33 Cdo 1023/2026-260 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně R. M., zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalované K. B., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 144/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 70 Co 228/2024-234, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 14 C 144/2023-162, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8. 2024, č. j. 14 C 144/2023-170, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem „nemovitostí – pozemku pč. st. XY, zast. plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY čp. XY, rod. dům, stavba stojící na pozemku pč. st. XY, pozemku pč. XY zahrada, pozemku pč. XY zahrada, vše zapsané na LV č. XY, okres XY, obec a k. ú. XY, jež je veden u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „nemovitosti“, příp. „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 70 Co 228/2024-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu a navrhla odklad jeho vykonatelnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za vyřešenou v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu, případně dosud neřešenou, dovolatelka označila a) otázku povinnosti účastníka řízení (žalobce) navrhnout procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., dojde-li po zahájení řízení k singulární sukcesi na straně žalovaného, a b) otázku důsledků nepodání takového návrhu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně směšuje hmotněprávní převod vlastnického práva s procesním postavením účastníka řízení. Podle dovolatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytvořil neexistující povinnost podat návrh podle § 107a o. s. ř., citované ustanovení nesprávně vyložil, nesprávně posoudil naléhavý právní zájem na požadovaném určení a ignoroval erga omnes účinky určovacího rozsudku. Rozpor shledává s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 473/2005, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, „sp. zn. 22 Cdo 2832/2010“, „sp. zn. 22 Cdo 1312/2007“ a „sp. zn. 30 Cdo 1595/2016“, „sp. zn. 22 Cdo 2073/2005“, „sp. zn. 21 Cdo 4731/2007“ a „sp. zn. 22 Cdo 2192/2003“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bez ohledu na to, že žalobkyně v dovolání uvádí řadu neexistentních (smyšlených) rozhodnutí Nejvyššího soudu, otázky, které v dovolání formuluje (ve třech různých formulacích vyjadřuje totéž), přípustnost dovolání nezakládají. Napadené rozhodnutí na nich částečně nespočívá a v části, ve které na otázkách spočívá, konvenuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, shrnul, že k procesnímu nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nedochází na rozdíl od § 107 o. s. ř. ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví. S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Má-li žalobkyně zato, že odvolací soud se odchýlil od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001, přehlíží, že citované usnesení vycházelo z právní úpravy občanského soudního řádu účinné do 31. 12. 2000, která explicitní úpravu tzv. singulární sukcese neobsahovala. Ustanovení § 107a bylo do občanského soudního řádu vloženo až zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001). Závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na určení nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008), stejně jako závěr odvolacího soudu, že právní zájem je třeba zkoumat nikoli k okamžiku podání žaloby, ale musí být dán v okamžiku vyhlášení rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 103/2020). V souzené věci bylo třeba otázku naléhavého právního zájmu poměřovat tím, že žalovaná nebyla v době rozhodování odvolacího soudu v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí. S ohledem na to odvolací soud správně (v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřípustně a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011 odmítl jí navržené důkazy pouze na základě svého okamžitého procesního názoru, resp. jen proto, že nepodala návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř, a viní-li odvolací soud, že tím porušil § 213 o. s. ř., § 120 odst. 1 a 2 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny i zásadu spravedlivého procesu, nenapadá žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž odvolacímu soudu je vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proto přípustnost dovolání nezakládá. Nadto je vhodné uvést, že odvolací soud neodmítl provést důkazy proto, že žalobkyně nepodala návrh podle § 107a o. s. ř., jak nesprávně dovozuje, ale proto, že by provedení navržených důkazů nezměnilo ničeho na tom, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, což bez dalšího postačuje k zamítnutí žaloby. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Jelikož bylo dovolání žalobkyně v přiměřené době odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu