33 Cdo 1283/2026-60 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Viktora Sedláka ve věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kollárovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ledvinova 1710/4, proti žalované V. F., o zaplacení 44 375 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 341/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. 72 Co 21/2026-30, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 1. 2026, č. j. 24 C 341/2025-13, zastavil řízení v projednávané věci, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. 4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání není přípustné. 8. Dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, vytýká odvolacímu soudu, že přestože konstatoval nezákonnost výzvy k zaplacení soudního poplatku spočívající v nesprávně určené výši vyměřeného soudního poplatku, neaplikoval § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a řízení zastavil. 9. Postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, je v souladu se závěry ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015), podle které poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Výzva k zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích) má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci (srov. též bod 3. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13). Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Žalobce tak může zaplatit soudní poplatek v zákonné výši a upozornit soud, že poplatek byl vyměřen nesprávně, nebo může zaplatit celou vyměřenou částku a požadovat vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Pokud tedy žalobce v projednávané věci soudní poplatek (byť v jiné výši než určené soudem) včas nezaplatil, nelze rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku shledat nesprávným. Soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích i v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník jej nezaplatí ani zčásti. 10. Závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 84/2014, na které dovolatel poukazuje, se v projednávané věci neuplatní, neboť odvolací soud podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nepostupoval, neboť ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu rozlišil, že postupem podle zmíněného ustanovení lze změnit nebo zrušit pouze nesprávné rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku vycházející z § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Platí, že nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku není třeba rušit nebo měnit, a to ani k případnému návrhu účastníka. V případě zaplacení soudního poplatku na základě takové (nesprávné) výzvy nebrání skutečnost, že výzva nebyla zrušena či změněna, vrácení zaplaceného soudního poplatku. Existenci poplatkové povinnosti (tedy i správnost výše poplatku) lze znovu a definitivně posoudit v rámci rozhodování o zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019). 11. Přípustnost dovolání proti výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. 13. Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu