30 Cdo 909/2026-528 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně BABY DIREKT s. r. o., IČO 46995170, se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem M.Jur., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193, proti žalované České republice – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1926/7, o zaplacení 12 391 259 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 142/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2025, č. j. 38 Co 306/2024-464, ve spojení s usnesením ze dne 4. 3. 2026, č. j. 38 Co 306/2024-486, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 715,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kindla M.Jur., Ph.D. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 12 391 259 Kč z titulu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Nárok žalobkyně sestával z náhrady nákladů na právní zastoupení ve správním řízení a nákladů na znalecký posudek ve výši 537 259 Kč, ušlého zisku ve výši 6 854 000 Kč a přiměřeného zadostiučinění v podobě omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč. Žalobkyně svůj nárok zprvu uplatnila u žalované, která jej ale neuznala. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 112 C 142/2023-411, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 7 391 259 Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok II), dále zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku náhrady přiměřeného zadostiučinění ve výši 4 900 000 Kč s příslušenstvím, jakož i povinnosti zveřejnit a po dobu jednoho měsíce nechat viditelnou, a to v horní části první webové stránky, která se zobrazí po zadání webové adresy www.uohs.cz vedené na doméně www.uohs.cz, níže uvedenou omluvu podepsanou předsedou Úřadu, psanou fontem Times New Roman o velikosti 12 bodů ve znění: „Jménem České republiky – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se tímto omlouvám společnosti BABY DIREKT s. r. o. za škodu a jinou újmu, která jí vznikla v důsledku později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 12. 2020, č. j. ÚOHS-40442/2020/310/BMa, a s tím souvisejících zveřejněných informací, které ji neoprávněně poškodily v očích veřejnosti, když v řízení před Úřadem nebylo prokázáno, že by vědomě a dlouhodobě jednala k újmě svých zákazníků včetně rodin a samoživitelů s dětmi.“ a stejně tak i povinnosti zachovat příslušnou zprávu v sekci tiskových zpráv žalované na adrese https://www.uohs.cz/cs/informacni-centrum/tiskove-zpravy.html, a to po celou dobu, co v ní takto budou dostupné předchozí tiskové zprávy žalované ze dnů 5. 11. 2019, 5. 1. 2021 a 4. 2. 2021 či kterákoli z nich (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 38 Co 306/2024-464, ve spojení s usnesením ze dne 4. 3. 2026, č. j. 38 Co 306/2024-486, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 199,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalované v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Otázka uvedená pod bodem 5 písm. a) dovolání žalované, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy právnické osoby, jestliže tvrzené negativní dopady do její pověsti, obchodních vztahů a úvěrové způsobilosti nebyly objektivně realizovány a nevedly ke konkrétním negativním následkům, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu taková skutková zjištění nevyplývají. Odvolací soud naopak v bodu 14 svého odůvodnění podrobně uvádí, jaký vliv ve sféře žalobkyně nezákonné rozhodnutí nepochybně mělo. Dovolatelka tak danou otázku staví na vlastní verzi skutkových zjištění, čímž jednak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a také se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Otázka uvedená pod bodem 5 písm. b) dovolání žalované, do jaké míry a za jakých okolností lze při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu právnické osoby využít judikaturu, která řeší skutkově nebo právně odlišné případy, a zda může být taková judikatura považována za relevantní pro posouzení výše zadostiučinění, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolacím soudem byla vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, a to i s dovolatelkou citovaným rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Odvolací soud v bodu 15 svého odůvodnění zrekapituloval pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně v části srovnání věci s obdobnými případy – viz body 97 a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, publikovaný pod č. 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně ani dovolatelka jinou přiléhavější judikaturu neoznačuje, pročež přiznané zadostiučinění se nejeví jako zřejmě nepřiměřené ani z hlediska kritérií, která je třeba použít v případě, nejsou-li skutkově a právně obdobné judikáty k dispozici. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž zvolenou výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Další otázka, v dovolání uvedená pod bodem 5 písm. c), zda je dána příčinná souvislost mezi zrušeným nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou újmou v případě, pokud nelze vyloučit, že by tatáž újma vznikla i na základě nového, již zákonného rozhodnutí, které by mělo pro poškozeného obdobné či totožné dopady, tedy otázka, která dle názoru žalované dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podrobně se k této otázce (jejíž obdobu žalovaná uvedla již jako odvolací námitku) vyjádřil v bodu 17 odůvodnění svého rozsudku, kde mj. uvedl, že protiprávní jednání samo o sobě není okolností, jež by vylučovala právo na zadostiučinění v penězích a otázka dalšího vývoje řízení tak ve věci žalobkyně relevantní není. Tento závěr je přitom v souladu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2011, publikovaného pod č. 35/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je uvedeno, že „Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.“ Ani Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že v době rozhodování odvolacího soudu od zrušení rozhodnutí pro nezákonnost uplynuly již tři roky a žádné nové rozhodnutí ze strany žalované vydáno nebylo. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a procesně neúspěšnou žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 5 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 165,50 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu