33 Cdo 2081/2025-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně enovation s. r. o., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 695/115b, identifikační číslo osoby 27909751, zastoupené Mgr. Tomášem Pauchem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 695/115b, proti žalované Retap, spol. s r. o., se sídlem ve Světlé pod Ještědem - Hoření Paseky 56, identifikační číslo osoby 47053470, zastoupené JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, o zaplacení 748 120,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 38 C 330/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 30 Co 86/2025-122, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 217,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Paucha, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala žalované částky jakožto odměny za svoji činnost (přípravu a podání žádosti) pro žalovanou podle smlouvy ze dne 20. 12. 2022 za účelem získání dotace na projekt „Vysoce energeticky úsporný systém pro nízkoenergetické stavby“ (dále jen „projekt“). Požadovala 4,49 % ze schválené dotace (13.770.195,10 Kč – doporučeno k financování) včetně DPH. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 38 C 330/2024-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 748 120,93 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 30 Co 86/2025-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaná uzavřely platnou příkazní smlouvu podle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jejímž předmětem byla činnost žalobkyně spočívající v přípravě žádosti žalované o dotaci. Za dohodnutou činnost se žalovaná zavázala zaplatit „úplatu za podání“ ve výši 39 000 Kč bez DPH podle čl. II. odst. 4 smlouvy a „úplatu za schválení“ ve výši 4,49 % ze schválené výše dotace, nejméně však 250 000 Kč bez DPH, podle čl. II. odst. 1 smlouvy. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně splnila sjednané podmínky pro vznik práva na úplatu za schválení. Právo na úplatu podle II. odst. 2 smlouvy mělo vzniknout okamžikem schválení žádosti řídícím orgánem Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (dále jen „OPTAK“), který informuje o schválení žádosti zpravidla prostřednictvím internetové aplikace MS2021+, a to uvedeným stavem „žádost o podporu doporučená k financování“, případně obdobnou formulací. Takové ujednání soudy považují za zcela standardní a logické, když pouze do fáze doporučení žádosti k financování je žalobkyně schopna ovlivnit dané řízení podáním řádné žádosti splňující veškeré náležitosti. Naopak není s to ovlivnit, zda dojde k poskytnutí a čerpání dotace, či nikoli. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s úvahou, že smluvní ujednání včetně těch o odměnách žalobkyně jsou jednoznačná a srozumitelná, a neshledal tak důvodnou obranu žalované spočívající v tom, že žalobkyni náležela odměna jen v případě přiznání dotace. Výkladem smluvních ujednání nelze dospět k jinému závěru, než že vedle odměny ve výši 39 000 Kč (za podání žádosti) žalobkyni náleží i odměna za její schválení. Ve smlouvě nebylo ujednáno, že žalobkyni náleží odměna pouze tehdy, bude-li dotace podle žádosti poskytnuta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná nebyla ve vztahu s žalobkyní v postavení slabší smluvní strany. Ve věci nebylo významné, zda smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že ve věci neaplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněného pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, z něhož dovozuje, že byla ve vztahu s žalobkyní slabší smluvní stranou. Na základě toho namítá, že jí měla být poskytnuta vyšší míra ochrany, neboť smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, obsah uzavřené smlouvy je vnitřně rozporný a nejednoznačný a žalobkyně jako profesionál v oboru (tj. jako silnější strana sporu) zneužila svou odbornost. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2975/2016, má za to, že předmětnou smlouvou bylo protiprávně sjednáno dvojí plnění za tutéž činnost. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, na nyní souzenou věc nedopadají. Přestože Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli, nelze tento závěr vztáhnout na nyní projednávanou věc, neboť soudy v nyní projednávané věci dospěly k závěru, že požadavek žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, smlouva nebyla uzavřena adhezním způsobem a žalovaná v tomto smluvním vztahu nevystupovala v postavení slabší smluvní strany. Přiléhavý rovněž není ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2975/2016, které se týká práva na úplatu za výkon funkce jednatele společnosti. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu