33 Cdo 1240/2026-299 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069, se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované D. T., zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 79 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 380/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 70 Co 25/2026-282, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 79 765 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru vycházejícího z úvěrové smlouvy č. 9100856728. Rozsudkem pro zmeškání, který vydal Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně dne 28. 1. 2021 pod č. j. 16 C 380/2020-66, bylo žalobě ve vztahu k požadované jistině a převážné části příslušenství vyhověno, přičemž stran úroku ve výši 48,06 % ročně z částky 42 525,69 Kč od 22. 1. 2018 do zaplacení bylo řízení v reakci na částečné zpětvzetí žaloby zastaveno. 2. Usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. 16 C 380/2020-73, soud prvního stupně zamítl návrh ze dne 29. 3. 2021, kterým žalovaná požadovala, aby byl uvedený rozsudek pro zmeškání zrušen. Dospěl totiž k závěru, že žalovaná tento návrh podala opožděně, neboť tak učinila až dne 31. 3. 2021, ačkoliv lhůta pro jeho podání upravená v § 153b odst. 4 občanského soudního řádu uplynula již dne 30. 3. 2021, kdy dotčený rozsudek nabyl právní moci. 3. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Toto dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že okamžik doručení předmětného rozsudku pro zmeškání žalované připadl v souladu s § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř. na pondělí 15. 3. 2021. Odvolací soud totiž z obsahu příslušné doručenky zjistil, že tento rozsudek byl žalované doručován poštou na adresu jejího trvalého bydliště, kde však žalovaná nebyla zastižena, načež zásilka byla dne 3. 3. 2021 uložena na poště, přičemž žalované byla téhož dne zanechána v místě doručování výzva k jejímu vyzvednutí (viz bod 5 odůvodnění). Žalovaná si v úložní době rozsudek nevyzvedla. Ten se tak stal desátým dnem ode dne, kdy byl připraven k vyzvednutí, doručeným, a dne 16. 3. 2021 byl vhozen do domovní schránky žalované, a to s vyznačením data jeho uložení na obálce. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že patnáctidenní lhůta, v níž žalovaná mohla návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podat, uplynula dne 30. 3. 2021, pročež její návrh podaný až následujícího dne je z pohledu lhůty upravené v § 153b odst. 4 o. s. ř. opožděný. 8. Otázka (dle názoru žalované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená), zda v případě, že doručující orgán adresátovi písemnosti v místě doručování nezanechá výzvu, aby si zásilku vyzvedl, následkem čehož se adresát o jejím uložení u provozovatele poštovních služeb nedozví, nastává fikce doručení ve smyslu § 49 odst. 4 věty první o. s. ř., tedy otázka, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná dovolání v této části staví na odlišném skutkovém základě, než jaký zjistil odvolací soud na podkladě údajů plynoucích z příslušné doručenky, když navzdory jejímu tvrzení dospěl k závěru, že výzva k vyzvednutí písemnosti jí byla v místě doručení zanechána. Právní posouzení dané otázky tak žalovaná zpochybňuje prostřednictvím odlišného skutkového stavu, než z jakého napadené rozhodnutí vychází. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalovaná tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 9. Poukazuje-li žalovaná na údajné pochybení doručujícího orgánu, které se mělo vztahovat k následnému vhození doručované písemnosti do její domovní schránky v době po uplynutí příslušné úložní doby, přičemž namítá, že na této písemnosti nebylo vyznačeno datum, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, pak ani z pohledu této otázky nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Skutečnost, že ani případné pochybení, na které žalovaná poukazuje (a které rovněž nekoresponduje se skutkovým závěrem odvolacího soudu), by na již nastalém doručení příslušné písemnosti nemělo žádný vliv, totiž plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jak patrno nejen z rozhodnutí, na která v dovolání poukázala sama dovolatelka, ale dále např. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018, a ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3210/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. I. ÚS 2471/25, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1554/13, tedy z judikatury, od níž se napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodchýlilo. Dovolací soud současně nenalézá (a to tím spíše ve světle dovolací argumentace založené na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu) žádný důvod, pro který by nyní bylo namístě danou otázku vyřešit jinak. 10. K namítanému procesnímu pochybení spočívajícímu v tom, že se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dle žalované jejími tvrzeními týkajícími se doručování příslušného rozsudku dostatečně nezabýval, by za situace, kdy žalovaná ve vztahu k této procesněprávní otázce v dovolání řádně nevymezila konkrétní důvod přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 o. s. ř., a to v souladu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 o. s. ř. a navazující judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18), mohl dovolací soud přihlédnout pouze za podmínek vymezených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li podané dovolání z jiného důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. 11. Zabývá-li se žalovaná v závěru svého dovolání úvahami vztahujícími se k (ne)naplnění podmínek nutných pro vydání rozsudku pro zmeškání v její věci, přičemž uvádí, že tento rozsudek byl vydán v rozporu se závěry plynoucími např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5128/2015, pak se její dovolací argumentace v této části míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť na řešení této právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 6. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu