33 Cdo 2223/2025-233 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně TECHNICKÉ SLUŽBY HRADEC KRÁLOVÉ, příspěvková organizace se sídlem v Hradci Králové, Na Brně 362 (identifikační číslo 64809447), zastoupené JUDr. Kateřinou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957/4, proti žalované Stavrecon Pardubice s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Milheimova 2689 (identifikační číslo 05925801), zastoupené JUDr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, o 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 234/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2025, č. j. 22 Co 210/2024-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 103,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Kolářové. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 22 Co 210/2024-212 potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2024, č. j. 15 C 234/2023-169, jímž Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 19. 11. 2022 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 88 741,20 Kč k rukám její zástupkyně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně (objednatelka) uzavřela dne 4. 6. 2018 s žalovanou (zhotovitelkou) smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava elektroinstalace a terasy v jeslích Orlická kotlina v Hradci Králové (dále jen „smlouva o dílo“). Reklamačním protokolem ze 14. 9. 2021 žalobkyně u žalované reklamovala povrch terasy z důvodu viditelných prasklin a nerovností povrchu. Žalovaná na reklamaci reagovala 9. 11. 2021 sdělením, že vytčenou vadu ověřila, její odstranění však nemůže v daném ročním období provést, neboť teplota při opravě nášlapné vrstvy terasy nesmí klesnout pod 10 stupňů Celsia. Strany se proto dohodly na prodloužení termínu k provedení opravy do 30. 4. 2022. Dne 29. 4. 2022 požádala žalovaná o opětovné prodloužení termínu k opravě vady do 30. 6. 2022. Protože žalovaná vadu ani po více než 10 měsících od uplatnění reklamace neodstranila, což postupně odůvodňovala toxicitou výrobku potřebného k opravě terasy nebo možným poškozením nového povrchu terasy v souvislosti s opravou střechy budovy, rozhodla se žalobkyně využít svého práva podle článku VII odst. 10 smlouvy o dílo a nechat vady odstranit třetí osobou na náklady žalované; žalovanou upozornila, že podle článku VII odst. 10 smlouvy o dílo není dotčeno její právo na uhrazení smluvní pokuty. V reakci na to žalovaná žalobkyni 31. 8. 2022 sdělila, že již disponuje potřebným materiálem a volnou kapacitou a je připravena vadu terasy odstranit, žalobkyně s tím v zájmu zachování dobrých obchodních vztahů souhlasila a vady byly opraveny 6. 9. 2022. Fakturou ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně žalované vyúčtovala smluvní pokutu za období 1. 7. 2022 do 6. 9. 2022 ve výši 170 000 Kč. Zjištěný skutkový stav věci odvolací poměřoval § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a přisvědčil soudu prvního stupně, že požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je důvodný. Jako neopodstatněné odmítl námitky žalované, že prodlení s opravou vady díla způsobila ve skutečnosti žalobkyně tím, že zvolila časově náročnější variantu opravy, udělila vadné pokyny a neposkytla potřebnou součinnost při zpřístupnění terasy. Připomněl, že koncepce smluvní pokuty v o. z. se odchýlila od pojetí v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který vznik práva na smluvní pokutu spojoval jen se zaviněným porušením povinnosti. Dle o. z. platí, že právo na smluvní pokutu vzniká již samotným porušením smluvní povinnosti bez ohledu na okolnosti, které k porušení vedly. Jestliže si tedy účastnice sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení zhotovitelky s odstraněním reklamované vady díla, není relevantní, zda existovaly okolnosti vylučující odpovědnost za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti či nepřekonatelné překážky, které by v odstranění vady bránily. V prodlení s odstraněním reklamovaných vad byla žalovaná nejpozději od 1. 7. 2022, jelikož podle ujednání účastnic měla vady odstranit do 30. 6. 2022, k čemuž nedošlo. Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyně neporušila povinnost poskytnout součinnost při odstranění vady. Uzavřel, že tuto povinnost by žalobkyně porušila pouze v případě, že by ji žalovaná o zpřístupnění terasy požádala a byla k odstranění vad skutečně připravena; k informování o připravenosti však v období mezi 30. 6. 2022 a 5. 9. 2022 nedošlo, první konkrétní nabídku plnění se sdělením připravenosti k opravě žalovaná učinila až v dopise z 1. 8. 2022 a žalobkyně nabídnuté plnění bezprostředně přijala. Zánik povinnosti zaplatit smluvní pokutu nezpůsobil ani dopis ze dne 2. 8. 2022, v němž žalobkyně žalovanou informovala, že vady odstraní na její náklady prostřednictvím třetí osoby a že s ohledem na uplynutí více než 10 měsíců od reklamace již netrvá na tom, aby opravu provedla žalovaná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, „mlčky posvětil postup soudu prvního stupně“, který neuvěřil jednomu ze svědků – V. Š. proto, že je zaměstnancem žalované, aniž uvedl další důvody. Stejně však nepřistupoval k výpovědi svědkyně K. Z., která je zaměstnankyní města. Přestože na to poukazovala v odvolacím řízení, odvolací soud její námitky nevzal v potaz, čímž zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, pominul-li, že smluvní pokuta je druhem akcesorického závazku a nárok na její zaplacení tak nemůže vzniknout, aniž by v rozhodné době trvalo porušení hlavního, smluvní pokutou zajištěného, závazku; takové porušení závazku nemohlo existovat, pokud se ho žalobkyně v přípise z 2. 8. 2022 výslovně vzdala. V poslední řadě dovolatelka namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně nedostala do prodlení s poskytnutím součinnosti při opravě vad, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vyšel z nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. nepředstavují ani výhrady dovolatelky k hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka V. Š.) z hlediska věrohodnosti. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů; § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Nadto se sluší připomenout, že soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, neuvěřil svědecké výpovědi V. B. nikoliv proto, že je jejím zaměstnancem, jak tvrdí žalovaná, ale především proto, že svědecká výpověď nebyla podpořena žádným dalším důkazem. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, že žalobkyně jí neposkytla potřebnou součinnost při opravě vytčených vad, resp. zablokovala staveniště a nezpřístupnila jí budovu jeslí, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Na uvedeném nemění nic odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, v němž se Nejvyšší soud obecně vyjádřil k hodnocení důkazů. Výhradou ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, které označuje za nepřezkoumatelné, dovolatelka nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno (v tomto směru neformulovala právní otázky, které by zakládaly přípustnost dovolání), nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; o takový případ v nyní projednávané věci nejde. Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením, že není v prodlení s provedením opravy minimálně od 2. 8. 2022, kdy jí žalobkyně sdělila, že netrvá na tom, aby provedla reklamační opravu. Dovolatelka ji zakládá na vlastní skutkové verzi (které odvolací soud nepřisvědčil), že si strany dohodou sjednaly nový závazek, resp. že se žalobkyně výslovně vzdala nároku na splnění původního závazku zajištěného smluvní pokutou. Jak již bylo výše zmíněno, skutkové výhrady nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Nadto – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud se argumentací žalované v tomto směru zabýval a vypořádal se s ní (viz bod 28 napadeného rozhodnutí). Nad rámec uvedeného je třeba akcentovat, že právo na zaplacení smluvní pokuty je samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem, jak se ostatně podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit. Vznikne-li na smluvní pokutu nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní vztah, proto na jeho existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (např. rozsudek ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005). Ani tvrzené vzdání se nároku na splnění původního závazku tak nemohlo mít na povinnost dovolatelky uhradit smluvní pokutu žádný vliv. Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, jak odvolací soud vyložil článek VII odst. 10 smlouvy o dílo, v němž si strany ujednaly, že „v případě, že zhotovitel bude v prodlení s odstraněním reklamované vady, je objednatel oprávněn odstranění vady provést sám nebo prostřednictvím třetí osoby na náklady zhotovitele. Náhrada nákladů na odstranění reklamované vady bude uhrazena zhotovitelem na základě faktury vystavené objednatelem s tím, že pro splatnost této faktury platí obdobně výše uvedená ustanovení o splatnosti faktury za provedení díla. Tím není dotčeno právo objednatele na zaplacení výše uvedené smluvní pokuty zhotovitelem“, neuvádí, od které judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud v tomto ohledu odchýlit. Při nutnosti přistupovat ke všem účastníkům soudních řízení pod direktivou zachování práva na spravedlivý proces se tak dovolací soud nemohl touto dovolací námitkou zabývat, neboť není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky. Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu