33 Cdo 1341/2025-133 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o 95 374 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 138/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 39 Co 164/2024-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 340,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. 12. 2023, č. j. 15 C 138/2023-53, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 95 374 Kč s 15 % úroky z prodlení od 9. 5. 2023, a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 021,20 Kč; žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 680,80 Kč. Podle odvolacího soudu pojistná smlouva, kterou účastníci uzavřeli 19. 10. 2009, je v celém rozsahu absolutně neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Neobsahuje určité ujednání o výši rizikového pojistného, o výši počátečních a správních nákladů, pojistné plnění je vymezeno aktuální hodnotou podílového účtu bez určení, jakou částku pojistník alokuje do počátečních a akumulačních podílových jednotek, a ze smlouvy a jejích součástí nevyplývá, jaká část pojistného má být určena na tvorbu podílových jednotek. Platby pojistného představují bezdůvodné obohacení na straně žalované (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.), které musí být vráceno (§ 457 obč. zák.). Protože žalovaná namítla promlčení, zabýval se odvolací soud promlčením práva žalobce na vrácení pojistných plateb (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit neplatnost smlouvy, musely být žalobci známy v okamžiku, kdy podal návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet 21. 12. 2020 a promlčeno je tak právo na plnění přesahující částku zaplacenou do 1. 6. 2021. Platby pojistného hrazené v období dvou let před podáním žaloby – od 2. 6. 2021 do 2. 6. 2023 – promlčeny nejsou. Námitku promlčení práva neuplatnila žalovaná v rozporu s dobrými mravy. V projednávaném případě - argumentuje odvolací soud – nelze aplikovat judikaturu Soudního dvoru EU vztahující se ke spotřebitelským úvěrovým smlouvám, neboť smlouva o životním pojištění, jakožto investici svého druhu, je neplatná z důvodu neurčitosti, nikoliv pro zjevné porušení unijního práva (unijních pravidel spočívajících v použití zneužívajících ujednání). Dovolání považuje žalobce za přípustné proto, že právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí „pro absenci celé řady úvah“. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Dne 19. 10. 2009 uzavřeli žalobce (pojistník) a žalovaná (pojistitelka) pojistnou smlouvu č. 106872443, jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky (VPP POS 2005/01) a Zvláštní pojistné podmínky (ZPP IŽP 2007/01), které obsahovaly následující ujednání: „Pojistitel snižuje každý měsíc podílový účet pojistníka o rizikové pojistné za rizika sjednaná v pojistné smlouvě.“ (čl. 12 odst. 1); „Za účelem krytí nákladů souvisejících s uzavřením pojistné smlouvy (dále jen `počáteční náklady`) sráží pojistitel u pojištění s běžným pojistným na konci každého pojistného roku pojistitelem stanovené procento počátečních jednotek z celkového množství počátečních jednotek, a to do konce pojistné doby, nejvýše však po dobu stanovenou pojistitelem.“ (čl. 12 odst. 2 věta první); „Hodnotu podílového účtu pojistníka může pojistitel navíc snížit o další technické poplatky související se správou pojistné smlouvy. Přehled těchto poplatků je uveden v sazebníku poplatků.“ (čl. 12 odst. 4). Žalobce podal 21. 12. 2020 návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem (doplněný podáním z 5. 2. 2021), v němž napadl platnost pojistné smlouvy, jejíž ujednání měl za nejasná a nedostatečně určitá. Usnesením ze 14. 6. 2021 bylo řízení pro zpětvzetí návrhu zastaveno. Žalovaná 13. 7. 2022 životní pojištění odkoupila a žalobci zaplatila odkupné 381 626 Kč. Právo na peněžité plnění uplatnil žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně 2. 6. 2023. V rámci pokusu o smírné řešení žalovaná zaplatila žalobci po podání odvolání částku 24 000 Kč s příslušenstvím (4 904,75 Kč). Právní otázku určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyřešil v rozsudcích ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2011, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, odmítl, a v usneseních ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2768/2013, ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, a ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023. Vysvětlil, že subjektivní promlčecí doba začíná běžet okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby závislý na okamžiku, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že daná smlouva je neplatná. Uvedenou vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť. V projednávané věci závěr odvolacího soudu, že skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit neplatnost smlouvy, musely být žalobci známy nejpozději v den podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem, vychází ze shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Žalobcem předestřená otázka – uplatnění promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) – není s to přípustnost dovolání založit, protože odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva vznést námitku promlčení. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka nelze odvíjet z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného práva dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za kterých byla námitka jeho promlčení uplatněna. Jinak řečeno, odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se účastník vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 18. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/1999, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, a usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, a ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020). Vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí řízení bylo skutečně postiženo – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Lze shrnout, že právní otázky, jejichž řešení žalobce zpochybnil, byly již dovolacím soudem vyřešeny (viz výklad výše) a napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu; Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 5. 5. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu