33 Cdo 115/2026-214 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vladimírem Beranem ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované V. T., zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše 510, o 99 845,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 40/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2025, č. j. 12 Co 135/2025-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 6 619 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 11 C 40/2018-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni 97 472 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 1. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 2 373,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 34,89 Kč, úroku ve výši 3 938,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 99 845,27 Kč od 2. 12. 2016 do 9. 1. 2018, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 373,27 Kč od 10. 1. 2018 do zaplacení a úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 98 826,27 Kč od 2. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2025, č. j. 12 Co 135/2025-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná zastoupená advokátkou včas dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že směřuje pouze do výroku o věci samé. Předestřela otázku „zda v případě, že by bylo prokázáno, že žalovaná byla obětí podvodu ze strany třetích osob, které byly skutečným příjemcem plnění poskytnutého žalobkyní, je plnění poskytnuté žalobkyní bezdůvodným obohacením na straně žalované“ a přípustnost dovolání spatřovala v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak. Vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyni přiznaná částka je bezdůvodným obohacením na straně žalované, když odvolací soud pokládal za rozhodnou pouze tu skutečnost, že se žalobkyní zaslané finanční prostředky dostaly do sféry dispozice žalované, a že je nerozhodné, jakým způsobem žalovaná s těmito finančními prostředky naložila. Podle žalované v posuzované věci nelze plnění poskytnuté žalobkyní a následně žalobkyni soudy přiznané považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalované. Vznesla též výhrady vůči skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zejména namítla, že žalovaná rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu a vznáší spekulativní otázku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda obsahuje stanovené náležitosti. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. 10. Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). 11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. 12. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Nepostačuje, aby uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). 13. Žalovaná těmto požadavkům nedostála, neboť ani odkazem na spisovou značku (značky) rozhodnutí dovolacího soudu, ani dostatečně určitým slovním popisem rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14), nevymezila, od kterého svého řešení nastolené právní otázky se má dovolací soud odchýlit. 14. Pokud snad žalovaná měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 15. Výhrady vůči skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel, závěr o přípustnosti dovolání nezakládají, především proto, že žalovaná nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. 16. Absence řádného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 19. 2. 2026 Mgr. Vladimír Beran pověřený člen senátu