33 Cdo 1364/2026-311 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce J. Č., zastoupeného Mgr. Markétou Kučerovou Pechovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, proti žalované KKC Group s. r. o., se sídlem v Klecanech, Do Klecánek 22, identifikační číslo osoby 27640604, zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o 2 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 359/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 23 Co 318/2025-268, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 172 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Markéty Kučerové Pechové, LL.M. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 7 C 359/2022-157, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 3. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 374 372,49 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, č. j. 23 Co 318/2025-268, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 600 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 28. 3. 2021 do zaplacení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (druhý výrok), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím (třetí výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání (čtvrtý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu a navrhla odklad jeho vykonatelnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil „příslušné napadené meritorní výroky“ rozsudku odvolacího soudu a „případně příslušné meritorní výroky“ rozsudku soudu prvního stupně a „vrátil věc zpátky k dalšímu projednávání“. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je zčásti vadné a zčásti nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a návrhu na odklad vykonatelnosti nevyhověl. 5. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 8. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. 9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve výrocích třetím a čtvrtém napadeného rozsudku. Dovolání proti výroku o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek není podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. přípustné. 11. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil v otázce výkladu právního jednání (v posuzované věci právního úkonu s ohledem na uzavření smlouvy o půjčce před 1. 1. 2014 – pozn. dovolacího soudu) od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 29 NSCR 74/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013. Dovolatelka přehlíží, že citovaná rozhodnutí se otázkou výkladu právního jednání / právního úkonu, nezabývala. Nadto námitku zakládá na vlastních skutkových závěrech (sjednání splatnosti půjčky mezi účastníky), které však odvolací soud v projednávané věci neučinil. Ze žádného skutkového zjištění soudu prvního stupně čerpaného z důkazů provedených před soudem prvního stupně, jež odvolací soud převzal, nevyplývá, že by o splatnosti bylo mezi účastníky cokoli sjednáno, resp. že by zde byl právní úkon, z jehož výkladu by bylo možné na vůli účastníků (jež by mohla být předmětem výkladu) ohledně splatnosti půjčky usuzovat. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). 12. Má-li dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace § 563 a 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nelze jí přisvědčit. Rozhodování dovolacího soudu je v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ustáleno v závěru, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod č. 104/2011 Sb. rozh. obč.). Dohodou přitom může být doba splnění dluhu ponechána též na vůli dlužníka. V takovém případě musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu na vůli dlužníka závisí. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo až bude moci. Závěr, že se ustanovení § 564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy, kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, byl přitom formulován a odůvodněn již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1993 (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 665/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013). Uzavřel-li odvolací soud, že splatnost půjčky sjednána nebyla, pročež postupoval podle § 563 obč. zák., nijak se od shora uvedených závěrů neodchýlil. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. 13. Uvádí-li dovolatelka, že „zároveň o takto smluvně nastavené splatnosti dovolací soud ještě nerozhodoval“, neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a taková otázka není seznatelná ani z obsahu dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. například Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53). V této části je tak dovolání vadné. 14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. 15. Jelikož bylo dovolání žalované v přiměřené době odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu