33 Cdo 2209/2025-1955 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., se sídlem Vídeňská 1083, Praha 4, identifikační číslo osoby 68378050, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti žalovaným: 1) PFI s.r.o., se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, identifikační číslo osoby 27208389, 2) AKB advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, identifikační číslo osoby 29113628, zastoupeným JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Univerzity Karlovy, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, identifikační číslo osoby 00216208, zastoupené JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem K Mohyle 476/3, Praha 6, o zaplacení 13 413 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 154/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 72 Co 379/2024-1874, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 60 681,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka. III. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na straně žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení 60 681,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sirovátka. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaných zaplacení 13 904 145 Kč s příslušenstvím z titulu práva na náhradu škody vzniklé porušením jejich smluvních povinností při administraci veřejných zakázek. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 10 C 154/2019-1628, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2023, č. j. 10 C 154/2019-1648, žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 13 413 768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 372 884 Kč od 14. 7. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 120 000 Kč od 4. 5. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 920 884 Kč od 21. 6. 2022 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 490 377 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 372 884 Kč od 8. 6. 2018 do 25. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 120 000 Kč od 2. 5. 2019 do 3. 5. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 490 377 Kč od 19. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 920 884 Kč od 19. 6. 2022 do 20. 6. 2022 (výrok II), druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 372 884 Kč od 26. 6. 2018 do 13. 7. 2018 (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po první žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 372 884 Kč od 26. 6. 2018 do 13. 7. 2018 (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, 72 Co 379/2024-1874, potvrdil odvoláním napadené vyhovující výroky o věci samé a s výjimkou jejich změny i nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též jen „dovolatelé“) dovolání, jímž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají nesprávné právní posouzení otázek dosud jednoznačně nevyřešených, nebo které byly posouzeny v rozporu s ustálenou judikaturou. 5. Stěžejním důvodem dovolání je přesvědčení dovolatelů, že jejich postup byl plně v souladu s tehdejší tuzemskou judikaturou a změnu judikatury nemohli předvídat ani se s ní seznámit. Poukazují na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1558/2017. 6. V souvislosti s otázkou, zda lze administrátorovi veřejné zakázky přičítat odpovědnost za škodu, pokud jeho postup odpovídal tuzemské praxi, žalobce neprokázal známost nové judikatury a žalovaní se s ní nemohli seznámit, dovolatelé namítají, že rozhodnutí soudů obou stupňů ignorují judikaturu o důkazním břemeni a přístupnosti rozsudků, což „založilo nesprávné právní posouzení“. 7. Dále formulují otázku, zda je administrátor veřejné zakázky povinen aplikovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie nad rámec tehdejší tuzemské praxe, přičemž na přípustnost dovolání v této části usuzují z toho, že „tato otázka zahrnuje posouzení systémové odpovědnosti za rozpor mezi tuzemskou a evropskou praxí“. 8. Ohledně promlčení dovolatelé prosazují, že nárok žalobce je promlčen podle § 619 a 636 NOZ, poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1400/2011, a předkládají otázku, „jakým právním předpisem se řídí promlčení práva na náhradu škody vzniklého po 1. 1. 2014 v souvislosti s administrací veřejných zakázek, a je v takovém případě promlčecí lhůta tříletá podle občanského zákoníku nebo čtyřletá podle obchodního zákoníku“. Mají za to, že se soudy odchýlily od judikatury dovolacího soudu. 9. U otázky, zda je zadavatel veřejné zakázky spoluodpovědný za škodu, pokud jeho odborníci včetně právních zástupců schválili postup administrátora jako souladný s právními předpisy, na přípustnost dovolání usuzují z přesvědčení, že zahrnuje nevyřešený aspekt spoluodpovědnosti zadavatele. 10. Za nejednoznačně vyřešenou považují dovolatelé právní otázku zahrnující posouzení příčinné souvislosti, zda je správné přičítat administrátorovi veřejné zakázky plnou příčinnou souvislost za škodu, kterou podstatně ovlivnilo chování zadavatele a rozhodnutí třetích stran. 11. Dále dovolatelé namítají procesní vady vedoucí k nepřezkoumatelnosti a formulují otázku, zda ignorování klíčových důkazů, nevypořádání podstatných námitek a převzetí spekulativního tvrzení představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud tyto vady činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Uvedenou otázku považují za přípustnou, neboť „zahrnuje ústavní rozměr procesních vad“. 12. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. Žalobce a vedlejší účastnice na jeho straně (jejíž vyjádření k dovolání dovolací soud vyhodnotil i jako vlastní podnět pro vstup do dovolacího řízení podle § 93 odst. 2 o. s. ř.) ve svých vyjádřeních k dovolání uvedli, že dovolání považují za nepřípustné a navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl. 14. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 15. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 17. Dovolání není přípustné. 18. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1558/2017. U druhého z předestřených rozhodnutí lze konstatovat, že jde o neexistentní rozhodnutí, v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Nejvyšší soud dovodil, že žalovaná v dotyčné věci neporušila povinnost advokátky, neboť názor o možnosti odchýlit se dohodou stran od způsobu vypořádání sjednaného smlouvou o sdružení byl jeden z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných názorů, neodporoval publikované judikatuře a odborné judikatuře, a na žalované proto nebylo možno spravedlivě požadovat, aby předjímala posléze Nejvyšším soudem zaujatý odlišný právní názor. Oproti tomu v nyní projednávané věci odvolací soud zjistil, že k posuzování kvalifikačních předpokladů uchazečů zadávacího řízení došlo v době, kdy závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2014, č. j. 62 Af 57/2013-90, již byly v povědomí odborné veřejnosti, a nadto s ohledem na možnou interpretaci příslušné zákonné úpravy - i v kontextu příslušné evropské právní úpravy a judikatury Soudního dvora Evropské unie - nešlo o závěry překvapivé či neočekávatelné, jež by představovaly změnu dosavadní rozhodovací praxe. Napadené rozhodnutí se proto závěrům rozhodnutí, na které dovolatelé poukazují, nepříčí. Pokud žalovaní svými námitkami a prostřednictvím předestřených otázek prosazují, že jejich postup odpovídal tehdejší tuzemské praxi, přehlížejí, že toto tvrzení nemá oporu ve skutkových zjištěních, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 19. V souvislosti s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání je třeba k dovolací argumentaci dovolatelů založené na přípustnosti formulovaných otázek poznamenat, že se pojem „přípustnosti“ neváže k té které otázce, kterou dovolatel předkládá k posouzení, ale k naplnění některého z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Formulace v dovolání, že je přípustná otázka (zda je administrátor veřejné zakázky povinen aplikovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie nad rámec tehdejší tuzemské praxe), neboť „zahrnuje posouzení systémové odpovědnosti za rozpor mezi tuzemskou a evropskou praxí“, nevystihuje žádný z důvodů přípustnosti podle citovaného § 237 o. s. ř. 20. Pokud žalovaní v souvislosti s posouzením otázky promlčení odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1400/2011, a z něho citují závěr týkající se promlčení závazků vzniklých po 1. 1. 2014, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je třeba uvést, že dotyčné rozhodnutí je ve skutečnosti usnesením (jde o odmítací nemeritorní rozhodnutí), jež se otázkou promlčení nezabývalo, tudíž nemůže být naplněn avízovaný důvod přípustnosti dovolání. Nadto dovolatelé v souvislosti s položenou otázkou, kterou úpravou se promlčení má řídit, kromě nesouhlasu s aplikací „staré“ úpravy a vyjma výtky, že odvolací soud námitku promlčení nedostatečně vypořádal, nevymezili, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení uvedené otázky odvolacím soudem. V této části je dovolání vadné, neboť dovolatelé ve vztahu k uvedené otázce nevymezili řádně přípustnost dovolání ani dovolací důvod. 21. Dovolání není přípustné pro řešení otázky „nevyřešeného aspektu spoluodpovědnosti zadavatele“, kterou dovolatelé staví pouze na subjektivním přesvědčení, že žalobce a vedlejší účastnice disponovali odborníky, kteří mohli nedostatky v postupu dovolatelů rozpoznat, bez toho, že by byla učiněna konkrétní skutková zjištění, že šlo o případ, kdy pochybení mandatáře bylo (muselo být) zjevné v tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, resp. vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, a ze dne 12. 4. 2022, p. zn. 23 Cdo 1061/2021). Neobstojí výtka, že se odvolací soud uvedenou otázkou nezabýval (srov. odstavce 32 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavcem 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odkazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2958/2019, pak ten dovolací soud rovněž nedohledal. 22. Přípustnost dovolání nezakládá výtka, že odvolací soud (tím, že nezohlednil chování žalobce spočívající v neprovedení včasné úhrady odvodů a vedení neefektivního odporu, což mělo navýšit penále, ani rozhodnutí třetích stran vycházejících z „nové judikatury“) porušil povinnost zkoumat příčinnou souvislost s tím, že škoda byla podstatně ovlivněna faktory mimo kontrolu dodavatelů. Dovolatelé však svou argumentaci včetně formulace k tomu položené otázky (zda je správné přičítat administrátorovi veřejné zakázky plnou příčinnou souvislost za škodu, kterou podstatně ovlivnilo chování zadavatele a rozhodnutí třetích stran) budují na vlastní skutkové verzi, že výše škody byla přímo ovlivněna jednáním či opomenutím žalobce nebo nepředvídatelným rozhodnutím třetích stran, ač taková zjištění z provedeného dokazování nevyplývají. 23. Přípustnost dovolání nezakládají výtky nedostatečně zjištěného skutkového stavu či neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, především proto, že žalovaní nepředkládají žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (a vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, nebo ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. 24. Ve vztahu k přezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V posuzované věci se však o takový případ nepřezkoumatelného rozhodnutí nejedná. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jak a proč odvolací soud rozhodl, a způsob jeho odůvodnění žalovaným v uplatnění dovolacích námitek nebránil. 25. Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu