33 Cdo 1795/2025-327 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Veolia Energie ČR, a.s., se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Litoměřice, se sídlem v Litoměřicích, Novobranská 135/10, identifikační číslo osoby 00227684, o zaplacení 106 938,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 375/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 84 Co 462/2024-305, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), domáhala změny rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 20. 12. 2021, č. j. 02907-33/2020-ERÚ, tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 106 938,64 Kč jako doplatek za dodávku teplé užitkové vody za rok 2017. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 7 C 375/2022-254, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 84 Co 462/2024-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně (TEPLO - byty, s.r.o.) uzavřela dne 24. 1. 2002 s žalovaným smlouvu č. 03/DOD/TB/10.12.2001 o dodávce energie (dále též „smlouva“), na jejímž základě mu dodávala tepelnou energii do čtyř odběrných míst označených jako G780 - 001/006 - Okružní 2713-5, G780-001/002 - Neklanová 2703-4, G780- 001/003 Neklanová 2705-6 a G780-001/004 - Neklanová 2707-9. Tato odběrná místa byla spolu s odběrnými místy jiných odběratelů zásobována teplou vodou z výměníkové stanice G780 - Neklanová 2700 (dále též „centrální výměníková stanice“), v níž probíhala centrální příprava teplé vody. Celková spotřeba všech odběrných míst byla měřena fakturačním měřidlem umístěným v této výměníkové stanici, přičemž k rozdělení nákladů na teplou vodu a na vodné a stočné mezi jednotlivá odběrná místa sloužila patní měřidla osázená v odběrných místech. Součet spotřeby podle všech patních měřidel za rok 2017 byl použit pro zjištění nákladů na tepelnou energii spotřebovanou na přípravu teplé vody. Spotřební složka nákladů na přípravu teplé vody pro jednotlivá odběrná místa byla rozdělena poměrem měřených spotřeb z jednotlivých patních měřidel k celkovému změřenému množství dodané teplé vody na centrální výměníkové stanici. Za spotřebu tepelné energie pro přípravu teplé vody za rok 2017 byla žalovanému vystavena faktura, kterou uhradil. Na začátku roku 2019 bylo odběratelem s odběrným místem G780-001/001 reklamováno vyúčtování dodávek teplé vody za roky 2017 a 2018. Žalobkyně provedla přezkoušení měřícího zařízení (patního měřidla osazeného v odběrném místě reklamujícího odběratele), při němž zjistila jeho závadu. Stejné měřidlo bylo již dne 10. 2. 2016 přezkoušeno, avšak s vyhovujícím výsledkem. Vzhledem k závadě měřidla přistoupila žalobkyně k náhradnímu způsobu zjištění množství dodané teplé užitkové vody do odběrného místa reklamujícího odběratele za roky 2017 a 2018. Poté předala žalovanému opravné vyúčtování za roky 2017 a 2018, žalovaný uhradil nedoplatek z opravného vyúčtování za rok 2018, nedoplatek z opravného vyúčtování za rok 2017 neuhradil. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že patní vodoměr reklamujícího odběratele měřil vadně již v roce 2017, a že jí uplatněné argumenty o nesouladu mezi patním vodoměrem a součtem bytových vodoměrů představují nová skutková tvrzení uplatněná v rozporu s § 205a o. s. ř., k nimž nelze přihlížet. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že nedoplnil dokazování a neprovedl navržené důkazy. Podle jejího přesvědčení soud neprovedl navržené důkazy, ačkoli se mělo jednat pouze o rozvinutí dříve uplatněných skutkových zjištění. S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Již v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. Zákon proto ukládá účastníku tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení, zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Při koncentraci řízení lze nové skutečnosti a důkazy uvádět jen za podmínek podle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a důkazy, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly najevo, pak z hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Rozhodující v tomto směru je porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání. Jestliže odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, neuplatňuje nové skutečnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1932/13). Skutečnost, která byla uvedena v řízení před soudem prvního stupně nebo v něm jinak vyšla najevo, není v odvolacím řízení nová jen proto, že k ní nebylo (nemohlo být) před soudem prvního stupně přihlédnuto z důvodu koncentrace řízení. Jestliže však odvolatel v odvolání vylíčí skutečnosti, o nichž se sice již v průběhu řízení před soudem prvního stupně zmínil, ale jen okrajově a v hrubých obrysech, zatímco v odvolání na nich založí svou kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně, jde o skutečnosti z pohledu odvolacího řízení „ne zcela nové“, avšak dosud v řízení před soudem prvního stupně neuplatněné ve smyslu, v jakém byly uplatněny v odvolacím řízení. Takové před soudem prvního stupně jen „okrajově zmíněné“ skutečnosti je třeba považovat z pohledu § 205a o. s. ř. za nové skutečnosti, jestliže právě na nich odvolatel (až v odvolacím řízení nově) staví svoji stěžejní argumentaci a byl by jimi dotčen dosavadní tvrzený skutkový základ věci (viz komentář k § 205a o. s. ř., SVOBODA, K. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 877-878, marg. č. 4). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Nesplnění povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. Není pochyb o tom, že požadavek na vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, nebo ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Nelze přehlédnout, že tvrzení žalobkyně o vadě měřidla se před soudem prvního stupně omezovala na to, že: „měřidlo prošlo periodickým ověřováním měření v roce 2016, výsledkem ze zkušebny, že vyhovující. Tabulka náměrů z jednotlivých měsíců – předcházející i následující období vykazovala abnormálních hodnot. Mělo dojít ke skokovému navýšení změřené spotřeby (meziročně oproti stejnému měsíci předchozího roku o 65 %; oproti předchozímu měsíci téhož roku o 60 %), a to až do roku 2019, kdy po opravě nově namontované měřidlo v 7. měsíci vykázalo totožnou spotřebu teplé vody jako v roce 2014, a v porovnání se stejným měsícem předchozího roku 2018 je spotřeba nižší o 40 %. Takový skokový nárust v roce 2014 a skokové snížení v roce 2019 nelze vysvětlit žádným jiným způsobem než zjevnou vadou měřidla. Je vysoce nepravděpodobné, ne-li téměř nemožné, aby se během jednoho měsíce v roce 2014 změnila skladba obyvatel bytového domu takovým způsobem, aby se spotřeba teplé vody mezi dvěma měsíci navýšila o 60 a více procent; stejně tak je vysoce nepravděpodobné, aby se skladba obyvatel v roce 2019 opět upravila na skladbu podobnou roku 2014. Stejně tak nemohlo dojít k takovým stavebně technickým úpravám, které by spotřebu teplé vody jedno navýšily o 60 % a podruhé ponížily o 40 %. Vada měřidla je tak jediné logické a možné vysvětlení rozdílnosti v naměřených hodnotách. Náměry z období od 9. měsíce roku 2014 do konce roku 2018 je proto třeba jednoznačně považovat za nevěrohodné (viz vyjádření ze dne 3. 4. 2023, č. l. 82). V protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. 5. 2024 zástupce žalobkyně uvedl, že: pracuje s údaji vodoměrů na patě domu, když smluvním partnerem pro žalobkyni jsou společenství vlastníků jednotek nikoliv jednotliví uživatelé, nepracuje tak s náměry u jednotlivých bytů……Náměry jednotlivých bytů, kdyby byly skutečně zasílány žalobkyni, pak jejich součet se nikdy nerovná naměřené hodnotě na patě domu. Platí-li, že okrajová zmínka před soudem prvního stupně nestačí k tomu, aby na určitou skutečnost nebylo v odvolacím řízení pohlíženo jako na skutečnost novou, pak takovou úlohu nemůže plnit vysvětlivka pod tabulkou. Pokud dovolatelka věděla, že se neshoduje součet bytových náměrů s náměrem patního měřidla, což mělo být důkazem o vadě patního měřidla, nic jí nebránilo to pro svou argumentaci uvést již před soudem prvního stupně. Není možné proto učinit závěr o tom, že by odvolací soud pochybil, když tvrzení o nesouladu mezi patním vodoměrem a součtem bytových vodoměrů považoval za novou skutečnost a v souladu s § 205a o. s. ř. k ní nepřihlédl. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Napadá-li dovoláním žalobkyně rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu