33 Cdo 1526/2025-272 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. B., zastoupeného Mgr. Terezou Haraštovou, advokátkou se sídlem v Brně, Olomoucká 1292/17, proti žalovaným 1) J. D. a 2) M. D., zastoupeným Mgr. Radomilem Bajerem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, o 960 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 259/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 177/2024-253, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 177/2024-253, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 20 C 259/2021-191, uložil žalovaným zaplatit žalobci 960 000 Kč s příslušenstvím (145 788,50 Kč úroky z prodlení 8,25 % od 6. 1. 2020 do 27. 7. 2021, 8,25 % úroky z prodlení od 28. 7. 2021 do zaplacení) a na náhradě nákladů řízení 199 437,95 Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Po právní stránce uzavřel, že na základě smlouvy o zápůjčce z 18. 12. 2019 přenechal žalobce P. D. a B. D. částku 800 000 Kč. Ve smlouvě strany skrytě ujednaly úroky v pevné výši 300 000 Kč (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 /dále jen „o. z“/). Žalovaní písemnou formou přistoupili ke smlouvě o zápůjčce jako ručitelé; jejich ručitelské prohlášení tvoří nedílnou součást smlouvy o zápůjčce (§ 2018 a násl. o. z.). To, že částka 300 000 Kč nebyla zápůjčka, ale úroky z ní, nemá vliv na platnost smlouvy o zápůjčce ani ručitelského závazku. Rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 177/2024-253, Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalovaným přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím 121 673 Kč, resp. 47 865 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že vydlužitelům v hotovosti přenechal 300 000 Kč. Se znalostí toho, že vydlužitelé potřebovali rychle a bez dalších procedur k realizaci zamýšleného obchodu peněžní prostředky, fingovaným předáním hotovosti 300 000 Kč v rámci „bezúročné“ zápůjčky očekával profit, který převyšoval i praktiky agresivnějších nebankovních společností (úroky o více než třetinu vyšší oproti před cca dvěma týdny zapůjčené částce). Smlouva o zápůjčce je proto v celém rozsahu neplatným právním jednáním (§ 1 odst. 2, § 588 o. z.). Žalované – ručitele – pak nelze zavázat k plnění „v širším nebo jiném rozsahu“, než byli zavázáni vydlužitelé. Přípustnost dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu v otázce předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, aniž na odvolacím jednání žalobce seznámil se změněným právním názorem na platnost smlouvy o zápůjčce z hlediska zjevného rozporu ujednání o úrocích s dobrými mravy a dal mu prostor vyjádřit se. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu jednání. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva – předvídatelnosti rozhodnutí – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Podle smlouvy o zápůjčce z 18. 12. 2019 přenechal žalobce P. D. a B. D. částku 1 100 000 Kč tak, že 300 000 Kč jim předá před podpisem smlouvy a 800 000 Kč převede do 20. 12. 2019 na jejich účet č. 670100-2210253056/6210. V článku I bodu 3 strany dohodly, že „zápůjčka se poskytuje jako bezúročná“. Vydlužitelé se zavázali vrátit peněžní prostředky do 5. 1. 2020. V článku II bodu 3 strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky. Žalovaní (děti vydlužitelů) dodatkem ke smlouvě o zápůjčce prohlásili, že v případě, že dlužníci nesplní dluh ze smlouvy, uspokojí zapůjčitele, tj. uhradí dlužnou částku s příslušenstvím včetně smluvní pokuty. Na účet vydlužitele byla 18. 12. 2019 připsána z účtu žalobce částka 800 000 Kč. Podle příjmových pokladních dokladů z 18. 12. 2019 přijal vydlužitel od žalobce v hotovosti 300 000 Kč. Vydlužitelé peněžitou zápůjčku včas – přes výzvu – v plném rozsahu nevrátili. V nálezu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3251/21, Ústavní soud označil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákazu vydání překvapivého rozhodnutí za ústavní zásadu práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). O překvapivé rozhodnutí jde – mimo jiné – tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008). V projednávané věci měl soud prvního stupně smlouvu o zápůjčce za platné právní jednání a otázku, zda úroky byly sjednány v souladu s dobrými mravy, neřešil. Na odvolacím jednání dne 16. 12. 2024 se právní zástupci účastníků vyjádřili (žalobce konzistentně tvrdil, že částka 300 000 Kč byla zápůjčkou) a odvolací soud – aniž je seznámil s tím, že výše úroků se podle jeho názoru zjevně příčí dobrým mravům –, jednání odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí na 18. 12. 2024. Svůj rozsudek založil na vyřešení právní otázky, kterou soud prvního stupně neposuzoval a žalovaní v předcházejících podáních nevznášeli. Právo žalobce na spravedlivý proces bylo porušeno, neboť možnosti právního závěru neplatnosti smlouvy o zápůjčce podle § 588 o. z. na základě soudy zjištěného skutkového stavu věci si nebyl vědom a nemohl se tak k této otázce vyjádřit. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první, o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud neopomene posoudit, zda se případná neplatnost smlouvy o zápůjčce nevztahuje ve smyslu § 576 o. z. jen na její část (sjednané úroky) a zda tak žalovaní jako ručitelé nezajišťovali uspokojení věřitele pouze v rozsahu jistiny (poskytnuté zápůjčky). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu