30 Cdo 905/2026-505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 197 288 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 119/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2025, č. j. 27 Co 157/2025-484, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou (po odstranění jejích vad, připuštění změny a vyloučení její části k samostatnému projednání) domáhal po žalované zaplacení částky 197 288 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 10. 2022 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou dílčího řízení (nalézacího a na něj navazujícího vykonávacího řízení) ohledně zajištění případného nedoplatku na dani probíhajícího v rámci daňového řízení týkajícího se daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, a to za dobu od 3. 7. 2014 do 22. 2. 2022. Žalobce tvrdil, že zadostiučinění požaduje od zřízení zástavního práva k jeho nemovitým věcem na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště Ústí nad Orlicí, ze dne 3. 7. 2014, č. j. 1135009/14/2809-25200-60507, k zajištění daňové pohledávky s příslušenstvím z titulu daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, a že se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil odvoláním a dne 3. 7. 2015 byl vydán exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitých věcí. Současně se žalobce bránil i proti dodatečnému doměření daně. K zániku zástavního práva pak došlo na podkladě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2022, č. j. 574/22/5200-10422-711919, které bylo žalobci doručeno dne 23. 1. 2022 a jímž mu byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2010 v souladu s jeho daňovým přiznáním (žádný nedoplatek daně zajištěný zástavním právem tedy neexistoval). Dne 22. 2. 2022 pak vydal správce daně žalobci osvědčení o zániku tohoto zástavního práva. 2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 6 C 119/2022-333, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 6 339 Kč (výrok II). 3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 27 Co 157/2025-484, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 278 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka závislosti dílčího posuzovaného řízení o zajištění dodatečně doměřeného nedoplatku na dani na daňovém vyměřovacím řízení ohledně daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, kde byl tento dodatečně doměřený nedoplatek řešen, tedy otázka, zda v obou těchto řízeních byla žalobci působena jen jediná újma, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobce byl po celou dobu řízení o zajištění nedoplatku na dani udržován ve stavu nejistoty primárně ve vztahu k výsledku vyměřovacího řízení, neboť nebylo zřejmé, zda mu daň, případně v jaké výši, bude doměřena, a po jeho skončení (doměření daně v nulové výši) správce daně neprodleně vystavil potvrzení o částečném zániku zástavního práva a podal návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí. Odvolací soud tudíž (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o zajištění sporného nedoplatku na dani je zahrnuto v náhradě, která byla žalobci poskytnuta za nepřiměřenou délku daňového řízení ve věci daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, neboť obě řízení probíhala souběžně, výsledek řízení o zajištění nedoplatku na dani byl na výsledku daňového vyměřovacího řízení závislý a posuzované řízení (jeho vykonávací část) tak nemohlo skončit dříve než daňové vyměřovací řízení. Újmu, kterou žalobce utrpěl v důsledku nepřiměřené délky obou řízení je tudíž nutné posuzovat jako újmu jedinou a sporné řízení nelze z důvodu vyloučení duplicitního odškodňování posuzovat samostatně (viz odstavce 55 a 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 34 až 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 6. Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pokud spolu dvě (či více) řízení souvisí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislost dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Jinak řečeno pro úzkou souvislost dvou souběžně probíhajících řízení je rozhodující skutečnost, že výsledek jednoho z nich je určují pro řízení druhé, nikoliv to, že v každém z těchto řízení má žalobce obavu z odlišného výsledku (tj. například z vymožení částky, jež by sloužila k úhradě nedoplatku na dani, a z konečného stanovení takového nedoplatku), neboť se jedná o dvě samostatná řízení, jež tudíž (již z podstaty věci) mají odlišný (byť úzce vzájemně provázaný) předmět. 7. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu