33 Cdo 1832/2025-127 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Innogy Energie, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12 (identifikační číslo 499 03 209), zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, proti žalované J. J., o 8 800 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 326/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 27 Co 97/2024-90, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou, soudu doručenou dne 25. 9. 2023, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 19 049,62 Kč představující cenu za odebranou elektřinu a související služby, smluvní pokuty za prodlení se zaplacením záloh na dodávku elektřiny ve výši 200 Kč a smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy ve výši 8 800 Kč. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 19 C 326/2023-32, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2024, č. j. 19 C 326/2023-41, uložil žalované zaplatit žalobkyni 19 049,62 Kč s 15 % úroky z prodlení od 12. 4. 2023 do zaplacení (výrok I), v rozsahu 9 000 Kč s 15 % úroky z prodlení z částky 200 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 861 Kč (výrok III). Uvedl, že vzhledem ke smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny [dle § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění od 31. 12. 2021], jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně, uzavřené účastnicemi 31. 10. 2022, žalobkyně žalované oprávněně fakturovala cenu za elektřinu dodanou v období 21. 11. 2022 až 8. 3. 2023 ve výši 19 049,62 Kč. Jelikož se žalovaná s úhradou této částky dostala od 12. 4. 2023 do prodlení, přiznal žalobkyni také úroky z prodlení. Ujednání o smluvních pokutách však kvalifikoval jako ujednání v neprospěch žalované, nepřihlédl k nim a nárok na smluvní pokuty v celkové výši 9 000 Kč žalobkyni nepřiznal (§ 1813, 1814, § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2022, dále též jen „o. z.“). Své závěry opřel (v souladu s body 95 a 100 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 4. 2016 ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a.s., C-377/14) o hodnocení kumulativního účinku sjednaných sankcí pro případ prodlení žalované s plněním peněžitých dluhů – kromě smluvní pokuty 100 Kč za prodlení s platbou delší než deset dní smlouva zakládala právo žalobkyně od ní odstoupit, trvá-li prodlení déle než patnáct dní [oddíl Smluvní sankce ve smlouvě, čl. 8 odst. 8.4. písm. a) obchodních podmínek], právo žalobkyně žádat po žalované složení jistoty až do výše trojnásobku měsíční zálohy [čl. 9 odst. 9.2. obchodních podmínek], právo žalobkyně jednostranně započítat na složenou jistotu každou vzájemnou pohledávku za žalovanou, s jejímž plněním je v prodlení déle než patnáct dní [čl. 9 odst. 9.3. obchodních podmínek] a právo žalobkyně na úroky z prodlení v zákonné výši. Přihlédl rovněž k ujednaným smluvním pokutám ve výši 3 000 Kč pro případ prodlení žalované s poskytnutím potřebné součinnosti a ve výši 800 Kč za každý kalendářní měsíc následující po ukončení dodávání elektřiny do konce doby, na kterou účastnice řízení smlouvu uzavřely, pokud žalovaná právním jednáním přivodí předčasný zánik závazkového vztahu založeného touto smlouvou, a uzavřel, že takové soustředění postihů za prodlení žalované se splněním dluhů je nutné hodnotit jako zneužívající, které žalovanou jako spotřebitelku nepřiměřeně zatěžuje, třebaže je v prodlení. Soud prvního stupně zhodnotil také vyváženost smlouvy pro obě smluvní strany a dospěl k závěru, že sankce hrozící žalované (viz výše) nevyvažuje žádné ujednání o výhodě jí poskytnuté (zajištění potřebného množství elektřiny ze strany žalobkyně po ujednanou dobu trvání smlouvy) ani utvrzení dluhů žalobkyně (smluvní pokuta ve výši 3 000 Kč, jestliže by neprovedla změnu dodavatele, nezahájila nebo neoprávněně přerušila dodávání elektřiny, a ve výši 100 Kč pro případ prodlení žalobkyně s vrácením přeplatku převyšujícího 500 Kč, které trvá déle než deset dní). Rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 27 Co 97/2024-90, Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 200 Kč s 15 % úroky z prodlení od 12. 4. 2023 do zaplacení, jinak je potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 959 Kč a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.). Podle odvolacího soudu smluvní pokuta ve výši 100 Kč za prodlení s platbami podle smlouvy přesahující deset dnů představuje standardní následek prodlení sjednaný v přiměřené výši. Nadto, podle smlouvy žalobkyni tížila obdobná smluvní pokuta při porušení platební povinnosti, ujednání je tak vyvážené. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy souhlasil; jde o ujednání vytvářející významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalované coby spotřebitelky, k němuž se z úřední povinnosti (bez dalšího) nepřihlíží (§ 1813, § 1815 o. z.). Nad rámec argumentů soudu prvního stupně, na jehož rozhodnutí odkázal, se podrobněji zabýval žalobkyní tvrzenou výhodou ospravedlňující smluvní pokutu, a to ve formě nižší ceny elektřiny po dobu trvání smlouvy, a také kompenzační funkcí smluvní pokuty. „Zajištění výhodné neměnnosti ceny“ označil za zavádějící, neboť nemusí jít o žádnou ekonomickou výhodu; cena se zákazníkovi (žalované) její neměnností nejen nezvýší, ale ani nesníží. Pokud jde o kompenzační funkci smluvní pokuty, neobstojí tvrzení žalobkyně, že jde o náhradu za plánované dodávky elektřiny. Smluvní pokuta je v daném případě vázána na předčasné ukončení smlouvy a nikoli na nerealizovaný odběr. Nadto, tvrzená „škoda“ by žalobkyni mohla vzniknout i za trvání smluvního vztahu, a to v situaci, kdyby v odběrném místě žalované nebyla elektřina reálně odebírána, šlo by tedy o tzv. nulový odběr. Právě z tohoto důvodu byl ve smlouvě sjednán tzv. paušální měsíční plat ve výši 99 Kč (bez ohledu na spotřebu), který se pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty hodí lépe než stanovená měsíční záloha 1 500 Kč, s níž pokutu poměřovala žalobkyně. Údajná „škoda“ je tak pouze teoretická a s konkrétní smluvní pokutou přímo nesouvisí. Z toho důvodu odvolací soud neuvažoval ani o její moderaci. Uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je pouhou snahou žalobkyně nepřiměřeně po určitou dobu omezovat právo spotřebitelky na bezplatnou volbu dodavatele elektřiny, aniž by za to obdržela adekvátní protiplnění. Za problematické označil spojení zákazu výpovědi smlouvy, jde-li o smlouvu na dobu určitou, a konstrukci smluvní pokuty. Prostřednictvím ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje „odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy, je na žalovanou vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce. Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Dne 31. 10. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky sdružených služeb dodávky elektřiny č. 12/2018 (dále jen „smlouva“), kterou se zavázala dodávat žalované elektřinu do odběrného místa na adrese XY, a zajistit službu distribuční soustavy, a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni sjednanou cenu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou (patnáct měsíců od 21. 11. 2022). Strany si ve smlouvě sjednaly smluvní pokuty: na straně žalované jde o pokuty ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou podle smlouvy přesahující deset dnů (nárok na úrok z prodlení v zákonné výši tím není dotčen); ve výši 800 Kč za každý kalendářní měsíc následující po dni ukončení (přerušení) dodávání elektřiny do konce sjednané doby trvání smlouvy, pokud žalovaná (i) opakovaně poruší kteroukoliv platební povinnost, (ii) způsobí nemožnost dodávky elektřiny ze strany žalobkyně, nebo (iii) učiní bez souhlasu žalobkyně (nebo bez důvodu na její straně) jakýkoliv projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy či změně dodavatele v rozporu se závazkem na dobu určitou dle smlouvy (tedy žalovaná právním jednáním přivodí předčasný zánik závazkového právního poměru smlouvou založeného); ve výši 3 000 Kč pokud žalovaná neposkytne žalobkyni součinnost potřebnou k zahájení dodávky elektřiny. Na straně žalobkyně jde o pokuty ve výši 3 000 Kč, jestliže z důvodu na její straně (i) neprovede změnu dodavatele nebo nezahájí dodávku dle smlouvy, nebo (ii) dojde k přerušení dodávky na základě její neoprávněné žádosti; a ve výši 100 Kč v případě prodlení (delšího deseti dnů) s vrácením přeplatku nad 500 Kč. Žalovaná byla (dle plánu záloh a plateb z 22. 11. 2022) povinna platit žalobkyni za období od 21. 11. 2022 do 20. 11. 2023 měsíční zálohy 1 500 Kč splatné vždy k patnáctému dni příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně na základě uzavřené smlouvy žalované dodávala elektřinu a poskytovala související služby v období od 21. 11. 2022 do 8. 3. 2023. Upomínkou z 20. 1. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných plateb (záloh za měsíce prosinec 2022, leden 2023 a smluvní pokuty 100 Kč za prodlení se zaplacením zálohy za prosinec 2022) ve výši 3 100 Kč. Oznámením o přerušení dodávky z 1. 2. 2023 byla žalovaná opakovaně vyzvána k úhradě dlužné částky, a to v náhradním termínu do 8. 2. 2023. Jelikož dluh ani poté neuhradila, provozovatel distribuční soustavy přerušil dodávku elektřiny a žalobkyně k 8. 3. 2023 od smlouvy z důvodu opakovaného porušení platebních povinností žalovanou odstoupila. Vyúčtováním smluvní pokuty za „předčasné ukončení smlouvy“ z 8. 3. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k jejímu zaplacení (8 800 Kč) do 20. 3. 2023. Vyúčtováním dodávky elektřiny a ukončením smlouvy za zúčtovací období (21. 11. 2022 až 8. 3. 2023) z 20. 3. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení 19 249,62 Kč do 11. 4. 2023 (částka 19 049,62 Kč představovala cenu za dodanou elektřinu ve vymezeném období a částka 200 Kč byla smluvní pokutou za prodlení se zaplacením záloh v prosinci 2022 a lednu 2023). Před podáním žaloby žalobkyně prostřednictvím svého zástupce žalovanou dopisem z 19. 6. 2023 opět vyzvala k úhradě pohledávek, a to do 27. 6. 2023. První okruh námitek vznesených žalobkyní v dovolání se týká výkladu a aplikace § 1813 o. z., zejména toho, co by měl soud při aplikaci uvedeného ustanovení zohledňovat či jaké okolnosti jsou pro závěr o nepřiměřeném ujednání určující. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil všechny skutečnosti, které zohlednit měl, a neprovedl analýzu vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran. Místo toho neúměrně rozšířil ochranu spotřebitele na úkor základní zásady občanského práva pacta sunt servanda a sám nahradil absenci odpovídající procesní aktivity žalované. Přípustnost dovolání zde dovozuje z toho, že daná otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Citované ustanovení, týkající se závazků ze smluv uzavřených se spotřebitelem, stanoví několik podmínek, které musí být naplněny kumulativně, aby bylo možné posuzované ujednání prohlásit za zakázané [srov. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 421–448. Beck]. Je vždy třeba posoudit, zda jde o smluvní ujednání (zda je konkrétní ujednání součástí smlouvy), zda toto ujednání zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, zda je tato významná nerovnováha v neprospěch spotřebitele a zda je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. O tom, že ujednání o smluvní pokutě v právě posuzovaném případě je ujednáním smluvním není pochyb; odvolacímu soudu tedy zbývalo posoudit naplnění ostatních kritérií. Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně − v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání, a v poměru práv a povinností jedné a druhé strany. V prvním případě je třeba provést analýzu vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. V druhém případě je nutné zkoumat nejen to, zda mají obdobné právo obě strany, ale také to, zda jsou vzájemná plnění adekvátní (zda jde o ekvivalentní plnění) a zda je případná nerovnováha významná. Je tedy nutné posuzovat rozsah, v jakém dochází k odchýlení od zákonného rozsahu práv a povinností i rozsah v jakém jsou práva stran v rovnováze případně nerovnováze. Přitom je nutné zabývat se daným ujednáním ve spojitosti s dalšími, nikoli izolovaně. Při zkoumání přiměřenosti ujednání je relevantní pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Konkrétní ujednání musí zhoršovat jeho právní postavení. Skutečnost, že určité ujednání je v neprospěch spotřebitele, však může být kompenzována jiným ujednáním, např. nižší cenou, zárukou, vyšší kvalitou zboží apod. Přitom je však nutné vzít v potaz sílu vyjednávacích pozic stran smlouvy a ověřit, zda prodávající (poskytovatel), který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11). Ke shodným závěrům dospěl ve své judikatuře také Nejvyšší soud, který se otázkou, kdy lze smluvní ujednání považovat za rozporná s požadavkem přiměřenosti, zabýval za účinnosti předcházející právní úpravy (zejména zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 93/2013, rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 102/2013). Protože východiska předchozí a stávající úpravy jsou v zásadě podobná, není důvod se od jeho závěrů odchýlit ani v současné době v poměrech úpravy občanského zákoníku z roku 2012 (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2355/2021, či ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 26 Cdo 533/2023). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Odvolací soud se při posuzování ujednání o smluvní pokutě (zčásti odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně) zabýval jak tím, zda zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitelky (žalované), tak i tím, zda je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že řešil vyváženost jednotlivých ustanovení smlouvy ve vztahu k oběma účastnicím, přičemž dospěl k závěru o jejich nevyváženosti v neprospěch žalované, kterou následně posuzoval z hlediska žalobkyní tvrzené kompenzace (vyváženosti) ve formě nižších cen elektřiny oproti zákazníkům vázaných smlouvami na dobu neurčitou (bod 17 napadeného rozhodnutí) či zajištění potřebného množství elektřiny ze strany žalobkyně na dobu trvání smlouvy (posuzovaná smluvní pokuta má žalobkyni – dle jejího tvrzení – kompenzovat neuskutečněnou plánovanou dodávku elektřiny v případě předčasného ukončení smlouvy žalovanou a tím vzniklou škodu). Co se týká výtky ohledně neprovedení analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily nebýt dohody stran, ani zde odvolací soud nepochybil. Uvedl, že právní vztahy účastnic je třeba posuzovat podle energetického zákona a občanského zákoníku z roku 2012; jednotlivá ustanovení citoval v bodech 19 až 24 rozhodnutí, samotnou analýzu poté provedl v bodech 31 a násl. [„uvedená smluvní pokuta … představuje ve spojení s uzavřením smlouvy na dobu určitou … bez možnosti její výpovědí a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba explicitně regulovaná (na max tři měsíce), … snahu žalobkyně nepřiměřeně omezovat po určitou dobu spotřebiteli právo bezplatné volby dodavatele elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění… Problém spočívá v zákazu výpovědi smlouvy (obcházení zákona), ve spojení s dobou trvání smlouvy, konstrukcí a výší pokuty. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která … představuje „odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy … je na spotřebitele (žalovanou) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde po dobu 15 měsíců…). Přehlédnout nelze ani explicitní možnost výpovědi smlouvy „bez postihu“, dokonce ve výpovědní době „15 dnů“ (nikoli 3 měsíce), v § 11e energetického zákona, pokud zákazníku zaniklo užívací právo k odběrnému místu, což samozřejmě platí i pro smlouvy na dobu určitou.“]. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá-li dovolatelka, že odůvodnění rozhodnutí stran závěru o významné nerovnováze práv a povinností v neprospěch žalované je nedostatečné a nepřesvědčivé, a tím nepřezkoumatelné, nemá – s ohledem na výše uvedené – pravdu. Nadto, uvedenou námitkou odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže; vadami řízení se dovolací soud zabývá pouze v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka dále tvrdí, že soud nahradil chybějící procesní aktivitu žalované, zabýval−li se sám nepřiměřeností ujednání. Mezi základní principy soukromého práva vedle principu autonomie vůle stran jistě patří i princip ochrany spotřebitele. Podle dovolatelky je nepřijatelné, „aby pod zástěrkou ochrany spotřebitele byla projevená vůle této smluvní strany zcela potlačena a její pasivní přístup ke svým právům byl nahrazen aktivitou (ne-li přímo aktivismem) soudu“. K tomu Nejvyšší soud především odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 6. 2000, ve spojených věcech Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98 až C-244/98, v němž byla předmětná otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 79/2013). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (viz výše citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-240/98 až C-244/98, bod 25, a rozsudek stejného soudu ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243/08). Výtka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2023, tím, že se nezabýval funkcí posuzované smluvní pokuty a v souvislosti s ní poté přiměřeností daného ujednání, přípustnost dovolání nezakládá. Pomíjí totiž, že citované rozhodnutí se na projednávanou věc nevztahuje, neboť řeší jinou právní otázku, než kterou se zabýval odvolací soud v této věci. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce moderace nepřiměřené smluvní pokuty (§ 2051 o. z.), jakým způsobem má soud potřebu moderace zjišťovat a jak má postupovat. V právě projednávané věci jde o ujednání smlouvy, které soud posoudil jako nepřiměřené v neprospěch spotřebitele podle § 1813 o. z., k němuž se, je-li shledáno, nepřihlíží (§ 1815 o. z.). Jak uvedeno výše na podkladě evropské judikatury (např. výše citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-243/08), považuje-li soud posuzovanou smluvní klauzuli za zneužívající, nemoderuje, ale zdrží se jejího použití. Nad rámec řečeného však nutno podotknout, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí paušalizační funkcí sjednané smluvní pokuty zabýval, zejména v odstavcích 28 a 29. Uvedl, že případná tvrzená škoda by žalobkyni mohla vzniknout i v případě neporušení utvrzené povinnosti (nezpůsobit předčasné skončení smlouvy), proto její zahrnutí do smluvní pokuty za porušení dané povinnosti nedává žádný smysl. Nadto, uvedenou argumentací by byly dotčeny i všechny smlouvy uzavírané na dobu neurčitou, kde zákon přesto výslovně omezuje výpovědní dobu na maximálně tři měsíce. Dále zdůraznil, že paušální měsíční plat, který je významně nižší než uplatněná smluvní pokuta a často shodný u smluv na dobu určitou i neurčitou, se k dané otázce případné škody vztahuje lépe než sjednaná záloha. Tvrzená škoda navíc nemusí vůbec vzniknout (závisí to na množství zákazníků a jejich reálném odběru, na cenách za prodej přebytečné elektřiny); ve skutečnosti je tak pouze teoretická a s konkrétní smlouvou přímo nesouvisí. Otázku výkladu a aplikace § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona jako otázku judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou, dovolatelka zmiňuje jen v úvodní části svého dovolání. Žádnou další argumentaci jí však dále nevěnuje. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podle § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné uveden důvod dovolání, jímž podle odst. 1 stejného ustanovení je v současné době jen nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. Ten se podle odst. 3 daného ustanovení vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Neučiní-li tak, zatíží své podání v dané otázce vadou, kterou lze odstranit pouze v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. V dané věci dovolání neobsahuje způsobilé vymezení dovolacího důvodu, jež dovolatelka v průběhu dovolací lhůty neodstranila, a tato vada tak brání posouzení otázky dovolacím soudem (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud o svém právním názoru, že posuzované ujednání hodnotí jako zakázané, neboť zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalované (spotřebitelky), strany dopředu neinformoval a tím jim znemožnil se k dané otázce vyjádřit a v tomto směru argumentovat (čímž se odklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012), vytýká vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže a k níž, je-li shledána, soud přihlédne jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud považuje za důležité zmínit, že se žalobkyně mýlí, neboť již soud prvního stupně ji nejdříve přípisem z 22. 11. 2023 (žalobkyni, resp. jejímu zástupci doručeným dne 23. 11. 2023), posléze na jednání dne 12. 1. 2024 (č. l. 27) o svém právním názoru informoval. Nepředložila-li dovolatelka žádnou právní otázku, jež by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu