33 Cdo 1980/2025-523 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) T. G., b) N. G., c) J. Z., d) M. K., e) L. M., f) D. M., všech zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, a g) obce Řitka, sídlem obecního úřadu v Řitce, Na Návsi 54 (identifikační číslo osoby 00241644), zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované Sattelfest s.r.o. se sídlem v Praze 9, Lovosická 778/2 (identifikační číslo osoby 27399711), o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 37 C 46/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025., č. j. 26 Co 133/2022-435, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) až f) na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 305 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubora Ludmy, advokáta. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni g) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Bracha, LL.M., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 37 C 46/2021-256, určil, že kanalizace pro veřejnou potřebu na pozemku parc. č. XY o výměře 6 896 m2 – orná půda v obci XY, zapsaném na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, v ulici XY, jejíž průběh je zachycen v plánku ze dne 23. 1. 2021, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku a jejíž technické parametry jsou uvedeny v popisu kanalizace, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku (dále jen „kanalizace“), je ve vlastnictví obce Řitka, IČO 0024641644, sídlem obecního úřadu v Řitce, Na Návsi 54, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že obec Řitka uzavřela se společností CG REALITY SERVIS s.r.o., která prováděla výstavbu obytného souboru Řitka, dvě dohody; podle nich měla uvedená společnost vedle poskytnutí finančního příspěvku obci zajistit výstavbu kanalizačního řadu v Řitce v ulici XY, na pozemku parc. č. XY, který sousedí s pozemky žalobců a) až f). Pro tyto účely bylo dne 21. 6. 2012 vydáno stavební povolení. Protože sjednaná výstavba kanalizace nebyla společností CG REALITY SERVIS s.r.o. realizována, zhostila se tohoto úkolu nově žalovaná, jejímž jednatelem byl v té době Grigore Vdovicenko, jehož rodina v dané oblasti rovněž vlastnila pozemky. Na žádost žalované bylo 25. 8. 2014 vydáno rozhodnutí měnící původní stavební povolení co do osoby stavebníka a projektové dokumentace. Dne 14. 9. 2014 uzavřeli žalobci a) až f) (resp. jejich právní předchůdci) jako objednatelé s žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kanalizační stoky a kanalizačních přípojek k nemovitostem ve vlastnictví objednatelů v souladu s projektovou dokumentací vypracovanou společností MAZÁČEK GROUP, s. r. o. a podle podmínek stanovených v rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 21. 6. 2014, č. j. MUCE 26838/2012/OZP/V/La, tedy ve stavebním povolení (dále jen „Smlouva o dílo“). V článku III bodě I Smlouvy o dílo bylo ujednáno, že „…objednatel se zavazuje za řádně provedené dílo zaplatit sjednanou cenu. Následně bude dílo zhotovitelem předáno do majetku obce Řitka a do správy VAK Beroun“. Žalovaná dílo prováděla prostřednictvím společnosti MAZÁČEK GROUP, s. r. o. Cena sjednaná ve Smlouvě o dílo byla zaplacena (s výjimkou části ceny splatné po kolaudaci, kterou jsou objednatelé připraveni uhradit); cenu víceprací (navyšujících sjednanou cenu díla) odmítli objednatelé uhradit. Na podkladě těchto zjištění se soud prvního stupně zabýval nejprve existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Kladnou odpověď podpořil závěry dovozenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, a odkazem na rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k pravidlu o neopodstatněnosti určovací žaloby tam, kde lze žalovat na plnění, přičemž dovodil, že vyslovený předpoklad nelze chápat všeobecně, neboť prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – proto lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimována ve sporu o požadované určení. Konstatoval, že podle § 498 ve spojení s § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jsou inženýrské sítě (tedy i kanalizace) nemovitou věcí, která není součástí pozemku. Byť kanalizace nebyla doposud zkolaudována, lze ji považovat za dokončenou, neboť je nezaměnitelně individualizována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020). Uzavřel, že vlastníkem kanalizace se podle článku III bodu I Smlouvy o dílo a na základě předsmluvních ujednání mezi obcí Řitka a CG REALITY SERVIS s.r.o. – stala obec Řitka (reflektoval, že žalobci své vlastnické právo netvrdí, naopak požadují určení, že vlastníkem je obec). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 133/2022-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že kanalizace byla dokončena (viz rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí ze dne 20. 10. 2017) a že žalovaná o kolaudaci dosud nepožádala. Přisvědčil sice soudu prvního stupně v tom, že vůlí stran Smlouvy o dílo bylo, aby se konečným vlastníkem kanalizace stala obec Řitka, která poskytla pozemky pro výstavbu kanalizační stoky, na rozdíl od něho však dovodil, že nebyla-li obec stranou Smlouvy o dílo, nemohla na jejím podkladě nabýt vlastnické právo (nebyla objednatelem ani kvaziobjednatelem); ujednání obsažené v článku III, bodu I Smlouvy o dílo nelze interpretovat tak, že po dokončení kanalizace se jejím vlastníkem stane obec Řitka automaticky (bez právního jednání, kterým by bylo vlastnické právo převedeno). Uzavřel, že bylo-li dílo dokončeno a splatná část ceny díla ze strany objednatelů zaplacena (nárok na zaplacení víceprací žalované nevznikl a nedoplacená část ceny díla není dosud splatná), nabyli k předmětu díla vlastnické právo objednatelé; ti by měli naplnit ujednání Smlouvy o dílo. Připomněl, že splnění sjednané povinnosti se lze domáhat žalobou o nahrazení prohlášení vůle. Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 133/2022-344, Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 33 Cdo 2611/2023-387, odmítl jako nepřípustné, neboť otázky předložené k dovolacímu přezkumu nenaplnily podmínky § 237 o. s. ř., a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nálezem ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 357/2024, Ústavní soud rozhodl, že rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů (žalobců) na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy); proto obě rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil a odvolací soud zavázal právním názorem, že v dalším řízení bude jeho úkolem zabývat se tím, zda v řízení zjištěnou vůli smluvních stran lze právně kvalifikovat tak, že obec byla třetí osobou, v jejíž prospěch byla Smlouva o dílo uzavřena, a jíž mělo vzniknout vlastnické právo ke kanalizaci bez toho, že by ho na ni objednatelé převedli. Vezme přitom v potaz, že soud prvního stupně sice právní závěr o smlouvě ve prospěch třetího neučinil výslovně, avšak na takový závěr lze usuzovat z toho, že obec označil za „quasi objednatele“ a zmínil „vzdání se vlastnického práva objednateli“. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 26 Co 133/2022-435, rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 2. 2022, č. j. 37 C 46/2021-256, ze dne 17. 2. 2022, potvrdil. Doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel ze zjištění, že objednateli podle Smlouvy o dílo byli J. Š., O. V., G. P., M. K., J. Z., společnost Itar s. r. o., M. N. a J. N., zhotovitelkou byla žalovaná. V odst. III, bodě l Smlouvy o dílo se zhotovitelka zavázala vlastním jménem a na vlastní odpovědnost provést pro objednatele specifikované dílo, jehož evidenční údaje jsou uvedeny v článku II, a to podle podmínek uvedených ve stavebním povolení, které pro stavbu vydal OŽP MÚ Černošice dne 21. 6. 2014, pod č. j. MUCE 26838/212 (odst. III, bod 5 Smlouvy o dílo). Pokud jde o cenu díla, smluvní strany se dohodly, že 10 % ceny díla (tj. 60 000 Kč) bude zaplaceno na účet zhotovitelky do 5 dnů po vydání kolaudačního rozhodnutí. Z rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí ze dne 20. 10. 2017 se podává, že nebyla povolena změna stavby splaškové kanalizace ulice Pod Pražskou před jejím dokončením spočívající v prodloužení termínu dokončení stavby podle rozhodnutí ze dne 25. 8. 2014, S-MUCE 35545/2014. V listopadu 2016 podal stavebník žádost o vydání kolaudačního souhlasu k části stavby, a to větve stoky o délce 30,9 m, zaústěné do stávající stoky splaškové kanalizace a schopné samostatného užívání; tato větev byla zkolaudována v dubnu 2017. O kolaudaci druhé větve kanalizace požádáno nebylo, stavebník žádal o prodloužení termínu dokončení z důvodu sporu o zaplacení ceny díla. Stavebně dokončena je i druhá větev kanalizace včetně opravy povrchu komunikace, je pouze zaslepena zátkou; stavebník by mohl podat žádost o vydání kolaudačního souhlasu. Stavba splaškové kanalizace má sloužit pro veřejnou potřebu k odvádění odpadní vody z lokality rodinných domů Načov. Cena díla byla zaplacena, vyjma částky 60 000 Kč (kterou jsou žalobci připraveni žalované zaplatit po vydání kolaudačního rozhodnutí); zaplaceny nebyly vícenáklady, které žalovaná nadále po žalobcích požaduje. Odvolací soud setrval na závěru, že vůlí stran Smlouvy o dílo bylo, aby se konečným vlastníkem předmětné kanalizace stala obec Řitka, byť to nebylo pregnantně ve smlouvě uvedeno. Ve světle závazného právního názoru Ústavního soudu uzavřel, že vůlí stran Smlouvy o dílo bylo uzavřít smlouvu ve prospěch obce Řitka jako třetí osoby ve smyslu § 1767 odst. 1 o. z.; zhotovením díla měla obec nabýt vlastnické právo k určené části kanalizace, což se v rozporu s vůlí smluvních stran v důsledku počínání zhotovitelky nestalo. Stavba byla dokončena a cena díla byla uhrazena s výjimkou částky 60 000 Kč, která není doposud splatná. Nárok na zaplacení víceprací žalované nevznikl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud „odchýlil od obecně známých právních legálních způsobů předání věci od jednoho subjektu k druhému subjektu do jeho vlastnictví, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že smlouva o dílo byla uzavřena ve prospěch obce jako třetí (zcela nezúčastněné) osoby, i když platná právní úprava zná toliko dle platného občanského zákoníku převedení věci do vlastnictví jiného, tj. darování - § 2055 a násl. o. z., koupě § 2079 a násl. o. z. a směna - § 2184 a násl. o. z., a tím se podstatně zcela atypicky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nejen dovolacího, ale pravděpodobně i většiny obecných soudů obou stupňů“. Žalobci a) až f) navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl, jelikož žalovaná v něm pouze opakuje dosavadní procesní obranu, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Žalobkyně g) navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, jelikož v něm absentuje vymezení právní otázky i právní praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je v něm dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu a v jakém směru se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje. Dovolatelka sice namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp. cituje část textu ustanovení § 237 o. s. ř.), tuto rozhodovací praxi však nespecifikuje, stejně tak neformuluje jednoznačně a srozumitelně ani právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. V čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se nepodává ani z obsahu tohoto podání. Jeho podstatu tvoří – vedle rekapitulace rozhodnutí soudů – pouze nesouhlas s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 357/24, jehož právními názory byly soudy v předmětné věci při rozhodování vázány. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu