při uplatňování jeho práv k předmětnému vozidlu v předmětném trestním řízení a v navazujícím řízení o ústavní stížnosti. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby jednak z důvodu absence odpovědnostního titulu (neboť rozhodnutí o zajištění předmětného vozidla nebylo zrušeno ani změněno pro nezákonnost, ale proto, že již dalšího zajištění nebylo třeba, a závěr o jeho nezákonnosti nevyplývá ani z žádného rozhodnutí vydaného v trestním řízení či z nálezu Ústavního soudu), jednak z důvodu, že požadované náklady právního zastoupení nebyly vynaloženy za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí, nýbrž na neúspěšné prostředky právní ochrany, a mezi jejich vynaložením a zproštěním syna žalobce obžaloby není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž ve vztahu k nákladům na zastupování v řízení o ústavní stížnosti tak rozhodl i z důvodu, že tyto náklady nepředstavují dle § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odškodnitelnou újmu, poněvadž jejich náhrady se mohl žalobce domáhat v řízení před Ústavním soudem (viz odstavce 25 až 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V dovolání však žalobce zpochybnil pouze závěr o neexistenci odpovědnostního titulu, neboť za prohlášení nezákonnosti usnesení o zajištění předmětného vozidla považoval zproštění jeho syna obžaloby, a požadoval, aby Nejvyšší soud posoudil otázku nezákonnosti rozhodnutí o zajištění majetku třetí osoby v rámci trestního stíhání jiného obviněného, které neskončilo jeho odsouzením a zajištěná věc byla třetí osobě vrácena, jinak než jak je rozhodována blíže nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že by měly být naopak respektovány závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 917/21 a poukázal i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, a ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2091/2025, z nichž rovněž dovozoval správnost svých závěrů. Tato otázka (při jejímž řešení se tedy měl odvolací soud dle obsahu dovolání odchýlit od zde specifikované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 6. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu