31 Cdo 213/2026-515 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Jiřího Němce, Mgr. Milana Poláška, JUDr. Zbyňka Poledny, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Romana Šebka, Ph.D., JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Březolupech č. 591, proti žalovanému DMG MORI Czech s. r. o. se sídlem v Brně – Dolních Heršpicích, Ořechovská č. 195/1a, IČO 25575503, zastoupenému Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 1899/112, o 2 185 729 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 178/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 49 Co 148/2023-484, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části prvního výroku, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2023, č. j. 115 C 178/2021-427, v části výroku I, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 99 661 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 99 661 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu v části prvního výroku, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2023, č. j. 115 C 178/2021-427, v části výroku I, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 260 997 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 260 997 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, ve výroku druhém o náhradě nákladů řízení a ve výroku čtvrtém o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 9. 2021 a změněnou se souhlasem soudu podáním ze dne 12. 12. 2022 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 2 185 729 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 260 997 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 110 400 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 1 814 332 Kč od 13. 8. 2021 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2005 nejprve jako účetní a na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 3. 2016 jako finanční ředitel, že po skončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2020 jím podanou výpovědí mu měla být ke dni 15. 1. 2021 vyplacena mzda za prosinec 2020 ve výši 260 997 Kč „hrubého“, dále mu měl být ve výplatním termínu ke dni 15. 4. 2021 vyplacen doplatek dohodnuté „variabilní mzdové komponenty“ za rok 2020 ve výši 110 400 Kč „hrubého“ (vyplacena byla pouze záloha ve výši 30 000 Kč) a rovněž mu mělo být vyplaceno mimořádné odstupné při skončení pracovního poměru podle čl. V bodu 8 pracovní smlouvy ve znění dodatku ze dne 1. 3. 2016 ve výši 1 814 332 Kč „hrubého“; na předžalobní výzvu ze dne 2. 8. 2021 žalovaný ani jeho zástupce nereagovali. 2. Žalovaný zejména namítal, že mu v důsledku neoprávněného nakládání s jeho finančními prostředky v průběhu let 2015 až 2019, kdy žalobce „bezdůvodně (resp. s úmyslem neoprávněně vyvést tyto prostředky ze společnosti)“ zasílal finanční prostředky ve prospěch účtů třetích osob, vznikla škoda, kterou žalobce uznal co do důvodu a výše v uznání dluhu a dohodě o jeho úhradě ze dne 21. 12. 2020, v níž účastníci shodně prohlásili, že dluh žalobce z právního titulu náhrady za úmyslně způsobenou škodu činí 715 000 EUR a bude uhrazen do 31. 7. 2021, že v průběhu dalšího šetření byly zjištěny „další dvě podezřelé transakce“ v celkové výši 147 000 EUR, které ani přes opakované výzvy nebyl žalobce ochoten vysvětlit, že dne 18. 1. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, v níž si sjednali, že žalobce neobdrží mimořádné odstupné ve výši 1 814 332,50 Kč (hrubého) a současně bude o tuto částku snížen jeho dluh vůči žalovanému, že dne 26. 2. 2021 provedl žalobce na účet žalovaného úhradu 215 411 Kč, že žalobce po určité době „zcela rezignoval na další splácení, začal účelově převádět svůj majetek a nakonec i zpochybňovat jím dříve provedené úhrady“, a že proto žalovaný uplatňuje nárok na náhradu škody ve výši 751 011,64 EUR v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 103/2021. Uvedl, že nárok žalobce na výplatu mzdy za prosinec 2020 zanikl nejpozději k 26. 2. 2021, kdy žalobce e-mailem adresovaným zástupci žalovaného dal „podnět“ k započtení své mzdy za prosinec 2020 proti jeho závazku vůči žalovanému, který s tím „pochopitelně“ souhlasil. 3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 115 C 178/2021-427, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 260 997 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 260 997 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a 99 661 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 99 661 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do 1 814 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 814 332 Kč od 13. 8. 2021 do zaplacení a co do 10 739 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 739 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 166 113 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kintra, LL.M. (výrok III), a „České republice – Městskému soudu v Brně“ soudní poplatek ve výši 109 287 Kč (výrok IV). 4. Soud prvního stupně vyhověl nároku žalobce na zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2020 ve výši 260 997 Kč, neboť výše mzdy i skutečnost, že nebyla žalobci vyplacena, byly nesporné, a současně shledal nedůvodnou námitku žalovaného, že pohledávka žalobce proti žalovanému z titulu mzdy za prosinec 2020 zanikla započtením, které učinil žalobce svým jednáním obsaženým v e-mailu ze dne 26. 2. 2021. Z výslechu žalobce zjistil, že žalobce „nechtěl toto jednání učinit“, a zdůraznil, že žalobce v e-mailu ze dne 26. 2. 2021, z jehož obsahu nevyplývá, jakou pohledávku a z jakého titulu započítává a vůči které pohledávce je započtení činěno, „neprohlásil, že svou pohledávku vůči žalovanému započítává“. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že pohledávky „nebyly přesně identifikovány“, jedná se o právní jednání zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), kterým nedošlo k zániku závazku žalovaného zaplatit žalobci mzdu za prosinec 2020. Současně shledal důvodným i nárok žalobce na „variabilní mzdovou komponentu“, který žalobci vznikl na základě dosažených ekonomických cílů „firmy“, a nikoliv rozhodnutím zaměstnavatele, a který mu ve výši 99 661 Kč (po odečtení vyplacené zálohy) náleží i za rok 2020, přestože žalovaný neprovedl její výpočet. Nárok žalobce na mimořádné odstupné ve výši 1 814 332 Kč podle názoru soudu prvního stupně zanikl uzavřením dohody účastníků ze dne 18. 1. 2021, ve které se žalobce práva na mimořádné odstupné (přiznaného dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1 3. 2016, nikoliv zákonem, kolektivní smlouvou či vnitřním předpisem) vzdal a žalovaný se zavázal, že nebude požadovat po žalobci náhradu škody ve výši nároku na mimořádné odstupné. 5. K odvolání žalobce (do části výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do 1 814 332 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 13. 8. 2021 do zaplacení, a do výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku) a žalovaného (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 49 Co 148/2023-484, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v části výroku, v níž byla žaloba zamítnuta co do 1 814 332 Kč s 8,5% úrokem z prodlení za dobu od 13. 8. 2021 do zaplacení (první výrok), jakož i ve výroku, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek (třetí výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 128 113 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kintra, LL.M. (druhý výrok), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 70 415 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kintra, LL.M. (čtvrtý výrok). 6. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil názoru žalovaného, že e-mailem ze dne 26. 2. 2021 mělo dojít k jednostrannému zápočtu, neboť dovodil, že tento e-mail „ani náznakem neobsahuje projev vůle žalobce provést zápočet vzájemných pohledávek“, a to mzdy za prosinec 2020 na „dluh, který byl žalovanému způsoben“, i když o dluhu žalobce „vedli účastníci diskuzi v předcházející e-mailové komunikaci“, a že rovněž nesplňuje požadavky určitosti a srozumitelnosti učiněného projevu vůle, neboť vzájemně započítávané pohledávky musí být dostatečně určitě vymezeny a musí být zřejmé, jaké pohledávky a v jaké výši jsou započítávány; „zcela zřejmý“ musí být i projev vůle způsobit jejich zánik započtením. Odvolací soud dále uvedl, že v době, kdy byl e-mail odeslán, navíc existovaly dvě pohledávky, které žalovaný za žalobcem evidoval (pohledávka ve výši 715 000 EUR, o níž byla uzavřena dohoda o uznání dluhu ze dne 21. 12. 2020 a o níž probíhala mezi stranami e-mailová komunikace předcházející e-mailu ze dne 26. 2. 2021, a pohledávka na náhradu škody ve výši 141 700 EUR), a že pokud žalovaný požadoval, aby byla věc „posouzena v širším kontextu“ předešlé komunikace mezi stranami za současného použití výkladových pravidel podle § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, nesplňoval by e-mail požadavek určitosti, ani kdyby obsahoval projev vůle žalobce učinit zápočet; komunikace mezi stranami probíhala ohledně pohledávky ve výši 715 000 EUR, přičemž žalovaný žádal, aby bylo dle výkladových pravidel započteno proti pohledávce na náhradu škody ve výši 141 700 EUR, která nebyla zahrnuta v dohodě o uznání dluhu ze dne 21. 12. 2020. Za podstatné odvolací soud považuje, že v předmětném e-mailu žalobce neprojevil vůli provést zápočet svého nároku na mzdu za prosinec 2020 proti nároku žalovaného na náhradu škody, „lhostejno jaké“, a uzavírá, že jej nelze hodnotit ani jako dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o srážkách ze mzdy. 7. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci vznikl i v roce 2020 nárok na „variabilní mzdovou komponentu“, která byla nárokovou složkou mzdy žalobce. Zdůraznil, že soud prvního stupně rozhodoval správně o nárocích žalobce na „náhradu mzdy a variabilní mzdové komponenty“ v hrubé výši ve smyslu konstantní judikatury reagující na změny v daňových zákonech po 1. 1. 1993, které povinnému ukládají provést z přisouzené částky srážku zálohy na daň z příjmu ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a tyto srážky odvést příslušným úřadům. Správným odvolací soud shledal též závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce na mimořádné odstupné ve výši 1 814 332 Kč zanikl uzavřením dohody účastníků ze dne 18. 1. 2021. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výrocích prvním, druhém a čtvrtém. Namítá, že soudy při hodnocení projevu vůle žalobce v e-mailu ze dne 26. 2. 2021 nesprávně (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) právně posoudily otázku náležitostí jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek, uzavřely-li, že v předmětném e-mailu není obsažen projev vůle žalobce s účinky započtení, aniž by se jej pokusily posoudit podle „zákonných výkladových pravidel“, na jejichž aplikaci „zcela rezignovaly“. Má za to, že při výkladu projevu vůle žalobce (e-mailu ze dne 26. 2. 2021, v němž žalobce žalovanému sdělil, že si vypočetl svou mzdu za prosinec 2020 na částku 184 599 Kč, že žalovanému poslal částku 215 411 Kč na úhradu svého dluhu, protože tato částka v součtu se mzdou za prosinec 2020 činí „kulatou“ částku 400 000 Kč, a že o dalších platbách na svůj dluh bude žalobce informovat) mělo být zohledněno, že žalobce s žalovaným dne 21. 12. 2020 podepsali dohodu o uznání dluhu stvrzující, že žalobce způsobil žalovanému úmyslně škodu ve výši 715 000 EUR, kterou se zavázal uhradit, že dne 18. 1. 2021 uzavřeli žalobce s žalovaným dohodu o změně pracovní smlouvy, na základě které došlo „již jednou k ponížení nároku žalovaného na náhradu škody proti ponížení nároku žalobce na mimořádné odstupné“, že žalobce žalovaného opakovaně ujišťoval, že svůj dluh vůči němu uhradí, a že „nikdy před e-mailem, a dokonce ještě několik měsíců poté“, se žalobce své mzdy za prosinec 2020 nedomáhal, přestože byla splatná k 15. 1. 2021, neboť tyto okolnosti ve svém souhrnu byly s to dostatečně určitě dokreslit projev vůle (kompenzační prohlášení) žalobce, přestože e-mail z 26. 2. 2021 bezprostředně neobsahoval slovo „započítávám“ či formulaci obdobného významu. Soudy měly podle dovolatele právnímu jednání žalobce přisuzovat význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev vůle určen, a nikoliv tak, jak jej s odstupem dvou let „zcela nevěrohodně a účelově“ interpretoval ve své účastnické výpovědi sám žalobce. 9. Dále žalovaný namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku „požadavků na určení, která z několika pasivně započítávaných pohledávek náležejících témuž dlužníkovi má započtením zaniknout“. Podle názoru žalovaného jednostranným zápočtem mzdy na pohledávku žalovaného na náhradu škody, který provedl žalobce e-mailem ze dne 26. 2. 2021, zanikly obě pohledávky v rozsahu, v jakém se kryly. Dovolatel má za to, že aktivně započítávaná pohledávka (tj. pohledávka na zaplacení prosincové mzdy) byla dostatečně určitě a přesně identifikována samotným žalobcem v e-mailu ze dne 26. 2. 2021 a že neurčil-li žalobce při zápočtu dostatečně určitě, jaké pasivně započítávané pohledávky (pohledávky žalovaného) mají zápočtem zaniknout, započetlo se plnění v souladu s § 1933 odst. 1 občanského zákoníku nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. V daném případě žalovaný před provedením zápočtu upomenul žalobce o úhradu celého jeho dluhu, a proto došlo k zápočtu mzdy žalobce za prosinec 2020 proti pohledávce žalovaného na náhradu škody ve výši 141 700 EUR, která nebyla zahrnuta v dohodě o uznání dluhu ze dne 21. 12. 2020. Podle dovolatele je právní otázka dostatečného vymezení pasivně započítávané pohledávky otázkou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. 10. Za dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou považuje žalovaný rovněž otázku, „zda má zaměstnanec žalovat zaměstnavatele o hrubou či čistou mzdu v případě, kdy zaměstnavatel před podáním žaloby uhradil své daňové povinnosti a zákonné odvody vztahující se k žalované mzdě“. Má za to, že odvedl-li za žalobce ze mzdy za prosinec 2020 veškeré zákonné odvody na sociální a zdravotní pojištění a splnil-li všechny své daňové povinnosti již před zahájením řízení, nemůže být předmětem soudního řízení „hrubá prosincová mzda, ale pouze čistá prosincová mzda“. Dovolatel je přesvědčen, že nikomu nemůže být soudním rozhodnutím uloženo, aby splnil povinnost, kterou před zahájením řízení již jednou splnil (úhradu daní a zákonných odvodů). 11. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. 12. Tříčlenný senát č. 21, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení druhé z právních otázek předestřených v dovolání [zda je jednostranné právní jednání spočívající v započtení (učiněné po 31 12. 2013) neurčité, jestliže při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje součet pohledávek na aktivní straně, ten, kdo činí kompenzační úkon, neurčí, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají] k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, a ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020. Proto tříčlenný senát č. 21 rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 16. Žalovaný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výrocích prvním, druhém a čtvrtém. V části, ve které směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 99 661 Kč (představující žalobcem uplatněný nárok na „variabilní mzdovou komponentu“ za rok 2020) s úroky z prodlení, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na vyřešení právních otázek, které žalovaný v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení a které se vztahují k nároku žalobce na mzdu za měsíc prosinec 2020 ve výši 260 997 Kč, rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároku na „variabilní mzdovou komponentu“ za rok 2020 nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. 17. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, a to (1) otázky, k jakým okolnostem se přihlíží při výkladu projevu vůle, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, (2) otázky, zda je jednostranné právní jednání spočívající v započtení (učiněné po 31. 12. 2013) neurčité, jestliže při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo činí kompenzační úkon, neurčí, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, která byla dovolacím soudem vyřešena, ale má být posouzena jinak, než jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, a (3) otázky, zda soud žalobci (zaměstnanci) přizná nárok na dlužnou mzdu v hrubé výši bez ohledu na to, zda žalovaný (zaměstnavatel) před vydáním rozhodnutí soudu uhradil z dlužné mzdy příslušné odvody (zálohu na daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění), která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání žalovaného, směřuje-li proti rozsudku dovolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 260 997 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 16. 1. 2021 do zaplacení, je proto podle § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v části, ve které bylo shledáno přípustným, opodstatněné. 19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že právní jednání, o jehož výklad jde, bylo učiněno dne 26. 2. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále též jen „o. z.“). 20. Podle ustanovení § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle ustanovení § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. 21. V ustálené praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout (podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2007) rovněž započtením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56/2013 Sb. rozh. obč.). Započtením zanikají – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 1982 o. z. – vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. K zániku závazku započtením dochází buď projevem vůle jedné ze stran započíst svou pohledávku vůči pohledávce druhé strany (na základě jednostranného právního jednání), nebo projevem vůle obou stran (dohodou). Zákon pro započtení nevyžaduje žádnou speciální formu, lze je tedy učinit písemně nebo ústně, popřípadě i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.). Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. 22. Uvedené platí i v případě, že jedna ze vzájemných pohledávek představuje právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo náhradu mzdy či platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 o. s. ř.) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy či platu (§ 279 odst. 1 o. s. ř.) [srov. § 144a odst. 4 zák. práce a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019]. Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, uveřejněného pod č. 41/2020 Sb. rozh. obč.). Naproti tomu jednostranné započtení pohledávky zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu proti pohledávce zaměstnavatele na náhradu škody či jiné pohledávce zaměstnavatele je přípustné bez omezení. 23. Započtení je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Výklad projevu vůle  24. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). 25. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020). 26. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, který byl uveřejněn pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.). 27. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.]. 28. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022). 29. Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, uveřejněného pod č. 15/2025 Sb. rozh. obč.). 30. Z uvedeného vyplývá, že soudy měly v projednávané věci při posuzování, zda došlo k zániku práva žalobce na mzdu za měsíc prosinec 2020 započtením, přistoupit k výkladu projevu vůle žalobce vyjádřeného v e-mailu ze dne 26. 2. 2021, který žalobce zaslal zástupci žalovaného, podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle žalobce k okamžiku, kdy projev vůle učinil. V uvedeném e-mailu žalobce sdělil, že si „dovolil sám spočítat, jaká byla jeho mzda za 12/2020“, že mu vyšla „čistá mzda ve výši 184 599 Kč“, že k této částce přidal sumu 215 411 Kč, jejíž platbu realizoval „dnes ráno“ na účet žalovaného, tak, „aby to bylo 400 000 Kč“, a že „příští týden“ zašle vývoj plateb, které by se měly vůči žalovanému „zrealizovat“, a dokumentaci týkající se prodeje bytu. 31. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené rozhodovací praxe se však odvolací soud důsledně neřídil. Odvolací soud, který nesprávně kladl důraz na jazykové vyjádření žalobce v jeho e-mailu ze dne 26. 2. 2021, jenž podle názoru odvolacího soudu „ani náznakem neobsahuje projev vůle žalobce provést zápočet vzájemných pohledávek“, řádně nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle (úmysl) žalobce při zaslání tohoto e-mailu zástupci žalovaného, a současně náležitě nepřihlédl k dalším okolnostem, k nimž je třeba ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle přihlížet, zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jakož i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. 32. Odvolací soud především nepřihlédl k tomu, že ještě před skončením pracovního poměru žalobce dne 21. 12. 2020 v listině označené jako „Uznání dluhu a dohoda o úhradě dluhu“ uznal dluh vůči žalovanému ve výši 715 000 EUR a zavázal se jej zaplatit do 31. 7. 2021 (viz zjištění z této listiny učiněné soudem prvního stupně v odst. 20 odůvodnění jeho rozsudku), že od 29. 12. 2020 do 19. 1. 2021 probíhala mezi žalobcem a zástupcem žalovaného e-mailová komunikace týkající se nároku žalovaného na náhradu škody, kterou měl žalobce žalovanému způsobit (srov. odstavec 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že dohodou uzavřenou s žalovaným dne 18. 1. 2021 se žalobce vzdal svého nároku na mimořádné odstupné za předpokladu, že tím současně dojde ke snížení jeho dluhu vůči žalovanému o částku odpovídající mimořádnému odstupnému, že dne 26. 2. 2021 žalovanému zaplatil na účet částku 215 411 Kč, kterou žalobce „přidal“ k jím vypočtené čisté mzdě za měsíc prosinec 2020 ve výši 184 599 Kč tak, „aby to bylo 400 000 Kč“, a že v e-mailu ze dne 26. 2. 2021 žalobce žalovaného mimo jiné informoval, že „příští týden zašle další vývoj plateb“ v jeho prospěch a „dokumentaci týkající se prodeje bytu“. V této souvislosti není bez významu ani okolnost, kdy se žalobce začal po žalovaném domáhat zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2020, která byla splatná 15. 1. 2021. Všechny tyto okolnosti je třeba při výkladu projevu vůle žalobce brát v úvahu, neboť i ty mohou nasvědčovat tomu, jaká byla jeho skutečná vůle v době zaslání e-mailu zástupci žalovaného. Opomenout pak nelze ani posouzení jeho projevu vůle z hlediska výše zmíněného předpokladu racionálních aktérů. 33. Dovolateli je tak třeba dát za pravdu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť řádně nezkoumal skutečnou vůli žalobce. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) v projednávané věci neprovedl řádný výklad právního jednání (e-mailu ze dne 26. 2. 2021) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), je závěr odvolacího soudu, že v předmětném e-mailu žalobce neprojevil vůli provést zápočet svého nároku na mzdu za měsíc prosinec 2020 proti nároku žalovaného na náhradu škody, předčasný, a tudíž nesprávný. Započtení více vzájemných pohledávek 34. Za správný nelze pokládat ani závěr odvolacího soudu, že e-mail ze dne 26. 2. 2021 nesplňuje požadavky určitosti a srozumitelnosti učiněného projevu vůle, neboť vzájemně započítávané pohledávky musí být dostatečně určitě vymezeny a musí být zřejmé, jaké pohledávky a v jaké výši jsou započítávány. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že v době, kdy byl e-mail odeslán, existovaly dvě pohledávky, které žalovaný evidoval za žalobcem, a to jednak pohledávka ve výši 715 000 EUR, vůči které strany uzavřely dohodu o uznání dluhu ze dne 21. 12. 2020 a ohledně níž probíhala e-mailová komunikace, jež předcházela e-mailu žalobce ze dne 26. 2. 2021, a dále pohledávka na náhradu škody ve výši 141 700 EUR (uvedený závěr učinil odvolací soud pro případ, kdyby v předmětném e-mailu ze dne 26. 2. 2021 žalobce učinil projev vůle provést započtení své pohledávky na mzdu za měsíc prosinec 2020 proti oběma výše uvedeným pohledávkám žalovaného na náhradu škody). 35. O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (§ 553 odst. 2 o z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.). 36. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se započtení podle právní úpravy obsažené v předchozím občanském zákoníku byla ustálena v závěru, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout, a že projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají, v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012). Pokud je však součet pohledávek započítávaných na obou stranách shodný, pak to, že v zápočtu není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, nezpůsobuje neurčitost zápočtu, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016). 37. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se Nejvyšší soud přihlásil k výše uvedeným závěrům rozhodovací praxe přijatým k výkladu § 580 obč. zák. v rozsudku ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, a v rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, v nichž vyjádřil názor, že i nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až § 553 o. z., a že u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Rovněž v rozsudku ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, Nejvyšší soud uvedl, že shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 38. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak setrvala (i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) na závěru, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají zaniknout vzájemné pohledávky, které jsou předmětem započtení a které se zcela nekryjí. Tato judikatura přitom nečiní rozdíl mezi případy, v nichž součet aktivně započítávaných pohledávek převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021), a případy, v nichž je tomu naopak (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje i při posuzování započtení podle současného občanského zákoníku a v němž součet pasivně započítávaných pohledávek převyšoval aktivně započítávanou pohledávku). 39. Uvedená rozhodovací praxe však nebere náležitě v úvahu, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. § 580 obč. zák.) – výslovně stanoví, že započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, a že nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění (srov. § 1982 odst. 2 o. z.). Znamená to, že je odkazováno na obdobné použití pravidel stanovených v § 1932 odst. 1 o. z. a v § 1933 odst. 1 o. z. Podle § 1932 odst. 1 o. z. přitom platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. Podle § 1933 odst. 1 o. z. pak platí, že je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný; při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný. 40. Z uvedeného vyplývá, že pokud v případě jednostranného započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku (tuto situaci posuzoval odvolací soud v projednávané věci a při vázanosti mezemi dovolacího přezkumu se právě k této situaci dále vyjadřuje Nejvyšší soud), kompenzační projev neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, proti kterým pohledávkám, případně kterým jejich částem, se uplatňuje aktivně započítávaná pohledávka k započtení, určí se to, které pohledávky na pasivní straně a do jaké jejich výše započtením zanikají, podle pravidla stanoveného v § 1933 odst. 1 o. z. a též podle § 1932 odst. 1 o. z. Právní názor, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají započtením aktivně započítávané pohledávky zaniknout pasivně započítávané pohledávky, proto nemůže za současné právní úpravy obstát. 41. Uvedenému výkladu nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konsolidované znění), která ve své zvláštní části k § 1982 až 1991 uvádí, že „návrh ustanovení o započtení (kompenzaci) vychází z platné právní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, ale zohledňuje také některé standardní úpravy kontinentálního typu, zejména rakouskou, německou a québeckou“. Ve všech těchto vyjmenovaných zahraničních úpravách se v případě plurality pasivně započítávaných pohledávek podpůrně uplatňují zákonná pravidla o započtení plnění na více různých dluhů [v Německu jde o ustanovení § 366 odst. 2 občanského zákoníku (BGB), které se použije přiměřeně na základě výslovného zákonného odkazu (§ 396 odst. 1 BGB), v kanadské provincii Québec se uplatňuje čl. 1572 občanského zákoníku (CCQ) na základě odkazu obsaženého v čl. 1677 CCQ a v Rakousku jde o § 1416 občanského zákoníku (ABGB), který se aplikuje na základě judikatury tamějších soudů a odborné literatury]. 42. Ze zahraničních zdrojů je rovněž třeba zmínit Návrh společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference – DCFR), což je právně nezávazný dokument, který čerpá z právních řádů členských států Evropské unie a obsahuje vzorová pravidla soukromého práva. V čl. III.–6:106 jedno z těchto pravidel stanoví, že má-li strana poskytující oznámení o započtení vůči druhé straně dva nebo více dluhů, platí pravidla o přičítání (započtení) plnění s příslušnými úpravami. 43. Na výše zmíněné zahraniční úpravy poukázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 78/25, v němž vyslovil názor, že existují dostatečně přesvědčivé důvody, proč by se mělo využití § 1933 o. z. při posuzování určitosti započtení minimálně zvážit, s tím, že podústavní výklad této otázky Ústavní soud ponechává na Nejvyšším soudu. 44. Závěry formulované v odst. 40 podporuje též komentářová literatura, která uvádí, že neuvede-li dlužník v kompenzačním úkonu při započítávání více vzájemných pohledávek, které nepostačují k vyrovnání všech dluhů, přesně, které pohledávky a v jakém rozsahu zanikají (a které a v jakém rozsahu přetrvávají), nebude to mít na „existenci a platnost“ započtení vliv, neboť zaniklé a přetrvávající pohledávky se určí podle pravidel uvedených v § 1933 o. z. [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721–2520, relativní majetková práva 1. část). § 1982. Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupné v ASPI], že pro případ plurality vzájemně započítávaných pohledávek, které se zcela nekryjí (mají rozdílný součet vyšší), „se nabízí odstranění dosavadních pochybností o možnosti, judikaturou odmítanou i za pomoci argumentu per analogiam (NS 23 Odo 932/2006), aplikovat na zánik závazku započtením ustanovení o pořadí zápočtu plnění dlužníkem neurčeného ke splnění více závazků (§ 1933) v případě, že započtecí jednání není dostatečně určité v tom, které pohledávky a jak zanikají“ [srov. PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 1982, marg. č. 25], a že neoznačí-li ten, kdo činí započtení, započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možné určit, které z nich započtením zanikly, popřípadě v jaké části, je třeba určit pořadí započítávaných aktivních i pasivních pohledávek podle pravidel v ustanovení § 1933, přičemž takto lze postupovat pouze tehdy, nelze-li pořadí započítávaných pohledávek zjistit z projevu vůle „jednajícího“ ani za pomoci intepretace (srov. PRAŽÁK, Z., FIALA, J., HANDLAR, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721-2893 OZ. 1. vyd. Praha: Leges, 2017, s. 579-580). 45. Další odborná literatura uvádí, že nový občanský zákoník se snaží „čelit“ závěru o nedostatečné určitosti zápočtového úkonu při mnohosti započítávaných pohledávek, které se ve svém součtu na obou stranách zcela neshodují, jestliže „zápočtový úkon“ přesně nevymezuje, které pohledávky mají zaniknout a na kterých „zbude saldo“, výslovným odkazem na použití úpravy splnění, když stanoví, že nekryjí-li se započítávané pohledávky zcela, započtou se obdobně jako při splnění (§ 1982 odst. 2 o. z.); neurčí-li započítávající, jak mají proti sobě započítávané pohledávky zaniknout a na které či na kterých má zůstat „vzniklé saldo“, je možné postupovat podle § 1932 a § 1933 o. z. (srov. ČECH, P. Právní úprava započtení pohledávky po rekodifikaci. Právní rádce, 2014, č. 5, s. 25). Podle dalšího publikovaného názoru prohlášení o započtení není vadné a nelze mu vytýkat nedostatek určitosti, nevyplývá-li z něj, která z několika pohledávek téže strany se stejným předmětem plnění má v důsledku započtení zaniknout; nekryjí-li se zcela, použijí se obdobně pravidla o započítání na plnění pro určení, která nebo které z více pohledávek téže strany se stejným předmětem plnění, jejichž součet je vyšší než součet vzájemných pohledávek druhé strany, a v jakém rozsahu v důsledku započtení zaniknou (srov. JÄGER, M. Započtení a započítání na plnění: nad rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2021, č. 11, s. 404-408, a JÄGER, M. Zánik závazků započtením. Současný právní stav a změny v soukromém právu. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2013, s. 361–365). 46. Velký senát proto dospěl k závěru, že jednostranné právní jednání spočívající v započtení (§ 1982 o. z.) není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo prohlašuje započtení, neurčí, které pohledávky (na pasivní straně) a v jaké výši započtením zanikají. Přiznání nároku na dlužnou mzdu v hrubé výši 47. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přiznal žalobci nárok na zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2020 ve výši tzv. hrubé mzdy s poukazem na konstantní judikaturu, která „reagovala na změny v daňových zákonech po 1. 1. 1993“. 48. S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že nárok na dlužnou mzdu (stejně jako nárok na plat, náhradu mzdy a platu a jiná plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů odvádí daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) soud zaměstnanci přiznává v „hrubé“ výši, tj. včetně zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které je zaměstnavatel jako plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a jako poplatník pojistného povinen srazit z plnění přiznaného zaměstnanci a odvést příslušným orgánům (správcům daně, České správě sociálního zabezpečení, zdravotním pojišťovnám) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 Co 2375/1994, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 4/1995, s. 86]. 49. Provede-li však zaměstnavatel odvody zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze mzdy zaměstnance, která je předmětem řízení, ještě před rozhodnutím soudu o přiznání plnění uplatněného zaměstnancem, může mu soud přiznat nárok na mzdu jen ve výši, která zbývá po odečtení odvedených částek, neboť jejich odvedením (provedením plateb za zaměstnance) příslušným orgánům právo zaměstnance na jim odpovídající část mzdy zaniklo. Rozhodující je přitom stav v době vyhlášení rozsudku soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). 50. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se nezabýval tím, zda žalovaný v době do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu provedl odvody zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze mzdy žalobce za měsíc prosinec 2020 (přestože v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný namítal, že „od počátku uváděl, že prosincovou mzdu proti nároku na náhradu škody započetl, a že za žalobce odvedl veškeré zákonné odvody na sociální a zdravotní pojištění a splnil všechny daňové povinnosti“), není jeho závěr, že žalobci přísluší mzda za měsíc prosinec 2020 v „hrubé výši“ (tj. včetně částky odpovídající záloze na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a pojistnému na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na veřejné zdravotní pojištění), – pro svou předčasnost – správný. 51. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části, ve které bylo shledáno přípustným), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 260 997 Kč s úrokem z prodlení, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 52. V rozsahu, v němž směřovalo i proti druhému a čtvrtému výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, které musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč.). 53. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu