33 Cdo 1354/2026-325 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně HOTEL LYSINY a.s., IČO 27419983, se sídlem v Praze 4, Pod Lysinami 474/1, zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti žalované SOUDEK s.r.o., IČO 25222589, se sídlem v Plzni, Foglarova 1400/4a, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 553 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 41/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2025, č. j. 64 Co 456/2025-290, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 553 400 Kč s příslušenstvím, o níž se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že si na základě kupní smlouvy ze dne 26. 1. 2023, od níž žalobkyně následně odstoupila, ponechala část zaplacené kupní ceny. 2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 34 C 41/2024-215, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. 34 C 41/2024-227, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni i České republice náklady řízení (výroky II a III). 3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež dle svého obsahu směřovalo do té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I o věci samé. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako zjevně bezdůvodné. 5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, v němž je předkládána otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), nebo otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1470/2023, ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1333/2024, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2474/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 635/24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023). 6. Žalovaná ve svém dovolání vymezila jedinou dovolací otázku, a to otázku procesního práva týkající se postupu při doručování písemností účastníku řízení, jenž byl na základě udělené procesní plné moci zastoupen obecným zmocněncem, přičemž uvedla, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (představované vedle stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, též usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 331/2001, nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, a usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 546/18), pokud aproboval postup soudu prvního stupně, jenž vyrozumění o odročení jednání původně nařízeného na den 12. 2. 2025 nedoručil zmocněnci žalované, nýbrž jej doručil (obdobně, jako to již učinil dříve v případě doručování protokolů z jednání) přímo do datové schránky žalované (k níž má přístup pouze jednatel žalované, který je synem obecného zmocněnce), následkem čehož se obecný zmocněnec žalované o novém termínu tohoto jednání stanoveném na den 21. 2. 2025 (při němž byl proveden výslech dvou svědků, z nichž jedním svědkem byla životní partnerka obecného zmocněnce) nedozvěděl a nezúčastnil se jej, což prvostupňovému soudu vytkl jak svými následnými přípisy, tak i při jednání konaném dne 23. 4. 2025 a při jednání odvolacího soudu konaném dne 18. 11. 2025. 7. Předpokladem úspěchu dovolání vycházejícího z takto vymezené dovolací otázky však není pouze skutečnost, že v řízení došlo ke vzniku procesní vady, kterou dovolatel soudu prvního stupně (potažmo odvolacímu soudu) vytkl, ale i to, že tato vada nebyla (nemohla být) v dalším průběhu řízení (a to ani v řízení odvolacím) napravena a současně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pročež by odvolací soud musel postupovat podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit (viz zmíněné zákonné ustanovení). Z obsahu podaného dovolání (jakož i z obsahu procesního spisu) se však podává, že taková situace v řízení zjevně nenastala, neboť obecný zmocněnec žalované, v jehož nepřítomnosti soud prvního stupně dne 21. 2. 2025 jednal, již byl k dalšímu jednání prvostupňového soudu, jakož i k nařízenému jednání odvolacího soudu řádně předvolán, těchto jednání se též zúčastnil, mohl si zde tedy nejen vyžádat protokoly z jednání, které do té doby neobdržel, či nahlédnout do spisu, ale současně se zde mohl vyjádřit i k průběhu řízení a provedeným důkazům, mohl zde též navrhnout doplnění či zopakování dokazování, což též ve vztahu k jednomu z vyslechnutých svědků vůči prvostupňovému soudu učinil, přičemž na jeho návrh bylo tímto soudem reagováno, a to způsobem (viz bod 37 odůvodnění jeho rozsudku, v němž je vyloženo, proč soud prvního stupně k tomuto důkazu nepřihlédl a proč jej současně nepovažoval za nutné zopakovat), který dovolatelka před odvolacím soudem ani nyní v dovolání nezpochybnila. Tyto skutečnosti tudíž vedou dovolací soud k závěru, že dovolání, jež v závislosti na vymezeném dovolacím důvodu, kterým je Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. striktně vázán, požaduje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu (pouze) proto, že v souvislosti s nikoliv řádným doručováním specifikovaných písemností určených žalované došlo k jím popsané procesní vadě spočívající v konání jednání nařízeného na den 21. 2. 2025 v nepřítomnosti žalované, je dovoláním zjevně nedůvodným. 8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu