33 Cdo 1375/2025-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně FINFIX a.s., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, zastoupené JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalovanému P. F., zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T.G. Masaryka 153, o 3 519 499,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 21/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2025, č. j. 64 Co 520/2024, 64 Co 536/2024-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 624,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Aleše Minaříka, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 42 C 21/2023-132, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3 519 499,48 Kč s příslušenstvím (kapitalizované úroky 305 122,56 Kč, kapitalizované úroky z prodlení 679 457,06 Kč, úroky 3,58 % ročně z 3 519 499,48 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení a úroky z prodlení 8,25 % z 3 519 499,48 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení) a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 302 997,05 Kč. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, č. j. 64 Co 520/2024, 64 Co 536/2024-211, Krajský soud v Plzni potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 57 838 Kč. Podle odvolacího soudu je smlouva o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, platná, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti vyústilo v závěr, že žalovaný (spotřebitel) bude schopen úvěr splácet (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“). Údaje, které žalovaný sdělil v žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru ze 4. 10. 2016, úvěrující ověřila potvrzením jeho zaměstnavatele (STAZEMA s.r.o.) z 26. 10. 2016, podle něhož průměrný měsíční čistý příjem za předcházejících dvanáct měsíců činil 14 000 Kč, ze mzdy nebyly prováděny žádné srážky a žalovaný neplnil žádnou vyživovací povinnost. Vedle toho měla úvěrující k dispozici pracovní smlouvu německého zaměstnavatele (Tischlerei Bauer/Inh. M. Bauer) z 2. 5. 2016, podle níž pobíral žalovaný měsíčně cca 30 000 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalovaného u České spořitelny, a.s., za období od června 2016 do září 2016 byly zjištěny výběry za účelem hrazení měsíčních nákladů žalovaného (konečný zůstatek vždy v plusových hodnotách). Žádné splátky úvěrů nebyly uvedeny ve výpisu z lustrace v rámci registru bankovních a nebankovních klientských informací. Po dobu čtyř let žalovaný dluh ve sjednaných splátkách plnil. Přípustnost dovolání žalovaný shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Dovolacími důvody jsou podle dovolatele 1) nesprávný postup při získávání informací o majetkových a výdělkových poměrech žalovaného a 2) nesprávné vyhodnocení listinných důkazů týkajících se schopnosti úvěr splácet. Poskytovatel úvěru – argumentuje žalovaný – je nejen povinen od žadatele vyžadovat údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto jím sdělené údaje i náležitě po obsahové stránce prověřit, případně žadatele vyzvat, aby je sám doložil. Úvěrující sice učinila formální kroky nezbytné ke zkoumání úvěruschopnosti, ale nedostatečně posoudila, zda žalovaný bude schopen v dlouhodobém horizontu úvěr splácet. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Na základě smlouvy o hypotečním úvěru č. 97125562, kterou dne 15. 11. 2016 žalovaný (dlužník) uzavřel s Wüstenrot hypoteční bankou a.s., poskytla úvěrující žalovanému částku 3 820 000 Kč na koupi rodinného domu a žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a další příslušenství. Ke splacení úvěru mělo dojít do třiceti let od úplného vyčerpání. Podle článku III smlouvy činila po dobu tří let od uzavření smlouvy úroková sazba 2,24 % p. a. V souladu s „Obchodními podmínkami pro poskytování hypotečních úvěrů fyzickým osobám“ (dále jen „obchodní podmínky“), které byly součástí smlouvy, úvěrující od 30. 11. 2019 zvýšila úrokovou sazbu na 3,58 % ročně, což včas oznámila žalovanému, který neprojevil nesouhlas. Strany sjednaly měsíční splátky 14 582 Kč (jistina s úroky) a od 30. 11. 2019 pak 17 080 Kč (jistina s úroky). Peněžité dluhy ze smlouvy o úvěru zajistila úvěrující zástavním právem ke – specifikovaným – nemovitým věcem (článek VI smlouvy). Článek IX obchodních podmínek za podstatné porušení povinností ze smlouvy označil – mimo jiné – prodlení s úhradou více než dvou anuitních splátek nebo jedné anuitní splátky po dobu delší než tři měsíce, anebo opakované prodlení s úhradou anuitních splátek. V takovém případě strany dohodly, že úvěrující je oprávněna odstoupit od smlouvy o úvěru a požadovat vrácení všech nebo části poskytnutých peněžních prostředků (jistiny) včetně příslušenství „a splacení dalších dluhů ze smlouvy nebo v souvislosti s ní“. Úvěrující vyzvala žalovaného, který se ocitl v prodlení s úhradou sjednaných splátek, k plnění a dne 1. 9. 2020 odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala žalovaného ke splacení dluhu s příslušenstvím. Dne 1. 1. 2021 se úvěrující sloučila s MONETA Money Bank, a.s., která smlouvou z 16. 7. 2021 postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že úvěrující nedostojí povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nepodloženého prohlášení úvěrovaného (dlužníka) o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými pro posouzení schopnosti úvěr splácet totiž nejsou informace, které úvěrující získá jen od spotřebitele, neboť odborná péče vyžaduje údaje uvedené dlužníkem ověřit minimálně potvrzením jeho zaměstnavatele. Úvěrující je povinen využít veřejně dostupné informace (publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a usnesení ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2365/2023, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že zákon stanoví kritéria zjišťování úvěruschopnosti dlužníka pouze příkladmo a odvisí od každého jednotlivého případu, do jaké míry je třeba úvěrovaným uvedené údaje prověřovat a jeho poměry zjišťovat). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. V nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Ústavní soud ve shodě se shora uvedenou judikaturou uzavřel, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková“. Protože ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. obsahově odpovídá § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze pro posouzení úvěruschopnosti použít i judikaturu vztahující se k tomuto zákonu. V rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, Nejvyšší soud v souvislosti se závěrem, podle něhož je pro posouzení platnosti smlouvy o úvěru stěžejní úvaha, zda spotřebitel byl schopen úvěr splácet (bez zřetele na případná pochybení v procesu posuzování jeho úvěruschopnosti), zdůraznil zákonodárcův záměr vyplývající z důvodové zprávy. „Poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…).“ Lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně – ve shodě s výše citovanou judikaturou – údaje, které jí žalovaný sdělil v žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru, ověřila vyžádanými listinami o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, výpisy z běžného účtu žalovaného i lustrací v bankovních a nebankovních klientských informací, a následně v dostatečné míře prověřila jeho schopnost úvěr splácet. K námitkám, že úvěrující opomněla zohlednit splátky úvěru žalovaného ze stavebního spoření (5 488 Kč měsíčně), budoucí předpokládané výdaje na pojištění, šestiměsíční zkušební dobu u německého zaměstnavatele spojenou s eventuálním krácením odměny za práci a způsob vyplácení mzdy od zaměstnavatelky STAZEMA s.r.o., dovolací soud nemohl přihlédnout, protože je žalovaný uplatnil až v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Nepředložil-li dovolatel žádnou právní otázku, jež by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání (objektivně) přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 23. 3. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu