33 Cdo 2012/2025-427 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ambis Univerzita, a. s., se sídlem v Praze 8 – Libni, Lindnerova 575/1, identifikační číslo osoby 618 58 307, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Parku 2308/8, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 18, o 91 582,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 421/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 C 421/2021-205, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 51 800 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení z titulu neuhrazeného školného a částky 37 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z dlužné částky; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 14. 8. 2019 účastnice řízení uzavřely smlouvu o studiu, jejíž přílohou byly Všeobecné podmínky studia č. 6/2019 (dále jen „VPS“). Žalovaná byla zapsána ke studiu ke dni 1. 9. 2019, přičemž absolvovala první semestr studia, za který řádně uhradila školné. Dne 30. 1. 2020 bylo její studium přerušeno na dobu od 21. 1. 2020 do 9. 2. 2021, s tím, že následně bylo ukončeno ke dni 22. 12. 2020. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o studiu má charakter smlouvy spotřebitelské, neboť žalobkyně je financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného), a jako podnikatelka poskytuje službu studentům jako spotřebitelům za úplatu. Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, má být výše školného stanovena ve vnitřním předpise vysoké školy; ve vnitřních předpisech žalobkyně (ve statutu VŠ ani studijním a zkušebním řádu) výše školného stanovena není. Ze smlouvy o studiu (včetně VPS) právo na školné za první tři semestry vzniká již uzavřením smlouvy o studiu, bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončí. Při prodlení s úhradou školného vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,3 % denně z dlužné částky. Podle přesvědčení soudu prvního stupně ujednání o smluvní pokutě zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitelky. Pro nepřiměřenost těchto ujednání je soud prvního stupně pokládal za zakázaná ujednání podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Navíc způsob ukončení studia je sankcionován tak tvrdě, že smlouva je současně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy podle § 588 o. z. Student totiž nemá možnost studium ukončit, aniž by neuhradil školné minimálně za tři semestry. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 51 800 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě za období od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021 (výrok II); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, jeho usnesení ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, akcentoval, že nelze na smlouvu o studiu pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, neboť právo na vzdělání patří mezi tzv. sociální práva. Poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (výuku), nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Bylo jen na žalované (jako uchazečce o studium), aby zvážila zejména své finanční možnosti a následné plnění smluvních povinností. Ve smlouvě se zavázala uhradit tři semestry studia bez ohledu na to, zda tyto semestry dokončí či nikoliv. Statut žalobkyně, jakož i její studijní a zkušební řád, obsahující jednotlivé druhy poplatků za studium, byly registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Součástí smlouvy o studiu bylo i určení výše školného odpovídající opatření rektorky č. 8/2019 – sazebníku poplatků spojených se studiem pro zimní semestr roku 2019/2020. Dovolatelka ukončila studium dne 22. 12. 2020, přičemž neuhradila školné za druhý a třetí semestr. Smlouvou se přitom zavázala, že v případě prodlení s úhradou školného, zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky; její výši odvolací soud neshledal nepřiměřenou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, otázky při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za takovou považuje otázku, zda smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je smlouvou spotřebitelskou, zaručující žalované vyšší právní ochranu. Má za to, že je-li možno smlouvu o studiu považovat za platnou, nelze akceptovat, že za zaplacené školné nenáleží žalované žádná protislužba, ať již ve formě práva na zajištění vzdělání, výuky, studia apod. V situaci, kdy žalovaná dnem 21. 1. 2020 přestala být studentkou žalobkyně, nelze po ní spravedlivě požadovat za období od 21. 1. 2020 do 22. 12. 2020 školné, neboť v tomto období neobdržela od žalobkyně žádné protiplnění formou vzdělání. Prosazuje, že poskytování vzdělání na soukromé vysoké škole je „soukromou službou vykonávanou za úplatu ve veřejném zájmu“ (nejde o veřejnou službu hrazenou z veřejných zdrojů), přičemž jde o realizaci ústavně garantovaného práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně je právnickou osobou (obchodní korporací) a zároveň soukromou vysokou školou, podléhající právní regulaci zákona o vysokých školách. Přípustnost dovolání podle přesvědčení žalované zakládá rozporná judikatura Nejvyššího soudu představovaná jeho rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, při posuzování otázky hmotného práva, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou, tj. uzavřenou mezi spotřebitelem (§ 419 o. z.) a podnikatelem (§ 420 o. z.). Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neodpověděl na relevantní argumenty účastníků, zejména na námitky způsobilé založit opačné rozhodnutí ve věci, a ty, které se vztahují k aplikaci ustanovení § 1813 a § 1815 o. z. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. tak, že se rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 C 421/2021-205, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 51 800 Kč s příslušenstvím, potvrzuje. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1054/2023, dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že dovolatelka předložila k řešení otázku, kterou současně považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, za otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, i za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož ve vztahu k jedné právní otázce (dovolacímu důvodu) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné), vylíčení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala žalovaná ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 3117/24, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení zrušil. Dospěl k závěru, že Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání pouze mechanicky, aniž by vyšel z jeho celého obsahu, a rozhodl přepjatě formalisticky. Podle Ústavního soudu mělo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání použitím všech tří možných variant v tomto konkrétním případě své opodstatnění, a v odůvodnění dovolání je záměr a požadavek stěžovatelky srozumitelně formulován. Postup stěžovatelky byl přitom důsledkem absence sjednocující judikatury dovolacího soudu, která by komplexně řešila všechny aspekty předložené právní otázky a sjednotila značně rozkolísanou rozhodovací praxi obecných soudů. V tomto smyslu již došlo ke zpřehlednění situace zásahem Ústavního soudu, který v mezidobí otázku povahy vztahu mezi soukromou vysokou školou jako podnikatelkou a jejími studenty vyřešil (viz nález ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, a nález ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24). Podáním ze dne 26. 2. 2026 žalovaná doplnila dovolání o recentní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, včetně rozhodovací praxe soudů obecných, týkající se otázky spotřebitelského charakteru smlouvy o studiu na vysoké škole. Žalobkyně podáním ze dne 27. 3. 2023 doplněným dne 25. 5. 2026 navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládá právní otázka posouzení inominátní smlouvy o studiu (o poskytnutí vysokoškolského vzdělání) jako spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 a násl. o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, dovodil, že Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vyzdvihovaná povaha činnosti vysoké školy (zprostředkování vzdělání) nemůže mít pro posouzení toho, zda vztah mezi studentem (uchazečem o studium) a vysokou školou má povahu vztahu ze spotřebitelské smlouvy, výlučně určující charakter. Nezpochybnil přitom, že podnikatelská činnost v oblasti vzdělávání je činností v obecném zájmu a přispívá tak k plnění veřejných úkolů, což ale neznamená, že vysoká škola nemůže být podnikatelem ve smyslu spotřebitelského práva (stejně tak pro posouzení této otázky není významné, zda vzdělání poskytující vysoká škola je v tomto ohledu zisková či nikoliv). Nedostačující je v této souvislosti rovněž Nejvyšším soudem zdůrazňované východisko, že poplatky spojené se studiem na vysokých školách nejsou přímým (adresným) protiplněním za poskytnuté služby (výuku), ale že jde toliko o podíl studenta na nákladech za vysokoškolské studium, přičemž smyslem těchto poplatků není vytvářet sociální překážku přístupu ke vzdělání. Z uvedeného totiž nelze usuzovat na to, zda jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo nikoliv, neboť podmínka, že poplatky za studium nemají vytvářet překážku pro přístup ke vzdělání, platí v první řadě pro veřejné vysoké školy, které za zákonem specifikovaných podmínek takové poplatky vybírají. Uvedené na druhou stranu neplatí (nemusí platit) pro vysoké školy soukromé. Na povahu soukromých vysokých škol podle Ústavního soudu v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie nemá vliv ani to, že takový subjekt je za splnění zákonem stanovených podmínek oprávněn udělovat vysokoškolské diplomy, neboť samotná tato skutečnost není znakem výkonu veřejné moci. Ústavní soud proto uzavřel, že v případě vztahu mezi soukromou vysokou školou a jejím studentem jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/2024. Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, změnil dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. V řízení, v němž se totožná žalobkyně domáhala po studentovi úhrady částky 84 107,57 Kč s příslušenstvím, dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru právního vztahu založeného smlouvou o studiu poskytnutém za úplatu. Tedy, že smlouva o studiu uzavřená mezi spotřebitelem (fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání) a podnikatelem (akciovou společností, předmětem jejíž podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, přičemž uzavření smlouvy se stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu) je smlouvou spotřebitelskou. V daném případě, stejně jako v nyní řešené věci, je žalovaná (studentka) fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu. Jelikož odvolací soud přijal závěr, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole není smlouvou spotřebitelskou, je jeho rozhodnutí v rozporu s recentní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smlouvy o studiu se odvolací soud v dalším řízení bude muset zabývat rovněž přezkumem dotčených ustanovení předmětné smlouvy z tohoto hlediska. Ohledně způsobu úpravy poplatků za studium se bude muset taktéž vypořádat i s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, týkajícím se povahy vnitřních předpisů vysoké školy a jejich významu v rámci závazkového vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu